Charakter Adeline nebyl tvořen ničím jiným než přežitím. Nic jiného pořádně nezná a popravdě si ani není jistá, jestli její jméno, Adeline, je ve skutečnosti její a ne jen něčím, co jako malá zaslechla a už jako malé pískle si přivlastnila jakožto svůj nejcennější majetek hned po životě. Mezi jejími charakterovými 'vadami' je zejména nápadná silná vůle, která může na první pohled být zaměněna s beraní umanutostí a tvrdohlavostí. Je až tragické, že nenachází pochopení u svého okolí, což ji přirozeně deptá a nutí nechávat si emoce schované pro sebe, přestože se jí většinu času projevují na tváři. Skrývat se je nikdy nenaučila, pokud není ochotna klesnout na dno a zabezpečit si srdce proti zbytečným problémům, do kterých se jinak vrhá po hlavě. Nejhorší okamžiky zažívá v období, kdy se její životní rozhodnutí zabarvují růžovým dotekem romantických citů. Ostatně je už dost stará na to, aby se mohla bezhlavě zamilovat a prožívat sladké chvíle než se jí srdce roztříští na tisíc střepů, které si sice bude schraňovat ale už je odmítne poskládat a zkusit to znovu. Tehdy její povaha kolísá mezi dvěma extrémy, což jí působí nejednu těžkou chvíli, protože její přání, touhy, sklony, sympatie a nálady mají na různých stranách různou odezvu.

V názorech bývá zbytečně tvrdohlavá a neústupná, někdy to hraničí s nesmyslnou prudkostí, která odhaluje živelnou povahu zformovanou vyrůstání po boku Runy. Mýlku nese s nelibostí, už dávno nehledá výmluvy a místo toho se uchyluje k úskokům ve formě odvety a podfuků, aby druhému ublížila pro pět vteřin škodolibé radosti. Pět vteřin stačí k tomu, aby se nechala unášet na křídlech vítězství než přijde tvrdá rána osudu a úsměv jí ze rtů zmizí. Ví, že by neměla. Ví, že je to špatně. Její posedlost ukázat, co v ní je, zatemňuje Adeline úsudek a rozum se poroučí do teplých krajin, zatímco jí zůstane společnost sladké pomsty.

Někde hluboko v ní tepe životem cosi přitažlivého s výrazným vlivem na opačné pohlaví. Zda je to houževnatost odrážející se v očích, úsměv znalý ironie osudu a nebo způsob, jakým drží rovná záda či kočičí pohyby? Tím si není nikdo jistý. Doslova vyhledává nebezpečí a má sklon stavět se proti různým názorům jenom proto, aby cítila adrenalin kolující žilami. Neobyčejně ji přitahuje vše nepoznané, neprozkoumané. Její touha vniknout do tajů je nezkrotná. Sama umí odhalit tajemství jiných lidí, svá vlastní tajemství si však nechává pro sebe a nikomu je jen tak lehce neprozradí. Je diskrétní ale také zná hodnotu toho, co jí je řečeno. Některá tajemství výhodně prodá, ta jiná u ní zůstanou uzamčena do konce jejího života.

​Nechává se spalovat vnitřní rozervaností. Horké vášně střídá hluboký chlad. Je nevypočitatelná, nedotknutelná a od lidí, které má ráda, vyžaduje stejný cit. K přátelům bývá neobyčejně loajální, její věrnost má své hranice ale je schopna je překročit a opakovaně do sebe nechat kopnout jako hloupé, nepoučitelné štěně. Někdy se rychle uráží, možná zbytečně dřív než normální lidé. Nezajímá ji to, její city byly dotčeny a na ničem jiném nezáleží. Aniž by to řekla nahlas, touží po jediném, co nikdy neměla - skutečnou rodinu. Zmítá jí výrazná touha po partnerovi, někom, kdo ji bude milovat a nebude se děsit pohledů na její jizvy nebo ji soudit za to, kým je. Nechce být sama a proto se snaží, aby nikdy sama nebyla. Má Runu. Mělo by jí to stačit ale nestačí, ne poslední dobou, kdy víc a víc touží po tom, aby se na ni díval jinak. Aby ji vnímal jako ženu a ne coby svou chráněnku. Možná proto mu dělá čím dál tím víc naschválů, aby na sebe upoutala pozornost věnovanou ženám, se kterými se nedobrovolně srovnává. Vedle kterých prohrává. To ji vede k tomu si dokazovat, že není špatný člověk, za kterého se většinu času má. Nepostrádá vlídnost a soucit s nemocnými či zoufalými a skrývá v sobě nezištný ideál dopřát Runovi lepší život, na jaký ani jeden z nich neměli nárok. Celou svou podstatou touží po štěstí, tvrdý život jí ho nedopřává.

​Má strach ze života, který ji nikdy zcela neopouští a je do jisté míry tragickým podtextem jejího charakteru. Když je šťastná, obává se neštěstí, když miluje, má strach aby neztratila milovanou bytost. Když žije v blahobytu, bojí se, aby o něj nepřišla. Ať je každodenní život jakkoli chudý a skromný, díky své fantazii si ho umí udělat přitažlivým. Brání se jakémukoli nátlaku a běžné normy a pravidla odmítá, považuje je za omezování. Kde jen může, tam se vyhýbá maloměšťáckému pořádku. Pociťuje ho jako omezování. A i když ve své domácnosti udržuje čistotu a pořádek, přece někdy žije bezstarostně ze dne na den.

V dobách, kdy se narodila hlavní hrdinka tohoto příběhu, vládl ve městech zápach sotva představitelný pro moderní lidi. Přirozeně v Paříži byl zápach největší a to proto, že Paříž byla největším městem Evropy. A nikde v Paříži nevládl smrad tak pekelný jako na rybím trhu. Zde, na nejsmradlavějším místě království, se narodila dne 17. července roku 1604 dívka beze jména. Mohla se jmenovat Colette, Sylvie nebo třeba Juliette, kdyby se vůbec dočkala pojmenování. Byl to pátý porod její matky, Pauline Desmarais, všechny si je odbyla tady, přímo v centru rybího trhu pod řeznickým pultem, kde se porcovaly a vyvrhávaly ryby. A pokaždé porodila mrtvé dítě. Navečer se pak celé to neštěstí spláchlo s odpadky do řeky. Tak se to mělo stát i dnes, ale čerstvě narozená dívka rozhodla jinak. Kombinace zápachu rybiny, moči a zvratků probrala k životu plíce plnící se vzduchem a hlasivky rozvibrovaly první zvuk, který opustil její hrdlo a s ním také poslala svou matku na šibenici. A tak z moci úřední putovala do sirotčince madame Gaillardové.

​Byly jí čtyři roky, když se pokusila poprvé uprchnout. V pěti se dostala dál a nakonec v šesti letech se vymanila z temnoty sirotčince plného polomrtvých dětí a vydala se na vlastní pěst do Paříže. Byla malá, hubená, k přehlédnutí. Nikoho neohrožovala a nikdo ji nebral na vědomí. Přežívala z toho, co ukradla, co si pro sebe vybojovala nebo zkrátka tím, co bylo po ruce. Kolikrát se krmila krysami ze stok, kam se na noc schovávala před bouřlivým počasím v Paříži. Ozvěny podzemí se staly jejími přáteli, což se o lidech na povrchu nedalo říct. Využívali ji jako návnadu, hloupou holku, která nezná svou cenu. A když jí nepotřebovali, snažili se jí zbavit. Snaž už tehdy se jí drželo štěstí, přestože se její síly projevily až o několik let později. Přežívala - s houževnatostí zraněné kočky, s bojovností odrážející se v průzračně modrých studánkách, kterými se propalovala nejednomu do zčernalých pozůstatků srdce.

Jednou se něco změnilo. Jednou... našla jeho. Nebo on ji? Po tolika letech si není jistá, kdo komu jako první klouzl do života a převrátil ho vzhůru nohama. Zahnali ji hluboko do stok, kde si mysleli, že se jí zbaví. Parta třináctiletých spratků se bavila představou, že se z malé holky stane svačinka pro hladové krysy, a tak neváhali s pronásledováním daleko do míst, kam se jen tak někdo neodvážil vkročit. Snad kromě Runy, který vyděšené malé dítko zběsile šermující malým tupým nožíkem objevil. Vytrvalost a odhodlání přežít do dalšího dne demonstrovalo silnou vůli za azurovou modří, kterou ho propichovala tak dlouho než se nad ní smiloval a vzal ji pod ochranná křídla. Oba by lhali, kdyby začátek jejich společného příběhu nebyl trnitý a propletený nitkou nedůvěry. Trvalo jí několik dnů než se poprvé zmohla na slovo, kterým si podepsala budoucnost po boku Runy. Adeline - jméno, které zůstalo zachované hluboko v podvědomí. Její jméno? Neměla zdání. Možná ho slyšela a zalíbilo se jí. Možná jí takhle oslovovala madame Gaillardová v sirotčinci. Tehdy byla ještě moc malá na to, aby si uměla uspořádat myšlenky a vzpomínky. Přijala novou identitu děvčátka jménem Adeline stejně jako dýchala. A postupně přijala i Runu s jeho zvláštním stylem života, kolikrát nebezpečnějším než jaký nesla na kůži. Záda jí už v ranném dětském věku hyzdily jizvy od ran rákoskou, věčnou připomínkou místa, odkud přišla. Ještě po letech je pozoruje v zrcadlech a konečky prstů se jich dotýká, vyvolávajíc vzpomínky na bití.

​S Runou si utvořila zvláštně pevné pouto. Toxické pouto, kterému stále dobře nerozumí. Je jeho, on ale její není. Většinou si je lidé pletou za otce s dcerou. Od doby, kdy ho vnímala v otcovské roli, uběhly tři roky. Začíná si uvědomovat sebe i svůj vliv na muže a stejně dobře si je vědoma toho, jak na ni Runa poslední dobou působí. Jak ho vnímá. To nic nemění na jejich sehranosti. Adeline by se sotva dala označit za šampiona v boji, je však dobrá na menší podvody - obvykle karetní triky, drobné krádeže nebo spuštění pozdvižení za účelem rozptýlení pozornosti. K ruce jí jde štěstí, které se u ní začalo projevovat ve dvanácti. Štěstí ji udržuje naživu. Udržuje Runu naživu. Popravdě si nedokáže představit svůj život bez něj, je na něm nezdravě závislá, což si odmítá připouštět - nahlas určitě. Před ním? Bezesporu. Vnímá, že se změnila. Dávno není malým vyděšeným ptáčátkem ve stokách a její výrazný vzhled kolikrát bývá víc na obtíž než k užitku. Přesto vnímá bodání zrady kdykoliv se Runa objeví s pěknou ženskou po boku a Adeline se s ní začne poměřovat. Nesnáší to. Nesnáší je. Nesnáší ho. Jenže i přes tuto vadu by byla ochotna s ním jít na kraj světa. Třeba z Paříže do Nevers, jakmile se královský dvůr vydal na cestu. I oni dva zvedli kotvy a přesunuli svoje malé krysí království do nového města. Za novou budoucností, novými možnostmi... novými problémy.

Luca Sídhe

Rovnováha (ne)štěstí  (automatická schopnost)

• Kolem sebe vnímá barevné aury štěstí a neštěstí a to včetně předmětů s nimi spojených. Jedná se o malou, skoro neviditelnou mlhu kolem lidí i věcí, podle které je schopna identifikovat, zda mají štěstí nebo ne. Pokud chce, dotekem si část ukradne pro sebe nebo pro někoho jiného. Pro sebe si na nějakou dobu dokáže štěstí uchovat ale musí ho vypotřebovat do dvou hodin, jinak se změní v neštěstí a doplatí na své jednání, kdy se jí pod nohama budou hromadit klacky a kazit jí budoucnost. Současně umí vytvořit na několik hodin štěstí při intimním styku, ve kterém nachází uspokojení. To pak postupně vyprchává.

​

Závazná dohoda

• Při potřesení rukou vytváří dohodu se závazkem, kterému je třeba dostát. Může se jednat o vybrání laskavosti na později nebo něco akutního. Neumí zprošťovat dohody, pokud se však vyplní, daný člověk má po celý zbytek dne velké štěstí.

100 postů