AGNES PONTIN

Kuchařka U tří selátek

Bez titulu

Fate doesn't discriminate between sinners
and saints.

Měšťanstvo

VĚK

23 let

RASA

Člověk

RODINA

Aoife Hawthorn, Richard Hawthron - rodiče
Angličané usazení v Calais na severu Francie - jediném anglickém panství na evropské pevnině. Vedou skromný, ale spokojený život a s Agnes mají tak vřelý vztah, jak je to jen při počtu jejích sourozenců možné. O její situaci vědí, nemohou si však dovolit pomoci jinak než tím, že si k sobě dočasně vzali Clair.

Mary, Dorothy, Thomas, Alice, James, Alexander - sourozenci
Thomas a James opustili Francii a budují si život u příbuzných v Anglii. Mary má již tři vlastní děti, Dorothy se provdala za obchodníka s látkami, který ji s sebou odvezl do Indie. Jediný, kdo zůstal v kontaktu s Agnes je její o osm let mladší bratr Alexander. Agnes ho nezatěžuje vlastními problémy, když si dopisy od něj nechává předčítat a diktuje odpovědi některému z mála ochotných sousedů. Naopak se snaží mladíka podporovat v tom, aby převzal od rodičů starost o jejich rybářství.

Ruben Pontin - manžel
Statný muž plný života, který přišel nejen o svou sílu ale i pýchu a pro obživu je nucen spoléhat na manželčiny výdělky, pokud se nechce uchýlit k žebrotě. Agnes je vděčný za její houževnatou vytrvalost, zároveň však porozuje daň, kterou si na ní nový způsob života vybírá i změnu, kterou způsobuje v jejich vztahu. Útěchu nachází v silném příklonu k víře, který s ním však jeho žena nesdílí.

Clair Pontin - dcera
Tmavovlasý drobek ze všeho nejvíce připomínající rozčepýčeného králíčka s velkýma hnědýma očima přišel na svět tři měsíce po svatbě jejích rodičů a týden před devatenáctými narozeninami Agnes. První dva roky života strávila jako každé jiné dítě věčně přilepená k bezpečnému teplu maminky a nejraději by to dělala stále. Zatím není schopna plně pochopit, proč ji ve dvou letech poslala pryč a co více, začíná ztrácet rané vzpomínky na Agnes a více se upíná k Aoife. Ta nemá odvahu to své dceři říci, zvláště když ta z těžce vydělaných peněz ještě něco málo posílá na přilepšenou pro Clair, kterou stále hluboce miluje.

Aniž by přesně věděla kdy se zformoval, hluboce zakořeněný smysl pro povinnost je hlavním stavebním kamenem Agnesiny povahy. Jeho první zrníčka do ní bezpochyby zasívali již v dětství: početnou rodinu nebylo lehké živit a Agnes, jako jedna z prostředních sourozenců, brzy dostala vlastní díl povinností. Krom občasného a naprosto pochopitelného mladistvého vzdoru se tomu nějak zásadně nebránila. Ostatně, každý z jejího okolí byl podobně vytížený jako ona, a tak pro ni tohle uzpůsobení bylo zcela normálním. Díky tomu, že od mladého věku přivykla hodnotě tvrdé práce dokáže ocenit i nejmenší laskavost, kterou se jí dostane od někoho jiného a vždy se ji pokouší oplatit; za darovaná vejce přišije sousedovi upadlé knoflíky od košile, za bezplatnou opravu vrzajících dveří donese kováři část úrody ze skromného záhonu za domem nebo se nabídne s úklidem jeho domu.

V dospělém životě měla jen jedno období, kdy zažila volnost, byť stále omezenou, a nechala své ruce odpočinout. Během prvních dvou let po narození Claire, kdy měl Rubem dobře placenou práci v docích, měla na starost jen svou holčičku a domácnost. Právě v té době, pozdě v porovnání s mnoha jinými, odhalila, že i ona je schopna dělat věci pro vlastní radost a ne jen pro užitek nebo z nutnosti. Začala vyšívat, v jednoduchých vzorech inspirovaných přírodou nacházela potěšení. Zdobila jimi převážně Clairino oblečení a po několika pochvalách od okolí začala pomalu, opatrně snít o tom, že by jednou mohla své dosavadní zkušenosti s šitím a zdobením oblečení zužitkovat v podobě vlastního obchůdku. Byl to skromný sen skromné ženy, která se nechtěla vzdát poctivé práce, jen tu kolem vody a ryb, ze které pocházela, nahradit jinou. O něco krásnější a voňavější.

Když ji okolnosti donutily se jediného svého snu vzdát, nenechala se tím zlomit. Přišla jí vhod odolnost, kterou jakožto Angličanka na cizím území podědila od rodičů a sama zdokonalila po tom, co se přestěhovala mimo Calais. Vyzkoušela si tak, že ani v doposud nejtěžším období svého života se nezačala hroutit a spoléhat na všechny kolem sebe: zase a znovu v té chvíli i všech následujících přijala svou zodpovědnost a udělala vše, co bylo v jejích silách. To, že jí postupně ubývají si nechává pro sebe, jen občas ji po nočním pytlačení v lesích prozradí kruhy pod očima nebo zbytky králičích chlupů nalepených na oblečení. Všechna příkoří, ta malá i velká, se snaží nést se statečností někoho, kdo ví že vlastní osud nezmění a z každé drobné radosti se pokouší vytěžit co nejvíce. To, co jí v tomhle přístupu k jejímu životu nejvíce podráží nohy jsou, často dobře, myšlená slova soucitu od okolí. Ta ji ze všeho nejspolehlivěji dokáží dohnat k dlouho oddalovanému pláči, zejména pokud se nějakým způsobem týkají její dcery.

Naopak z vážně i nadsázkou myšlených návrhů na to, že by měla Rubena opustit a najít si “skutečného” muže si příliš nedělá. Na to, aby pomýšlela na něco takového nemá čas ani energii… a i kdyby měla, je tu stále pouto, kterým je k sobě váže manželský slib, který složila. Jen malou roli v tom hraje, že to bylo před Bohem, toho nevyznává. Mnohem závaznější je pro ni vlastní přísaha, kterou manželovi dala a která zahrnovala slůvka “v nemoci i ve zdraví”. Už tenkrát do něj nebyla zamilovaná. Milovala ho jedinou noc, počali Claire. Ale z rozumu, povinnosti a pro očekávané dítě se sňatkem souhlasila. Stejně, jako teď, kdy ji smysl pro povinnost drží v obtížném manželství.

Jistou záchrannou sítí, neočekávanou pomocí, se jí staly sociální vazby v okolí. Vždy byla hovorná, při práci nezapomněla s ostatními prohodit pár slov, zeptat se jim na to, jak se mají. Podařilo se jí tak překonat počáteční nedůvěru, kterou v nevzdělanou Angličanku pracující třída Nevers pociťovala a brzy si z mnohými z nich vytvořila poměrně pevné, přátelské vztahy. Ač je Agnes sama k sobě poměrně přísná, vůči ostatním dokáže být mnohem chápavější a vřelejší, což z ní, spolu s prací v hostinci, udělalo ideální osobu, za kterou je možné si přijít postěžovat na bolístky vlastního života.

Když byla malá, nesnášela, že všechno oblečení které má bylo po starších sourozencích. To po Mary a Dorothy ještě šlo, ale když přišla řada na Thomasovy košile, způsobila nejednu scénu, která jí přinesla plesknutí přes zadek. Časem si uvědomila, že Alicí její přísun sourozenců nekončí a začala být vděčná za to, že byla v pořadí na obnošené šaty už čtvrtá a ne až šestá, nedej bože sedmá jako malý Alex. Tou dobou už mívalo tolik záplat, že na některých kalhotách bylo těžké rozeznat, jaký kousek látky je tvořil původně.

V přístavním městě to ale nebylo nic neobvyklého, alespoň v jejich rybářské čtvrti. Stejně jako to, že jen co bylo jisté, že se nový přírůstek udrží na nohou a ví za kterou stranu držet nožík, je postaven před práci. S celou řadou hladových krků se museli všichni Hawthronovi otáčet, aby každý den bylo na stole teplé jídlo a na dveře jim nepřišli klepat vymahači dluhů za nezaplacené daně. S tím, jak postupně stádo rybářských dětí dorůstalo ale ubývalo tíhy, kterou na sobě nesli jen ti nejstarší spolu s rodiči a v rodinné, stále skromné, pokladně přibývalo peněz. V době, kdy Agnes vstupovala do puberty, dělala to už v nových a dokonce jen a jen svých šatech, o které se s nikým nemusela dělit. Stejně jako všem ostatním, i jí však bylo kladeno na srdce, že aby si mohli udržet všechny nové, hezké věci, včetně slušně vybavené rybářské loďky zvládající i výlety dál na moře, nesmí polevit v práci.

Jenže očekávat od mladých lidí, že se budou soustředit jen na to, co je dle jejich rodičů důležité, by bylo bláhové. Samozřejmě, že si všichni ze sourozenců našli čas na zábavu. Toulky po přístavu, který znali jako své body nebo i po trzích s látkami, které přivážely obrovská mořská plavidla. Právě tam si, teprve čtrnáctiletou Dorothy vyhlédl jeden z bohatých kupců a během měsíce byla pryč. Agnes, které v tu dobu bylo třináct, se sice po sestře stýskalo, nicméně ten stesk byl výrazně umenšený tím, že se s ní nadále nemusela v malém rodinném domku dělit o postel. Navíc “ztráta” jednoho člena početného klanu jí byla prezentována jako něco skvělého, co by Dorothy mohl každý závidět. Jediné, co jí Agnes záviděla bylo to, že jí už rostla prsa. Sama rozhodně netoužila po dobrodružství v cizích zemích. Bylo jí dobře tady, kde každého znala, kde rozuměla řeči, kterou se mluví i svátkům, které se slaví.

Když se o dva roky později vdávala Mary, tentokrát tradičně a dokonce i z velké lásky, dotklo se to Agnes mnohem více. Samozřejmě očekávala, že starší sestra odejde z domu před ní, i tak to pro ni byl svým způsobem šok. Už první dětské vzpomínky, které si dokázala vybavit, obsahovaly právě Mary. Dokonce častěji než matku s otcem. Její svatbu oplakala a rozhodla se, že dvě zkušenosti stačily. Pokud nebude muset, potřetí, na vlastní kůži, se tomu zážitku vyhne. Tou dobou stále ještě nepřišla na chuť romantickému trylkování a na rádoby svůdné pohledy kluků v docích reagovala vyplazeným jazykem. Jenže člověk míní a Osud mění. Všechno, co ke zlomení jejího přesvědčení stačilo byla ještě trocha času a zjištění, že k zábavě není potřeba svatby a hloupé romantické řeči dokáže snadno ignorovat, pokud povedou k horkým dotekům. Kdyby jí k tomu přibyl i rozum, věci by se bývaly vyvinuly úplně jinak. Jenže toho se, u divokého děvčete kolem osmnáctého roku, moc najít nedá. Minimálně u ní tedy nedalo. Vlastně byl celkem zázrak, že poprvé otěhotněla až s Rubenem, který do města dorazil jako pomocník obchodníka z Nevers, aby vyzvedl objednávku látek.

Přišla na to dost brzy, aby si byla téměř naprosto jistá, že dítě bude jeho. I tak ale svůj stav ještě nějakou dobu tajila, než jí nezbylo nic jiného než se doma přiznat. Napůl čekala, že ji máma plácne vařečkou po zadku, jako to dělávala, když jí zlobila jako malá. Místo toho ale zkrátka povolala otce a ten zase ten jednoho ze sousedů, který zvládl psát. Společnými silami, angličtinou míšenou s francouzštinou, odeslali Rubenovi dopis. Že ho čekají s prstýnkem a výměnou za to dostane věno třiceti liver, které pokryje Agnesino stěhování a výbavu pro dítě. K překvapení všech, kteří do téhle akce byli zapojení, se za pár měsíců Ruben skutečně ukázal a po velmi rychlé a neformální svatbě v místní kapličce si Agnes odvezl.

Většinu cesty prozvracela. A on k ní byl tak příšerně… ohleduplný. Nečekala to a nebyla si jistá, co s tím. Věděla ale, že tohle je teď její život a musí ho přijmou se všemi novinkami. Vybalit si v malém domku složeném z jen jedné místnosti, který pro ně prý pořídil a za jehož skromnost se omlouval. Druhý den udělat snídani a pozdravit nové sousedy, kteří zvědavě poslouchali její přízvuk, pokukovali jí po břiše a ptali se, odkudpak si ji přivezl. Postupně začala každého z těch sousedů znát a mít ráda... možná až na madame Dupont. Zvykla si na Rubenovy zvláštnosti, na to že nesnášel vařenou mrkev i vlastní překvapení nad tím, že nepil. Pocítila k němu jistou náklonnost, když rozhodl, že zůstane doma s Clair a on přibere další práci v docích, aby se mohla o malou starat. Právě, když ale skutečně začínala objevovat to, že její nový život není špatný, vlastně je mnoho násobně pokojnější a pohodlnější než ten, který vedla v Calais, jí ho znovu Osud převrátil vzhůru nohama.

Při jedné ze vzácných letních bouřek Rubenovi na mokrém dřevě doků podklouzla noha a spadl do vody. To samo o sobě by nebyla žádná katastrofa a ani poprvé, co se mu něco takového přihodilo. Jenže tentokrát ho rozbouřená voda řeky nahnala mezi podpěry mola a břicho lodi, které ho na tlusté, dřevěné sloupy opakovaně přimáčklo. Ostatní z lodníků slyšeli jeho výkřiky bolesti, i tak jim ale trvalo dlouhou dobu, než se jim podařilo promoci přírodní živly a mladého muže z vody dostat. Obávali se nejhoršího a to také jeden z nich běžel Agnes říct. Ruben je mrtvý. Nechal ji stát, šokovanou a neschopnou reakce, mezi dveřmi a odešel. Není si jistá, jak dlouho ji při té myšlence nechali, ale zdálo se jí to jako jediný úder srdce, než se naléhavé klepání ozvalo znovu. Není mrtvý. Doktor mu dává šanci, že přežije. Jen už nejspíš nebude chodit.

Trvalo to tři měsíce, než doktor zcela vysál jejich úspory a řekl, že nic jiného už nezmůže. Ruben začal chodit, ale s bolestmi a pouze za pomoci berle zapřené v podpaží. Celá levá strana jeho těla - noha, žebra, ruka - vše bylo z té jediné noci zlámané a většina se nezahojila tak, jak měla. O práci, i tak jednoduché jako pozice poslíčka, si mohl nechat zdát a roli živitele musela přebrat Agnes. Jako kapka štěstí se v té době ukázalo volné místo kuchařky a pomocnice v místním hostinci. Přijala ho okamžitě, neptala se ani na výši platu. Podstatné bylo, že jim udrží střechu nad hlavou a přinese trochu jídla na stůl. Byla v tu dobu tak vyčerpaná, že ji ani nenapadlo dělat něco jiného než jen jít kupředu. Hodinu za hodinou, den za dnem. Nehledala kličky, způsoby jak si ulevit, kráčela po cestě, kterou si jako jedinou dokázala snadno vytyčit. Najít práci. Vydělat peníze. Doufat, že se Ruben přece jen trochu spraví, aby se mohla Claire vrátit, až bude o něco starší a on ji zvládne hlídat.

Jsou to dva roky a pořád ještě jsou dny, kdy nemají dost peněz na to, aby nebyli o hladu. Dokonce ani pytlačení malé zvěře a sběr sezonních hub jim někdy nepřinese dost a zahrádka za domem je tak malá, že sotva pojme pár druhů základní zeleniny. Navíc není kdo by se o ni pořádně staral. Ruben sice dokáže zalít, k vypletí si ale neklekne, o dalších pracích ani nemluvě. Levá ruka mu zůstala pohyblivá dost na to aby se oblékl, jemnou motoriku v ní ale prakticky ztratil. A když nezabraly sliby lékaře, začal odpověď hledat v místním kostele. Agnes ho nejprve podporovala, nechtěla, aby celé dny trávil doma. Poslední dobou ale celé dny tráví tam a když přijde unavená z práce, vypráví jí o hříchu ve kterém celé město žije, sám sebe vidící se v roli jakéhosi mučedníka