Nebyla vánice, bouřka ani smrtelné vedro. Z nebe nepadali ptáci a úrodu nepožraly kobylky, když se narodil. Nic v přírodě zkrátka neukazovalo na to, že by měl jeho příchod být jakkoli jiný než příchod většiny ostatních dětí a než příchod jeho starší sestry. A přece byl. Trval celé dva dny, provázelo ho mnoho krve a modliteb. Nejprve k Bohu, pak i k Věčným, když ty první nezabrali.

Ten příběh slyšel mnohokrát. Od otce, když mu vyčítal to, že kvůli němu nemohou mít další děti. Později, když se blížil k pubertě, mu ho začala připomínat matka. Pokaždé byl v každém dalším jejím vyprávění o něco magičtější. Vždy sobě nesl nepatrně větší důraz na modlitby k věčným, zejména ke Snu. Význam těhle vyprávění pochopil pár měsíců po dvanáctých narozeninách, kdy o něco, co považoval za normální a všední - schopnost klidného spánku - začal přicházet. Beatris mu do dnešního dne neprozradila o tom, jak věděla, že se u něj tahle schopnost projeví a on po letech přestal naléhat na to, aby změnila názor.

Krom téhle zásadně neobyčejné věci se mu ale na jeho životě ani tehdy, ani teď když se na něj podívá zpětně, nezdálo nic výjimečného. Měl blízký vztah se sestrou, kterou upřímně obdivoval a zároveň ho k ní táhl sdílený osud vyděděnců společnosti. Dospělí si své jedovaté řeči nechávali pro sebe nebo si je šeptali, když prošli kolem. Děti z okolí po nich s pokřikováním toho, že přijdou do pekla házeli bláto a kamení. Už tenkrát věděl, že to není správné. Ale také věděl, že je to… normální. Společensky přijatelné nebo dokonce přímo vyžadované. Nebyl s tím spokojený, ale stěžoval si málokdy. Místo toho za stromy pusinkoval dívky, jejichž milí mu chvíli před tím nadávali a rozbíjel nosy těm, kdo ubližovali Éléonore.

Před vším ji ale ochránit nedokázal. Možná, že kdyby byl lepším posluchačem, poznal by mnohem dřív, že je zamilovaná. Přišel by na to, proč tráví víc času mimo dům. Mohl by něco udělat. Jenže už tenkrát mu bylo bližší vše rovnou řešit než o tom hovořit, a tak si ničeho nevšiml, dokud se sama doma nepřiznala. No, přiznala. Zatlačila na ni matka, která, jako vždy, věděla co se děje. Arlo nikdy nepochopil, jak to dělá, nevěděl to tenkrát, neví to dnes a stejnou měrou jí ten dar závidí i ji pro něj lituje. Beatris neunikne téměř nic, co se v jejím okolí děje a pokud se zdá že něco přehlédla, dělá to úmyslně. Když ale bylo Éléonore patnáct, jejich matka rozhodně nic úmyslně nepřehlížela. Postavila před ní porcelánový hrnek s nahnědlým čajem, který dávala Poupatům. Lenor začala smlouvat a prosit. Mladík, kterého označila jako otce svého nenarozeného dítěte s ní odmítl mít cokoli společného a schoval se za vlastní rodinu. A Arlo, jako celý jejich život, se jí zastal. Nejprve před rodiči, aby ji nenutili k potratu – rodinnou pověst tím zachrání jen těžko. Pak pomstou. V jediné skutečně chladné a promyšlené chvíli, kdy svých schopností využil k tomu ublížit někomu jinému, na něj nechal spadnout všechny ze svých nočních terorů. Najednou, až do posledního. To ráno ho z domu odnesli k sestrám od svaté Bernardetty a Arlo ho ve městě už neviděl. Prý přestal mluvit a nedokáže se o sebe postarat. Za stravu a péči dělá v klášteře zvoníka.

Narození Andrése nebylo ohlášené ničím neobyčejným. O narození Juliena a, o pár hodin později, smrt Éléonore ale přece jen příroda varovala předem. Alespoň tomu věří Beatris. Ne, že by to Arlovi někdy pověděla, ale slyšel ji při modlitbách, kdy se omlouvala Osudu za to, že nedávala pozor na jeho znamení v podobě škůdců, kteří hubili skromnou úrodu jejich zahrady. Arlo truchlení po sestře utopil v pomoci. V činnosti, jednání, nápravě. Tak jako vždy, místo toho aby hovořil o svých nesnázích se je pokoušel měnit. V necelých patnácti se stal strýcem malému uzlíku, nad kterým se s péčí střídala většina Poupat, on i jeho rodiče. Černý závoj smrti tak, alespoň pro Juliena, získal stříbrné lemování.

Během dalších tří let se vše, postupně, vrátilo k všední normalitě. Největší změnou snad bylo jen to, že i poslední z dětí ze sousedství přestali s házením kamenů i pliváním urážek. Odrůstali tomu, stejně jako Arlo. Vztah mezi ním a ostatními se však nikdy nestal ničím víc než civilním v tom lepším a tiše znechuceným v tom horším případě. Pořád jim, čas od času, přebíral děvčata. Vždy je ale docela rychle vracel, jeho zájem o vztahy pramenil spíše ze zvědavosti než z potřeby společnosti nebo fyzického uspokojení. Vidina něčeho trvalého, dokonce cituplného, jako měly jeho rodiče, mu nepřipadala lákavá. Zvlášť, když výjimečný vztah Gastona s Beatris porovnal se všemi, za pomoci jejich podniku tiše se rozpadajícími, manželstvími. Nechtěl a dodnes nechce někomu slibovat věčnou lásku jen proto aby za deset let zjistil, že ho zájem i city opustily. I bez toho bývá čas od času označován za nedostatečně jemného v emočních záležitostech a nahluchlého k pohnutkám ostatních.

Zejména po tom, co zemřel otec tyhle výčitky slýchával často. Od Poupat, a dokonce i od matky, když ji někdy zastihl v pravdu slabé chvíli. Nedokázal se ale změnit, nemohl se přinutit k větší otevřenosti a citlivosti, stejně jako není možné vymáčknout z kamene krev. Proto znovu dělal to, co uměl. Co už vyzkoušel před třemi lety. Nechal matku truchlit, nechal ji aby se dál věnovala práci, o které si myslela že je nutná k udržení podniku a sám převzal ten zbytek. Zatímco Beatris svůj žal ukrývala pod změnu vizáže i jména nevěstince a připravovala pro sebe novou životní kapitolu, Arlo rušil smlouvy s pokrývači a truhláři, aby matka nikdy neměla pocit, že si nemůže dovolit cokoli, po čem její srdce zatouží. Brokátové polštáře z Indie a hedvábné župany z Číny. Obrazy na zakázku, malované rovnou na zdi hlavní chodby. Stál za tím. Tiše a se svým minimem sdílených emocí, s černýma kruhy pod očima a nářadím v rukou. Aby se prošlapané schody, kterým nechala vyměnit zábradlí nepropadly pod dalším, kdo po nich půjde. Aby všechny postele nevrzaly hůř než půlnoční meluzína, do horního patra nezatékalo a sklep se nezatopil s velkou jarní vodou.

Jestli o tom v prvních letech po Gastonově smrti věděla, nedala to Arlovi vědět. Teprve později, kdy byly všechny stopy po původním podniku zahaleny do nového hávu elegance, obnovila se klientela a utišily její chmury svůj vděk vyjádřila jednoduchým gestem. Takovým, o kterém věděla, že jej její syn přijme, protože místo procítěných slov zahrnoval přímé gesto: za přítomnosti právníka mu věnovala třetinu Domu Poupat. Přijal. S vděkem a vědomím, že není přehlížený, že jeho matka jen potřebovala čas na to, aby poslední z mnoha ztrát ve svém životě mohla zpracovat po svém. A od té doby… inu, od té doby jsou už věci znovu úplně obyčejné. Andrés stárne, Julien dospívá a vyprosil si učení u krejčovského mistra v půl dne vzdáleném Bourges, odkud se vracívá na návštěvy. Zdá se, že jemu se kameny vyhnuly a Arlo by rád věřil, že je to částečně jeho zásluhou.

​

Here, hold my morals. I have some sketchy shit to take care of.

​

Jeden rok. Dvě smrti. Tři mrtví jeho rukou. A nespočet příležitostí, při kterých mohl udělat věci jinak než udělal.
Všechno začalo jít z kopce kolem poloviny roku, když se Inkvizitor de Cea rozhodl že neverský dům neřesti si zasluhuje jeho pozornost. Jako by jeho obyvatelé už tak neměli dost problémů s Pavoukem, místním zločineckým mistrem.

Inkvizitorova razie vyústila v několik zatčení, přičemž ne všichni odvedení se mohli vrátit zpět. To byla chvíle, kdy Andrés čelil první ztrátě toho roku: jeho matka nebyl popravena na neverském náměstí, to svatému muži nestačilo. Nejprve byla vězněna a vyslýchána v Paříži, kde na zemřela na následky krutého zacházení. To alespoň říkaly zprávy, které se Andrésovi zpětně donesly. V době, kdy je obdržel, byl však nejen on sám, ale i samotný Dům Poupat na pokraji zhroucení. Pavouk se pokoušel využít situace a z chaosu vytěžit co nejvíce, část nevěstek se jedním nebo druhým způsobem vyplatila ze svých smluv a vzala nohy na ramena. A Andrés byl zcela nepřipravený na to, aby celý ten chaos zvládl. Udělal mnoho chyb, unáhlených a radikálních rozhodnutí, ublížil Lisette. Po týdnech nestability se však situace, konečně, začala pozvolna uklidňovat.

Dům Poupat poprvé zažil nové rozdělení pravomocí: Étoile, jedna z důvěryhodných žen žijících v jeho zdech, dostala na starosti účetnictví, Neria se oficiálně stala jejich léčitelkou a Andrés se konečně vzchopil natolik, aby se ujal všech obchodních jednání a začal napravovat chaos, který sám částečně způsobil. Jako první na řadě bylo vypovězení a vyplacená všech smluv, které Dům spojovaly s Pavoukem. Z části poháněný špatným svědomím vůči Lisette, z části z čirého znechucení tím mužem, tímto způsobem zkoušel chránit svá Poupata a dříve neomezený přístup vládce Pavučiny zredukoval na návštěvy, za které by musel platit stejně jako ostatní. Dopady vzteku a pomstychtivosti, kterou tím u dotyčného vyvolal se pokusil omezit skrze nové spojenectví, které se prozatím zdá o něco málo výhodnější a ve kterém oslovil Krysy, které přitáhly z Paříže spolu s královským dvorem. Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem - nebo tak nějak je to rčení.

Ani oni však nedokázali Poupata ochránit tak dokonale, jak by si přál; zejména když se některé z nich rozhodlo toulat po soumraku v nebezpečnějších částech města nebo se, za příslib štědré odměny, vydalo přímo do jámy lvové. Proto, když se s koncem roku na Andrése oslabeného druhou smrtí - nespravedlivým upálením Nerii - obrátil s novou dohodou přímo Pavouk… pochroumaný muž mu naslouchal. Mělo to být jednoduché: žena za ženu, život za život. Pavouk sliboval, že pokud mu z karavany putující z Nevers přivede plavovlasou vězenkyni, pustí ze svých spárů Lisette, kolem které neustále kroužil. Měl vědět, že v něčem, co se pro něj, pro ně, jevilo takto výhodným bude nějaký háček. Sám ostatně takové smlouvy a dohody chystá pro ostatní. Jeho duše však stále příliš volala po ztracených ženách jeho života, na to aby dokázal zcela jasně přemýšlet. A tak přijal.

Dokázal ji najít i polapit. Pokud se tak tedy dá říct boji, ve kterém mu vyhublá blondýnka dala jasně najevo, že není ani zdaleka tak silný, jak si o sobě myslí. A, co bylo podstatnějším, během kterého zjistil že není obyčejnou ženou. Karty, které se před ním zdály jasně vyložené, se opět zamíchaly. Neodpustil by si, kdyby Pavoukovi do jeho sbírky poskytl další Fae, nemohl riskovat, že mu předá někoho kdo by mu posloužil jako zbraň a nedokázal někoho, kdo právě uprchl z vězení zavřít do nových okovů. Nechat ji však u sebe, vzít tu divokou, útočnou a sarkastickou bytost do nitra všeho, na čem mu záleží se mu zdálo být víc než riskantním krokem… nakonec nedostal na vybranou. To když mu pověděla, že je k sobě připoutala svou magií. Takovou, kterou Andrés nezná a které nerozumí. O které mu nezbývá nic jiného, než jí věřit - protože testovat ji by znamenalo, že jeden z nich musí zemřít. Pokud by pouto bylo skutečné, padl by i ten druhý. Takový test nebyl ochoten riskovat. Ne na sklonku roku, ve kterém přišel o blízké, poprvé zabíjel a byl konfrontován se skutečnou mocí, kterou má nad ohněm i cenou, kterou za ni musí platit.

Jeho Poupata, on, i nevyzpytatelná Lorraine jsou prozatím v relativním bezpečí. Zdá se totiž, že Pavouk uvěřil Arlově lži o tom, že nenašel nic než spálenou karavanu a po blondýnce pro kterou jej poslal nebylo ani vidu, ani slechu. Jak dlouho to ale vydrží, než někdo - třeba i on sám - udělá další chybu a promíchá balíček karet určujících jejich osud, si však Andrés ani v nejmenším netroufá odhadovat.