Dariya Rabinowicz, dcera klidné a úrodné vesnice na jižním Kavkaze, byla zvyklá na život prostý, ale naplněný radostí. Ranní slunce se odráželo od zasněžených vrcholků hor a voňavé pastviny byly svědky jejího dětského smíchu. Život byl jednoduchý – pole, rodinná stavení, tradice hluboko zakořeněné v zemi, která rodině dávala vše. Ale jednoho dne, když padla noc, dorazilo do vesnice něco, co změnilo její svět navždy.

​

Pach dýmu a hořícího dřeva se smísil s křikem těch, kteří se snažili vzdorovat útočníkům. Nepřátelé zjevně přišli připravení – bez slitování zapalovali střechy domů, rabovali zásoby a naháněli obyvatele jako dobytek. Dariya, tehdy sotva dospívající dívka, viděla, jak její svět doslova pohlcuje plamen. Ti, kdo nebyli zavražděni na místě, byli spoutáni a odvlečeni. Těla jejich příbuzných zůstala ležet v popelu, zatímco přeživší čekala cesta, která slibovala ještě větší utrpení. Karavana vedla horskými průsmyky, každý krok byl bolestí. Nebylo úniku. Stráže měly zbraně a tváře zocelené krutostí. Cestu provázela zima a hlad, a kdykoliv někdo podlehl vyčerpání, nebylo slitování. Kdosi tiše klesl na zem a už se nezvedl. Ani smrtící nemoci, které se v dusivém prostoru šířily, však Dariyu nepokořily. Snad to bylo štěstí, snad její mládí a odolnost. Ale ti, se kterými vyrůstala, ti, se kterými sdílela první roky svého života, umírali jeden po druhém.

​

Když se karavana dostala do přístavu, její obyvatelé se stali pouhým zbožím. Dariya se ocitla na palubě lodi, kde dřevěné podpalubí páchlo plísní a potem. Vězňům se sotva dostávalo jídla, každá vlna pohupující loď měla sílu převrátit žaludek naruby. Těm, kteří ztratili sílu bojovat, se jejich věznitelé ani nenamáhali pomoci. Mrtví byli vyhazováni přes palubu jako nepotřebný náklad. Byly to měsíce plné bolesti a strachu, během nichž každá minuta byla bojem o přežití. Po příjezdu do Paříže byla Dariya s ostatními přivedena na černý trh, kde vládly šeptané obchody a zlatem proložené ruce. Pro kupce nebyli lidé ničím víc než exotickými trofejemi, cenným majetkem, který se měl vyplatit. Dariya, s vlasy černými jako noční obloha a očima, které připomínaly hluboká kavkazská jezera, přitahovala pozornost. Byla označována za „exotickou krásku“, což v očích mužů zajišťovalo vysokou cenu. Slzy, které na tvářích zanechaly stopy po nekonečných měsících utrpení, však neodradily obchodníka, který ji koupil.

​

Od té chvíle byl její osud zpečetěn. Jako by už nebylo nic, co by jí svět mohl nabídnout kromě další vrstvy temnoty. Skončila v jednom z pařížských nevěstinců, místě, kde ženy neměly jména, jen těla, a kde byly jejich touhy a sny rozmetány na prach. Dariya byla násilně vtažena do role, kterou si nikdy nezvolila. Každý den byl boj – nejen proti mužům, kteří ji považovali za svůj majetek, ale i proti neustálé hrozbě nemocí, násilí a absolutní beznaděje. Přesto v ní zůstávalo něco, co ji odlišovalo od ostatních. Možná to byl vzpomínkový stín hor a čistých bystřin, které kdysi nazývala domovem. Možná to byl nezdolný duch jejího lidu, který jí šeptal, že navzdory všemu, co ztratila, nesmí ztratit sama sebe. Její melancholický pohled a vzdor v očích z ní dělaly ženu, kterou nešlo zcela zlomit.

​

Se svým majitelem, provozovatelem nevěstince, se Dariya postupně dostala i do Nevers. Muž, vedený chamtivostí a touhou po zisku, sledoval královský dvůr jako lovec kořist, přesvědčený, že exotická kráska bude v srdci Francie znamenat pohádkové bohatství. Dariya, tehdy už s malým dítětem v náručí, byla považována za vzácnou trofej – její vzhled a původ jí propůjčovaly hodnotu, kterou obchodník nehodlal nechat ladem. Spolu s několika dalšími ženami byla odvezena do Nevers, v naději na bohaté klienty a výnosný obchod. Jenže tento krok se stal fatálním nejen pro Dariyu, ale i pro jejího pána. Ten, ve své bezstarostné a opilecké euforii, přecenil své schopnosti. Jedné noci, zcela pod vlivem alkoholu, přepadl z mola přímo do rozbouřených vod Loiry a utopil se. Z jeho smrti zůstala jen chaos, který způsobil, a smlouvy, na jejichž základě byly ženy považovány za majetek. Dariya byla rychle převedena do vlastnictví nového majitele – toho, kdo měl v daný okamžik prostředky a vliv k získání smluv, které určovaly její život. Tímto majitelem byl další provozovatel přístavního nevěstince. V novém prostředí nenašla ani špetku úlevy. Nepobyla tam ani dva měsíce, než ji dostihl osud, kterému nemohla uniknout. Jeden z klientů, neovládající svou opilost a násilnické sklony, ukončil její život stejně násilně, jako začal její bolestivý příběh. Během zoufalé snahy bránit se byl její zápas marný. Tichý náraz posledního dechu a padající tělo v potemnělé místnosti byly jediným svědkem tragédie ženy, která celý život bojovala, a přesto zůstala jen číslem v kruté hře moci a zisku.

​

I should have been born with a warning sign.

​

Aliya strávila své rané dětství v Nevers, v prostředí, které jí nikdy neposkytlo příležitost poznat stabilitu nebo lásku. Smrt matky, k níž došlo krátce po jejich příjezdu, ji zasáhla ve věku, kdy byla příliš malá na to, aby si cokoliv z toho dokázala skutečně zapamatovat. Přesto si nesla fragmenty – útržky slov, náznaky událostí, šepoty o „nešťastné nehodě“ a „věcech, které se stávají“. Tyto neurčité zlomky se staly základem pro hluboce zakořeněný pocit, že svět je temným a nemilosrdným místem, kde smrt přichází bez varování a vysvětlení. V očích majitele smlouvy její matky byla Aliya bezcenná. Dítě, příliš mladé na jakoukoliv užitečnost, příliš nevýrazné a "ošklivé", aby bylo prodáváno jako zboží. Zbytečný hladový krk se tak ocitl v klášteře, kde se jeptišky, ať už z milosti nebo povinnosti, ujaly tohoto nemluvného stvoření. Klášterní zdi měly být bezpečím, ale Aliya je brzy vnímala jako vězení. Zpočátku byla plachá, neochotná promluvit nebo se zapojit, ale jakmile překonala prvotní ostych, ukázalo se, že není typem dítěte, které by se snadno podvolilo pravidlům.

​

Její vzdor se projevoval nenápadně, ale rychle eskaloval. Vykrádala se ven pod rouškou noci, mizela na celé hodiny, někdy i dny, a vracela se s roztrhanými šaty a čerstvými škrábanci a podlitinami. Hodiny výuky ignorovala, místo modliteb volila klení, svou hrubostí ohromovala i ty nejotrlejší ze sester. Z víry, kterou jí chtěli vštípit, si nedělala vůbec nic – naopak, její pohrdání náboženstvím bylo zjevné. To všechno však mělo svůj cíl. Aliya chtěla odpovědi. Z drobných rozhovorů, útržků slyšených ve chvílích, kdy si dospělí mysleli, že neposlouchá, věděla jen to, že její matka zemřela za okolností, kterým by se dalo předejít, pokud by vedla takzvaně počestný život. O otci neměla ani jedinou zmínku. Zatímco ostatní děti by takové detaily možná přecházely, pro Aliyu měly tyto otázky nesnesitelnou váhu. Každý zákaz, každé pravidlo bylo v jejích očích překážkou, která jí bránila dozvědět se pravdu.

​

Jeptišky zkoušely všechno – kárání, tresty, dlouhé rozhovory a tiché modlitby. Nic nepomáhalo. Aliya měla v očích vzdor a v srdci neklid, který se nechtěl poddat žádné autoritě. Její chování se s přibývajícím věkem jen zhoršovalo. Zpočátku drobné neposlušnosti přerostly ve vážnější problémy, a dívka, která kdysi byla považována za tichou a nenápadnou, se stala symbolem rebelie a všeho, co klášterní řád nemohl tolerovat. Po několika letech bylo rozhodnuto. Už nebyla tím, koho nadále chtěli mít pod svou ochranou. Nezvladatelná, nepoddajná, stále více frustrovaná tím, že její pátrání nikam nevede, překročila všechny hranice trpělivosti kláštera a hlavně jeptišského řádu. A tak, přestože klášter představoval jediný domov, kde měla jistotu teplého jídla, střechy nad hlavou a základního bezpečí, byla vyhozena. Na ulici zůstala s ničím než s touhou po odpovědích, které ji stále spalovaly.

​

Of course life is a bitch. If it was a slut it would be easy.

​

Pavučina – spletitá, nehostinná chudinská čtvrť na okraji Nevers – byla jediným místem, které bylo ochotné přijmout takové dítě, jakým se stala. Nebyla to milost, spíše nutnost. Ulice neměly dveře, které by se daly zavřít před hladovými a zoufalými. Pavučina ji obalila svými lepkavými vlákny, jako by byla jednou z těch muších obětí, které tahle den za dnem lapala a následně přežvýkávala, aby je vyplivla ještě více pohmožděné, zocelené, ale i poznamenané. Aliya, dítě sotva dosahující prepubertálního věku, byla holka, kterou nikdo nechtěl. Zavalena tíhou přízvuku, který jí zůstal po matce a vlasti, kterou nikdy neměla šanci poznat, a který si tvrdohlavě udržela navzdory jeptiškám, působila jako cizinka ve vlastním městě. Ošklivá, příliš kostnatá na to, aby vzbuzovala soucit, a příliš zarputilá na to, aby se nechala snadno zlomit. Každý den začínal stejnou otázkou: kde sehnat něco k jídlu? A končil unaveným přemítáním, kde přečkat noc. Svoje přežití postavila na pravidlu dvou „U“ – ukrást a utéct. Na tenhle prostý plán se dalo spoléhat. Ruce měla rychlé, nohy ještě rychlejší, a i když ji několikrát chytli, naučila se z těch lekcí vždy něco nového. Stala se dítětem ulice v tom pravém smyslu – špinavým, hladovým a zoufale houževnatým. V kapsách nikdy nic neměla a na zápěstí nenosila ani cetky, které by stály za pohled. Jediné, co měla, byl ostrý jazyk a ochota vrhnout se do nebezpečí, pokud to znamenalo, že bude mít co jíst.

​

Déšť byl jejím častým společníkem. Spávala v průchodech nebo pod mosty, ale stejně často jen tak na ulici, přikrytá kusem roztrhané plachty, která nestačila chránit před mokrým chladem. Jídlo si musela vybojovat nejen se zlodějskými dětmi, ale i s toulavými psy, kteří se stali pravidelnými soupeři. Jedno takové setkání ji připravilo o poslední zbytky iluzí o vlastním bezpečí – psí zuby se zakously do její ruky a zanechaly otisk mezi palcem a ukazováčkem. Jizva jí zůstala, stejně jako lekce: i když nemáš zbraň, musíš bojovat, jinak nebudeš mít vůbec nic. Každý den byl nekonečným cyklem hledání, uniku a čekání na další šanci. Byla to temná doba, ale formovala ji. Aliya začala chápat, že pokud má přežít, nesmí čekat na slitování, protože žádné nepřijde. Neexistovalo nic, co by mohla považovat za jisté – ani přístřeší, ani stravu, ani důvěru. A přesto se každý den zvedla na nohy, i když měla pocit, že už nemá proč. Hnala ji touha dokázat, že to zvládne, a potřeba ukázat světu, který jí všechno vzal, že ona si to zpět vezme, ať už to bude stát cokoliv. Pavučina ji nepohltila, jak by si mnozí mysleli. Naučila se pohybovat v jejích stínech, rozeznávat příležitosti, kde ostatní viděli jen slepé uličky. Tohle místo ji zocelilo, ale zároveň zranilo. A i když ji přežvýkalo a vyplivlo, nikdy jí nevzalo to, co ji činilo nezlomnou – neústupný vzdor, který zůstal v jejích očích stejně živý jako v den, kdy poprvé opustila klášterní bránu.

​

He was pretty cute for a monster.

​

Setkání s Natanaëlem bylo pro Aliyu jedním z těch okamžiků, které se zaryjí hluboko do paměti – ne proto, že by bylo výjimečně šťastné, ale protože v ní zanechalo první záblesk něčeho, co se později mělo stát klíčovou součástí jejího života. Byl to den jako každý jiný. Špinavá, vyčerpaná a s prázdným žaludkem se pohybovala ulicemi Pavučiny s jediným cílem – přežít. Zima, která právě ustoupila, na ní zanechala stopy. Hubená jako stín, s popraskanými rty a zjizvenýma rukama, se plížila v davu jako kočka, vyhlížející svou kořist. Pak ho spatřila. Muže, který se od okolního špinavého prostředí odlišoval jako slunce nad bouřkovými mraky. Natanaël nebyl z těch, kdo by se snažili splynout. Jeho oblečení, čisté a zjevně drahé, prozrazovalo, že má peníze. A způsob, jakým se nesl, vztyčený a sebevědomý, dával najevo, že ví, kam patří. Aliya na něj hleděla se směsí závisti a odhodlání. Už dávno se naučila vytipovávat oběti – bohaté, kteří si nevšímali toho, co jim mizí z kapes. Kavky jim říkala. Slepé, hloupé kavky. A on se zdál dokonalým cílem.

​

Pohybovala se jako stín, nenápadně a tiše, čekala na správnou chvíli. Jeho peněženka nebo cokoliv, co měl u sebe, mohlo znamenat jídlo na několik dní. Ale všechno se zvrtlo ve chvíli, kdy se její prsty přiblížily k jeho kapse. Natanaël nebyl obyčejná kavka. Jeho pohyby byly rychlé, přesné, jako kdyby už od začátku věděl, že ho sleduje. Než stihla cokoliv udělat, tvrdě se kolem ní obtočila jeho ruka. Druhá zakryla její ústa, než stačila vykřiknout, a s neuvěřitelnou silou ji vtáhl do stínu mezi budovy. Srdce jí divoce bušilo, tělo se vzepjalo jako uštvaný pes, zahnaný do kouta. Strach byl dusivý, a přesto Aliya nedokázala zůstat paralyzovaná. Cítila, jak její krev vře, jak jí mysl přepíná na jediný režim – přežít. A stejně jako ten zbitý pes, který se odmítá vzdát, zaútočila. Zahryzla se mu zuby do masa na ruce, která ji držela. Nebylo to žádné drobné kousnutí, ale hluboký, zoufalý skus, do něhož vložila veškerou svou sílu. V ústech ucítila železitou chuť jeho krve a koutkem oka zahlédla jeho bolestivý škleb. „Zmije malá,“ zasupěl a s nadávkami ji pustil, jen aby ji vzápětí sledoval, jak kolem sebe zběsile kope a škrábe. Aliya bojovala jako divoké zvíře, ztracená ve svém strachu a odhodlání. Na okamžik se jí dokonce podařilo dostat se k jeho noži, který vytáhla třesoucíma se rukama. Zřejmě v životě nedržela nic ostřejšího než zrezivělý kus drátu, ale to jí nezabránilo pokusit se ho použít.

​

A on? Smál se. Ne drsně nebo posměšně, ale téměř pobaveně, jako kdyby sledoval nějaké neškodné divadlo. Jeho smích ji zneklidňoval víc než všechno ostatní. „Tohle je všechno, co umíš?“ pronesl s podtónem výzvy v hlase, přičemž se snadno vyhnul jejím neumělým výpadům. Zdálo se, že na něj udělala dojem – ne svými schopnostmi, které byly zcela nedostatečné, ale svou neústupností, svým absolutním odmítnutím vzdát se. Když konečně našla ztracený dech, stáhl se, jako kdyby už neměl zájem pokračovat. Z kapsy vytáhl několik mincí a hodil je k jejím nohám. „Kup si něco k jídlu, zmije,“ řekl, než se obrátil a nechal ji stát v tom stínu, kde se celý ten chaotický výjev odehrál. Když zmizel z dohledu, Aliya se konečně pohnula. Mince sbírala s opatrností, jako kdyby čekala, že se vrátí a vezme si je zpátky. Tehdy poprvé pocítila něco, co nebyla schopná pojmenovat – zmatek, hněv, možná záblesk respektu k muži, který se jí nejen postavil, ale který si z ní odnesl památku v podobě hluboké rány na ruce. A zvědavost, nezdravou míru, která ji nutila ho hledat. Tímto setkáním však příběh nekončil. Natanaël se jí později objevil v životě znovu, stejně nečekaně jako poprvé, a ona, ať chtěla nebo ne, si pamatovala jeho smích i slova, kterými ji označil. Zmije. Než ale k těm dalším setkáním došlo, už věděla, že svět kolem ní je plný predátorů – a že ona se musí stát jedním z nich, aby přežila.

​

I'm standing in the ashes of who I used to be.

​

Aliya se po jejich prvním střetnutí nemohla zbavit myšlenek na Natanaëla. Znovu a znovu se jí vybavoval jeho smích – ne posměšný, ale podivně zaujatý, jako by v ní viděl něco, co nikdo jiný neviděl. Nazval ji Zmijí. Ten titul ji provokoval, ale zároveň se jí usadil v hlavě. A tak, místo aby se na něj snažila zapomenout, začala ho sledovat. Stal se jejím cílem, ale tentokrát ne proto, aby ho okradla. Chtěla pochopit, kdo je a proč ji nezastavil, když mohl. Kdykoliv ho zahlédla v ulicích Nevers, držela se ve stínech a zůstávala v bezpečné vzdálenosti. Pozorovala, jak mluví s lidmi, jak se pohybuje – jeho sebevědomí a přirozená autorita na ni působily jako něco cizího, nepatřícího do špíny, kterou znala. Netušila, co si o něm myslet, ale její intuice jí napovídala, že není obyčejným kolemjdoucím.

​

Jednoho dne ji zaskočil. Jako by o ní celou dobu věděl, čekal na ni za rohem úzké uličky. Jeho postava vyplňovala prostor mezi stěnami, a než stačila utéct, měl ji v pasti. "Sledovat mě se ti už stalo zvykem, co, Zmije?" řekl s pobaveným podtónem. Tentokrát jí však nenadával, ani ji nechytil. Místo toho jí nabídl něco, co by nikdy nečekala. „Houževnatá malá holka jako ty,“ začal, „by mohla bojovat o lepší život. Střechu nad hlavou, pořádné oblečení. Co říkáš?“ Jeho slova jí zněla jako pohádka. Lepší život, něco víc než věčný hlad a mrazivé noci na ulici. Zároveň to ale působilo podezřele – žádný dospělý neříká něco takového jen tak. Aliya měla chuť se zeptat, co za to chce, ale nakonec to neudělala. Zkrátka přikývla. Možná to byla naděje, možná zoufalství, co ji přimělo souhlasit. A tak ji Natanaël poprvé zavedl do Zvěřince – ilegální arény postavené na troskách starého chrámu Věčných, bohů, kteří pro ni byli stejně cizí jako celá tato část světa. Tváře bohů vytesané do kamene, modlitby, které občas slyšela šeptat z úst místních, v ní nevzbuzovaly žádný pocit úcty. Nepatřili k ní, stejně jako k ní nepatřil křesťanský Bůh, o němž mluvily jeptišky. Náboženství pro ni bylo jen další prázdnou krabicí, do níž ji někdo chtěl nacpat.

​

Zvěřinec byl jiný svět – temný, hlučný, pulsující násilím. Pach potu, krve a špíny byl všudypřítomný, ale pro Aliyu znamenal příležitost. Natanaël jí vysvětlil pravidla - tedy ta základní. Bojuj, vyhraj, získej uznání. A pokud prohraješ... no, pak se vrátíš tam, odkud jsi přišla. Pokud přežiješ. Bylo to jednoduché, surové, ale přesně to jí dávalo smysl. Nikdo jí neřekl, že by to mohlo být spravedlivé, a ona to ani nečekala. Její první zápas přišel rychleji, než si stačila připravit jakýkoliv plán. Protivnicí byla dívka, sotva o pár let starší než Aliya. Bylo vidět, že už má zkušenosti, a to, jak se pohybovala, prozrazovalo, že si je vědoma svých schopností. Aliya se snažila, co mohla – kopala, škrábala, snažila se znovu použít svůj zoufalý vzdor, který jí tolikrát pomohl na ulici. Ale dívka byla lepší. Silnější, rychlejší. Aliya skončila na zemi, krvácela a lapala po dechu. Věděla, že pokud prohraje, bude to konec. Nejen zápasu, ale možná všeho, co měla.

​

Sáhla po nečestném, špinavém jednání. V rukou se jí ocitl nůž, a bez zaváhání se na protivnici vrhla. Ostří se znovu a znovu nořilo do těla dívky, dokud z ní nevyprchal život. Krev jí stříkala na ruce, na tvář, na chatrné šaty, které měly jen stěží zakrýt její vychrtlou postavu. Její dech byl trhaný, divoký, připomínající zvíře zahnané do kouta, které se odmítá vzdát. Aliya vypadala jako šelma na lovu – cenila zuby, oči jí planuly zoufalstvím a odhodláním. Nikdo se k ní neodvážil přiblížit. Když stála nad bezvládným tělem, její chvějící se ruce stále svíraly zbraň, jako by očekávala, že někdo zaútočí. Byla to zmije, která právě objevila sílu svého jedu – a v té chvíli poprvé pocítila, jaké to je, ovládnout svůj osud. Publikum řvalo. Vzrušení, šok a krvežíznivost prolínaly vzduchem, ale Aliya slyšela jen bušení svého vlastního srdce. Tohle nebyl triumf. Tohle byl boj o přežití – surový, brutální, ale vítězný. Poprvé v životě si uvědomila, že v tomto světě, kde neexistovala čest, musela být silnější, tvrdší, ochotná zajít dál než ostatní. A ten den, s krví na rukou a první obětí na svém kontě, začala naplňovat své jméno. Byla Zmijí, která už nezůstávala přimáčknutá břichem k zemi, ale začala zvedat hlavu a syčet.

​

I swear I am more a snake than a woman anyways.

​

Po svém prvním vítězství se Aliya nezastavila. Byla nepřehlédnutelná, ne pro svou fyzickou přítomnost, ale pro to, co vyzařovala – neústupnost, hlad po zlepšení a syrovou energii, která slibovala, že s ní svět bude muset počítat. Natanaël, který sledoval její postup s podivnou směsí fascinace a pragmatického zájmu, se rozhodl vzít ji pod svá ochranná křídla. Ne z pouhé dobročinnosti, ale protože viděl potenciál, jaký jen málokdy potkával. Pod jeho vedením a pod dohledem těch nejlepších učitelů, které mohl v Pavučině získat, začala Aliya zdokonalovat své dovednosti. Učili ji lépe bojovat, pohybovat se, plánovat útoky a skrývat se ve stínech. A přestože její fyzická síla rostla, objevilo se něco dalšího – něco mnohem zvláštnějšího. Po prvním vítězství si začala všímat drobných změn. Při každém doteku cítila víc než jen povrch. Vibrace kroků nebo hlasů pronikaly do její kůže, dávaly jí tušit přítomnost ostatních dřív, než je spatřila. Stávalo se jí, že věděla, kdo je za dveřmi, ještě než se otevřely, a někdy i poznala, co má dotyčný v úmyslu podle toho, jak přenášel váhu těla. Jako by se v ní probouzela zvířecí část, skrytá pod povrchem celé její existence. Titul Zmije, který jí Natanaël kdysi dal, najednou působil příznačně. Stávala se hadem, tiše vyčkávajícím, nebezpečně vnímavým. Tato proměna nebyla náhodná – byla to její pravá podstata Fylgjy, starobylého dědictví, o kterém dříve neměla tušení. Pavouk, který spravoval Zvěřinec, byl nadšený. Pro něj byla Zmije vzácným úkazem, něčím, co mohlo zvednout prestiž jeho ilegální arény na novou úroveň.

​

Jeho nadšení mělo však tvrdé důsledky. Aliya byla nucena trénovat víc a víc. Bojovala, dokud nepotila krev, svaly jí nekřičely bolestí a dech neodmítal poslouchat. Když padla, byla nucena vstát. Když se zdálo, že už nemůže, Pavouk zajistil, aby měla nové důvody pokračovat – ať už v podobě přislíbeného jídla, zbraní nebo privilegovaných práv, která měla vždy svůj vysoký význam. Jeho nadšení mělo však tvrdé důsledky. Aliya byla nucena trénovat víc a víc. Bojovala, dokud nepotila krev, svaly jí nekřičely bolestí a dech neodmítal poslouchat. Když padla, byla nucena vstát. Když se zdálo, že už nemůže, Pavouk zajistil, aby měla nové důvody pokračovat – ať už v podobě přislíbeného jídla, zbraní nebo privilegovaných práv, která měla vždy svůj vysoký význam.

​

Kromě těchto bojů však Aliya vedla ještě jiný druh souboje – s Vlkem. Natanaëlův přítel a první důstojník byl stejně neústupný a nebezpečný jako ona. Na rozdíl od ní však své schopnosti ovládal s přirozenou elegancí a zkušenostmi, které Aliya teprve získávala. Byl Fae, stejně jako ona, ale z jiného druhu, což ho činilo záhadným i fascinujícím. Každý jejich střet – ať už šlo o tréninkový souboj nebo nečekanou slovní přestřelku – v ní probouzel směs vzteku a obdivu, kterou si nedokázala plně připustit. Vlk byl jediný z Pavoukových mužů, koho nedokázala přechytračit ani přemoci. Vždy byl o krok napřed, jako by předem znal každý její tah. To v ní vyvolávalo frustraci, která se postupem času přetavila v dlouholetou rivalitu hraničící s nenávistí. Pro Aliyu se Vlk stal nepřítelem a učitelem zároveň – někým, kdo ji neustále nutil posouvat své hranice, i když si to nikdy nepřiznala. Zatímco ostatní vnímali její boj o místo ve Zvěřinci jako pouhou cestu přežití, Aliya věděla, že to znamená víc. Bylo to její hledání identity, důkaz, že dokáže překonat všechno, co jí svět postaví do cesty. A s každým vítězstvím, s každou kapkou krve, která padla na písek arény, se přibližovala tomu, čím měla být. Zmijí, která nejen přežívá, ale vládne svému území.

​

Smile is the second best thing you can do with your lips.

​

Setkání s ní bylo něco, co Aliya nečekala – ani neplánovala. Zrzavá holka s nevšedními rysy, které nebyly krásné v tradičním smyslu, ale fascinovaly způsobem, jakým dokázala upoutat pozornost. Byla vytáhlá, s dlouhými končetinami a drzým úsměvem, který sliboval problémy. Jmenovala se Quinn, jak se později ukázalo, a jejich první setkání bylo všechno, jen ne obyčejné. Seděly naproti sobě u improvizovaného stolu v jednom ze zapadlých doupat Pavučiny, kde se hrály karty a prohrávala naděje. Aliya měla za to, že má hru pod kontrolou, dokud jí Quinn neobrala o všechno – o peníze, jeden nůž a zbytky trpělivosti. Bylo to provedené s takovou lehkostí a grácií, že si na okamžik nebyla jistá, zda se má vztekat, nebo obdivovat. Když si to dovolila nahlas vyčítat, zrzka jen pokrčila rameny a jako omluvu jí koupila pohár levného vína. Bylo to gesto, které zůstávalo ve vzduchu – hravé, trochu posměšné, ale také nečekaně upřímné.

​

Aliya za ta léta zažila mnoho – několik jednorázových vztahů, které skončily tam, kde začaly, většinou v noci a většinou s lidmi, na které druhý den už nikdy nemyslela. Jedním z těch zapomenutelných zážitků byl i opilecký večer s Natanaëlem. To, co začalo jako prosté uvolnění v příliš náročném týdnu, skončilo rychlým, surovým sexem, který zanechal na její kůži víc než jen modřiny. Bylo to vše, jen ne intimní – hrubé ruce, drsná slova a pocit, že byla spíš nástrojem než člověkem. Bylo to odrazující a zanechalo v ní rozhodnutí, že už nikdy nedopustí, aby někdo měl navrch. S Quinn to bylo jiné. Od samého začátku mezi nimi bylo něco, co nedokázala přesně popsat. Holka, která jí vzala nejen peníze a nůž, ale i pár sladkých polibků, zůstala v její mysli déle, než by si byla ochotná přiznat. Ty polibky měly chuť vína a něčeho dravého, co Aliya nikdy předtím nezažila. Nic víc se nestalo, protože to byla Quinn, kdo to utnul. "Ještě ne," řekla se škádlivým úsměvem, než zmizela do noci.

​

Aliya ji chtěla zpátky. Ale ne jako kořist, spíš jako hádanku, kterou musela rozluštit. Sledujíc zrzku v ulicích, začala se o ní dozvídat víc – místa, která navštěvovala, návyky, způsoby, jakými kradla. Quinn byla mistrovská zlodějka, pohybující se s lehkostí a jistotou, která vzbuzovala respekt. A to bylo něco, co se Aliye nestávalo často. V ní našla někoho, kdo se jí mohl rovnat – kdo ji nejen bavil, ale i vyzýval. Jedné noci se rozhodla navštívit ji. Quinn se nezdála překvapená. Jako by s tím počítala. To, co mezi nimi začalo, bylo něco víc než jen letmá známost. Nebylo to jen fyzické – i když Quinn opakovaně testovala vytyčené hranice, které si Aliya stanovila. A co bylo horší, často ty hranice úspěšně porušovala. Zrzka se dokázala dostat tak blízko, jak to nikdo předtím nedokázal. Poprvé v životě si Aliya nechala něco jen pro sebe. Neřekla o Quinn Pavoukovi, nechtěla, aby se mu dostala do spárů. Pavouk by z ní udělal nástroj, majetek, stejně jako to udělal se vším, čeho se dotkl. Quinn byla volná, divoká a Aliya věděla, že to je to poslední, co by měla ztratit. Pokaždé, když s ní byla, cítila, že se snaží zachránit něco, co si ani nebyla jistá, že existuje – kousek sebe, který nezničil svět kolem ní.

​

No guts, no glory. No legend, no story.

​

Povýšení na druhého důstojníka přišlo s respektem i břemenem. Aliya se stala Zmijí nejen jménem, ale i pověstí, která ji předcházela v Pavučině i mimo ni. Vždy druhá za Vlkem, jehož stín ji neustále dráždil, dostávala na starost úkoly, které vyžadovaly přesnost, krutost a ochotu zašpinit si ruce. Špehovala ty, kteří se odvážili zpochybnit Pavoukovu autoritu, donášela, manipulovala situacemi a neváhala použít jed – metaforický i skutečný – když to situace vyžadovala. Její dny byly naplněné soupeřením s ostatními členy Zvěře, souboji v aréně, které ji udržovaly na vrcholu, a prací, která z ní činila nepostradatelnou součást Pavoukovy moci. S Vlkem stále vedla své věčné bitvy – ve výcviku, v tajných misích i ve slovních přestřelkách, které se neobešly bez jízlivých úšklebků a vzájemného respektu ukrytého pod vrstvou nenávisti. Proti ostatním vítězila, proti němu stále zůstávala o krok pozadu. Tento nezdar ji nepřestával pohánět k tomu, aby byla rychlejší, chytřejší, a hlavně nebezpečnější.

​

Titul Zmije se stal synonymem strachu v Pavučině. Lidé věděli, že pokud Pavouk vyslal ji, čekaly je problémy, které nebyly k vyjednávání. S každým dalším vítězstvím v aréně, každým splněným úkolem a každou kapkou prolité krve se stávala legendou. Její pověst však nezůstávala jen v těchto temných uličkách. I někteří ctěnější obyvatelé Nevers, kteří by nejraději předstírali, že Pavučina neexistuje, znali její jméno. Aliya se postarala o to, aby nezapomněli, kdo je Pavouk a proč by měli mít jeho jméno na paměti. Přetavená do nástroje, který sloužil jeho účelům, zapomněla na to, čím byla kdysi. Malá holčička z Kavkazu, která přišla o všechno, byla pohřbena pod vrstvami zloby, dovedností a pragmatismu. Čas od času si však vzpomněla. Sem tam, když její pohled padl na nuzný nevěstinec v přístavu, kde její matka ztratila život, vrátil se jí obraz toho, co ztratila. Vzpomínka na malou holčičku, která právě přišla o matku, byla jako trn, který nikdy úplně nevytáhla. Matčina smrt nezůstala nepomstěná. Když jednou dorazil úkol, který ji zavedl zpět k tomuto místu, majitel, muž zodpovědný za Dariyinu bolest a smrt, se setkal se svým koncem. Zabila ho bez zaváhání, bez slova, bez lítosti. Jeho krev byla cenou, kterou musel zaplatit, i když Aliya věděla, že žádný čin nemůže přinést matčině duši klid. Přesto v tom byla jistá úleva, hořkosladký pocit spravedlnosti, který na okamžik rozehřál její ledové nitro.

​

A tak se Zmije, která si vysloužila svůj titul skrze krev a sílu, občas zastavila a pohlédla na minulost, kterou ztratila. Ne s lítostí, ale s přiznáním, že tato ztráta z ní udělala to, čím je dnes – zbraní, kterou nikdo nemůže přehlédnout, a hadem, jehož jed si každý dobře zapamatuje.