VĚK

26 let || 14.05.1594

​

RASA

Fae (Fylgja)

​

RODINA

† Bernard Dubois - adoptivní otec

† Hugo Astier - manžel
Vinařského mistra před pěti lety při ranním návratu z bujarých oslav vinobraní roztrhala smečka vlků. K tragické události došlo mezi vinohrady a když bylo jeho tělo nalezeno, velká část jej již chyběla.

Gaël Astier - švagr, obuvník v Nevers
Je podezíravý vůči Antee, věří, že může za smrt jeho bratra. Po Hugově smrti ji vyplatil z domu, který s manželem sdílela.  Veřejně tvrdí, že s ní nechce mít nic společného, pozorně monitoruje dění kolem ní a hledá způsoby, jak se Antee za bratrovu smrt pomstít.
​
Margot Astier - švagrová
Mladá žena, která do určité míry sdílí Antein osud. Ta se jí snaží pomáhat, nemá k tomu ale mnoho prostředků ani příležitostí. Čas od času se tajně vídají, zejména když je Gaël opilý tak, že na Margotin odchod nepřijde. Margotino utrpení po boku jejího manžela se však v očích Antey neustále navyšuje… a to natolik, že začíná spřádat vlastní plány, jak svou přítelkyni z jeho moci vysvobodit.

"monsignore" Remy - zaměstnanec

Remy je přibližně šedesátiletý muž, stále si zachovávající atletickou postavu bývalého vojáka, je minulým povoláním poznamenán výrazným dopadáním na pravou nohu. Pro madae Anteu obstarává slepice, úklid, topení, drobné opravy a pochůzky ve městě. Je málomluvný, k Antee si však vytvořil blízký vztah a částečně převzal roli jejího otce.​

​

Bastien Fouquet - manžel

Cítí k němu něco, co vnímá jako příležitost na nový začátek, na něco lepšího. Okouzlila ji jeho nekonečná laskavost a jemnost, kterou v sobě nese. Ve vztahu s ním je však opatrná – ne proto, že by se ho bála, jako tomu bylo u Huga, ale proto, že jí záleží na tom, aby jejich společné štěstí bylo opravdové a trvalé. Chce, aby vše, co mezi nimi vzniká, mělo pevné základy a bylo chráněno před jakýmikoliv pochybnostmi.

​

Maurice Fouquet [né de Marillac] - syn
Nikdy se nepovažovala za mateřský typ, ale její svědomí jí nedovolilo nechat ho jít a svěřit ho do péče neznámým lidem. Jeho přítomnost v ní probouzí křehčí a něžnější stránku její povahy, kterou dosud příliš neznala. Narozeniny  slaví 3. října.

Antea má dvě základní podoby. Obě se prolínají, půjčují si jedna z druhé, zároveň jsou ale dost odlišné na to, aby lidé znající jednu pochybovali o existenci druhé. První z nich je určena široké veřejnosti: málomluvná, pracovitá, s vysoko postavenými obrannými hradbami, zahalená do závoje vdovství. Druhá je osobní, střežená jen pro několik vyvolených. Přátel nemá mnoho, těch několik blízkých si však hýčká a je kdykoliv připravena vyrazit na jejich obranu všemi prostředky, které má k dispozici. Je oddaná, loajální a jak se přesvědčila ve vztahu s Hugem, trvá dlouho než se její pomalu a ostražitě nabytá loajalita zlomí. Neseznamuje se snadno, mnoho lidí ji na první pohled vnímá jako odtažitou, chladnou a odsuzující. Přesto stále existují okamžiky, kdy se stále dokáže uvolnit, smát, být hovorná a dokonce, čas od času, i tančit. Tyto chvíle však bývají vzácné a většinou následují po noci, kterou mohla strávit svobodným potulováním ve vlčím kožichu.

Během svého života si dlouhou dobu myslela, že svoboda je pro ni tím nejcennějším. Láska, bohatství, dokonce i přátelství nebo stabilitu - vše z toho by v době po Hugově smrti bez váhání obětovala výměnou za to, že nadále bude moci žít svobodně. Tedy tak svobodně, jak v této době mohla vdova žít; což bylo stále mnohem svobodněji, než většina vdaných žen. To, že by se o tuto krvavě vydobytou volnost měla dobrovolně připravit dalším vztahem ji děsilo. Nevstupovala proto ani do těch mileneckých, byť by pro ni nebylo tak těžké najít nějakého zájemce.

Avšak od doby, kdy jí v životě začala figurovat Bastienova nevtíravá, laskavá přítomnost její srdce zněžnělo natolik, aby se tomuto muži, se kterým zásahem Osudu začala sdílet příjmení, částečně otevřela a spolu s ním nepatrně pookřála i vůči okolnímu světu. Stále si pro sebe nechává celou řadu vlastních tajemství a je v některých ohledech ostražitější než by si její druhý manžel zasloužil, znovu se však začíná učit tomu jaké je někomu důvěřovat a moci se na druhého spolehnout. Za neutuchající ukázky toho, že ne všechna břemena musí nést sama je mu vděčnější než dokáže dát najevo - nikdy nebyla a stále není někým, kdo by se snadno vyznával ze svých citů - avšak opustila pro něj svou volnost, které si tolik vážila, což samo o sobě svědčí o jejím odhodlání vybudovat novou kapitolu života.

I přes nově se rodící sny by nebylo možné označit ji jako neskromnou. Zbytečně impulzivně neutrácí ani za věci, za které by si to mohla dovolit. Naučila se hospodařit tak, aby vždy měla nějaké úspory, nežila v nedostatku a zároveň si čas od času mohla dopřát nějakou rozmarnou radost. Ty většinou nabývají podoby kvalitnější látky na šaty, zimního šálu který nemusela sama plést a jiných věcí, které by mnoho měšťanstva označilo za veskrze  nutné a praktické. Praktická by dozajista byla i kuchařka nebo hospodyně. Ani jednoho z toho Antea nemá. Ke kuchařkám chová zaslouženou nedůvěru a hospodyně bývají, z jejích zkušeností, příliš zvědavé. Vaří, pere a uklízí si sama, i když to znamená že se v očích veřejnosti potácí na hranici chudiny. To, co si o ní povídají ostatní ji naštěstí nezajímá, a o cizí názory se stará jen v případě, že pochází z úst jejích přátel nebo zaměstnavatele.

O svém raném dětství toho Antea neví o nic více než stokrát vyslechnutou historku o tom, jak ji otec s matkou jednoho dne našli poblíž své obchodní karavany. Světlovlasé děvčátko nebylo o mnoho starší než batole a jediná indikace jeho původu byl stříbrný medailonek s vyobrazením vlčí hlavy a dívčím jménem vyrytým na opačné straně. Protože Juliette i Bernard byli hluboce věřícími a nalézt dítě po noci strávené kempováním u lesa se jim zdálo krajně podezřelé, malou Anteu k sobě sice přijali, v nejbližším městě ji ale odevzdali sirotčinci. Nebo se o to alespoň pokusili. Ukázalo se totiž, že jejich křesťanstvím vedené svědomí jim už po několika dnech nedalo spát, zejména proto, že Juliette již byla ve věku, kdy nebylo možné očekávat, že Bernarovi na svět přivede vlastního potomka. Děvčátko tedy znovu vyzvedli na zpáteční cestě a přijali oficiálně za své. Pravdivost téhle historky Antea nikdy neměla jak potvrdit. Stříbrný medailon byl po jejím krátkém pobytu v sirotčinci nenávratně ztracen a jediné co jí tak zbývá je slovo stárnoucích rodičů. Vděčí jim, chce jim věřit. Zatím totiž v životě nepotkala stejně laskavé, oddané a upřímné lidi.

Část dětství a dospívání s nimi trávila na cestách, během kterých v letních měsících křižovali jich Francie, výjimečně i hlouběji do vnitrozemí. Od prvního do posledního sněhu zůstávali doma, ve skromném domku se stájí pro jejich nejvěrnější koňské pomocníky, kde ji otec učil základním akademickým dovednostem a matka se do ní pokoušela vštípit slušné, ženské, chování. Mezi lekcemi o psaní, čtení, počtech a společenských tancích se Antea proplétala nedalekým obchodem naplněným cizokrajným kořením, látkami, porcelánem a ozdůbkami. Milovala barovou atmosféru prosycenou nespočetnými vůněmi, každá z nich jako by jí vyprávěla vlastní příběh. Dudois nebyli dostatečně bohatí na to, aby tento obchod vlastnili - byli jeho zaměstnanci, potulní prodavači, kteří dokázali vydělat dost na to, aby zimy trávili v teple a léta na cestách se zbytkem karavany, bez strachu z hladu pokud v dalším městě nic neprodají. Tento napůl kočovný život dovolil Antee poznat mnoho míst i lidí a když později odhalila své schopnosti, umožnil jí snáze se skrývat, stejně jako nacházet odpovědi o svém původu. I když se původně obávala, její adoptivní rodiče se i přes svou víru ukázali jako její největší podporovatelé a zastánci.

Se stejnou podporou, s jakou svou dceru vychovávali přijali i její rozhodnutí, když v necelých šestnácti letech přijala žádost o ruku. Během toho léta je cesty několikrát zavedly do Nevers a sílící pouto mezi jedním ze zaměstnanců místní vinice a Anteou bylo nepřehlédnutelné. Rozhodli se tak souhlasit s nečekaně rychlou svatbou, v nevyslovené naději v to, že tím zabrání opakování osudu a jejich dcera nebude muset být tím, kdo se v zoufalství tajně vzdává svého nemanželského dítěte.

Prvních dva roky manželství byly relativně idylické, Antea po boku výrazně staršího manžela přijala místo na vinici a postupně začínali budovat společný život. Hugo však postupem času ztrácel trpělivost a získával na vzteku - povýšení na mistra vinaře mu stále unikalo mezi prsty, i přes téměř násilnou snahu nebyl schopen zplodit potomka a v porovnání s mladším bratrem, který měl vlastní obchod, si zkrátka vedl výrazně hůře. Netrvalo dlouho, než ze všech svých problémů začal vinit svou ženu. Kdo ví odkud přitáhla! Možná ho dokonce očarovala! Krade jeho životní sílu a šlape mu po štěstí!

Antea, vychovaná ve víře, že manželský slib je posvátný vše nesla s takovou silou, jaké byla schopna. Schovávala modřiny, když se začaly objevovat, uklízela Hugovy zvratky, když začal pít a během toho co vyspával kocovinu za něj dokončovala práci ve vinařství. Právě díky tomu, že při pěstování vína i jeho staření mohla konečně neviděná spoléhat na svůj čich a instinkty, se jí podařilo vypěstovat několik výborných ročníků. Hugo za ně samozřejmě převzal zodpovědnost a konečně se tak dočkal vytouženého povýšení. To s sebou přineslo lepší postavení, nový dům, dokonce i vlastní kuchařku. Ani všechen tento úspěch však již nedokázal zvrátit Hugovo přesvědčení, že Antea mu přináší smůlu. Naopak - dospěl k závěru, že se mu začalo dařit až v momentě, kdy ji za její domnělé provinění začal trestat. A tak se tyto tresty prohloubily. Staly tak viditelnými, že kuchařka po pár měsících odešla a museli hledat novou. Ta byla dost mladá a pěkná na to, aby se před ní Hugo ovládal… a aby Anteu nahradila v jeho posteli. Pro mladou ženu neustále na sobě nesoucí bolavé následky manželovy paranoie i vzteku to bylo vysvobození. Místo toho, aby plakala nad jeho nevěrou, se radovala. Byla zachráněna od jedné z aktivit, které Hugo využíval k tomu, aby jí mohl ubližovat. Bití sice neustalo, nemusela už ale nést následky toho, že z něj byl Hugo vzrušený.

Událost, která nakonec vedla ke smrti vinařského mistra se započala toho roku o Velikonocích. Hugo se konečně dočkal i svého posledního přání: kuchařka, se kterou pravidelně spal, otěhotněla. Chybělo mu tak už jen jediné… zbavit se stávající manželky a nahradit ji novou, takovou, ve které již roste jeho dítě. Svůj plán probíral nad více než jednou sklenkou s bratrem a společně došli k závěru, že ho vykonají o vinobraní. Většina města bude příliš zaměstnaných na to, aby si jich všímali a oni, pro čarodějnici, která mu už tak dlouho ničila život, připraví pěkných pár důkazů na to, aby ji ráno mohl Hugo, jako počestný muž, udat inkvizici. Margot, která s Anteou sdílela osud násilnického manžela, však svou švagrovou varovala. V domnění, že utrápená blondýnka uteče tak vlastně Hugovi podepsala ortel smrti.

Nešlo o vraždu ze žárlivosti. Dokonce nešlo ani o pomstu. A následný kanibalismus, byť v Anteině vlčí podobě, byl vlastně zcela náhodný. Vinařka jednoduše nemohla dopustit, aby zemřela pro křivá obvinění muže, který ji mnoho let soustavně týral a který by tenhle zvyk přenesl na každou další ženu, která by se ocitla po jeho boku. Rozhodnutí Huga vlčími zuby potrhat a nechat vykrvácet bylo úmyslné, chladné a zbavené citů. S prvními kapkami krve se však racionalita vytratila do pozadí a na povrch se, stejně jako vytí při úplňku, vydral nekonečný a hladový vztek, který nasytilo jen plné břicho čerstvého masa.

Další měsíce se postupně slily v kalnou vzpomínku. Pohřeb. Přání upřímné soustrasti. Směšná částka za vystěhování z domu, který jí nikdy nebyl domovem. Nepamatuje si, kam se poděla Hugova milenka a nikdy neměla potřebu to zjistit. Starala se o vlastní přežití, bojovala s touhou vrátit se do teplé náruče rodičů a truchlila pro ztracená léta: smutek, který si naštěstí okolí pletlo se steskem po zemřelém. Jedinou věcí, která ji udržela v Nevers byla nakonec práce na vinici. Baron de Merillac sice nebyl natolik pokrokový, aby ji nechal převzít titul vinařského mistra po manželovi, dovolil jí ale zůstat v řadách svých zaměstnanců, kde se stará především o staření vína a kontrolu úrody. Dokonce jí, za peníze které dostala od švagra, prodal slušný i když nevelký domek s vyhlídkou na vinici. Nemá ho krom několika slepic s kým sdílet, ale poslední roky pro ni konečně začal být… domovem.

​

The only solution is to stand and defend the things I love.

Na jaře roku 1620 však její pečlivě budovaný klid za nevidelnými, ale vysoce zvednutými obrannými hradbami narušila tragédie. Antein nejbližší člověk, Remy, se téměř smrtelně zranil při pádu ze střechy, kterou opravoval. Zoufalá a vyděšená vinařka vyhledala nejbližší a zároveň nejrychlejší pomoc, kterou byla svému náhradnímu otci schopna poskytnout - městského kata. Společnými silami, i když prakticky výhradně zásluhou Bastiena, se jim podařilo zajistit, že monsignore Remy přežil improvizovanou operaci na kuchyňském stole. Po zákroku byl však na dlouhou dobu odkázán k pobytu na lůžku a jeho povinnosti kolem domu se začínaly hromadit. Dobrosrdečný kat se tak mladé vdově nabídl s pomocí, kterou zpočátku neochotně přijímala a oplácela ji košíky naplněnými výslužkou… zkušenosti ji nabádaly k tomu, že nikdo pro ostatní nedělá nic zdarma a ona nechtěla tomu usměvavému pohlednému muži zůstat nic dlužná. Z velké části i proto, aby si nemusela připouštět rostoucí přitažlivost mezi nimi a před sebou samou mohla jejímu rozkvětu bránit tím, že z prakticky pravidelných návštěv udělala výměnný obchod.

Tato její strategie by nejspíše zůstala platnou a účinnou, redukující jejich kontakt na pár úsměvů a náhodných doteků, kdyby se Gaël, bratr jejího zesnulého manžela, během vinobraní nerozhodl k pomstě. Značně podnapilý naverboval dva ze svých přátel k tomu, aby mu Anteu pomohli unést a, pobouřený tím že si dovoluje po Hugově smrti pokračovat v životě a ve městě byla viděna s jiným mužem, ji zaživa pohřbil do manželova hrobu. Napůl blouznící a ochromená strachem udělala vinařka jediné, co bylo v jejích silách: vstoupila do podoby své duchovní vlčice, skrze kterou se v posledních momentech chtěla rozloučit s milovanými. Právě v tu chvíli poprvé došla k prozření, že jedním z nich se pro ni nevyhnutelně stal Bastien. A jako by ji Osud za přiznání si téhle pravdy odměnil, byl to právě on, kdo ji nakonec zachránil.

Nikdy nezískala přesnou představu o tom, jak se to stalo. Jak ji našel a proč ta byl. Ve stavu v jakém byla plně nedůvěřuje vlastním vzpomínkám a hlavně - i dlouhou dobu po oné události - se jim snaží vyhýbat. Štěstím v neštěstí pro ni bylo to, že si krom několika drobných zranění odnesla jen nově získanou hrůzu ze tmy a podivný strach z intimnějším doteků, které jí do mysli vrací obrazy Hugových kostí natisknutých k jejímu tělu. Na venek však působila zdravě; naprosto stejně jako dřív, dostatečně silná na to, aby nikdo krom několika nejbližších nezjistil, co se odehrálo. Uvnitř však bojovala s děsivou rozpolceností ohledně toho, co si počít dál: vyhovět vlastnímu bláznivému srdci a dát šanci novému vztahu, který možná nikdy nebude schopna naplnit, nebo jej ukončit dřív, než oběma ještě víc ublíží. Dost odvahy ke konečnému rozhodnutí nezískala do doby, než jí Osud do života zasáhl potřetí.

Její zaměstnavatel, Baron de Marillac se na ni obrátil s nabídkou na to, aby za své přijala nemanželské dítě jedné z jeho dcer. Jeho vysvětlením bylo to, že žije dostatečně izolovaně od městského dění na to, aby novorozence mohli lidé snadno považovat za jejího, stejně jako to, že bývá vídána s nějakým mužem. Antea přesně věděla o jakém muži mluví. Proto si vyžádala den na rozmyšlenou a, v jednom z nějtěžších hovorů, který v životě vedla, předložila Bastienovi nejen Baronův návrh a kompenzaci, kterou za přijetí chlapce nabízí, ale také své rozhodnutí. I v případě, že by to znamenalo ztrátu muže kterého s nevyslovenou láskou drží ve svém srdci, si chce chlapce vzít za svého. Očekávala, že to pro ně bude koncem, nečekaně instinktivní potřeba se o nemluvně postarat pro ni však byla dostatečně silná na to, aby jí obětovala křehký vztah, který jí do života vstoupil čirou náhodou. Očekávala výčitky, smutek, přesvědčování. Možná i obvinění, že se tak rozhodla pro peníze. Místo toho ale dostala nejistý úsměv a žádost o ruku. Protože přece nemohou nechat toho malého, aby vyrůstal v neúplné rodině. V šoku způsobeném vlnou vděku a nevýslovně hřejivé lásky souhlasila. Za dva dny byla malá, nenápadná svatba bez ohlášek a za další tři se čerstvě pokřtěný Maurice, rovnou cestou z kostela, poprvé ocitl ve svém novém domově.

Antea, obklopená zvláštním druhem klidného štěstí, se v tu dobu ještě o něco více stáhla z veřejného dění. Bohužel spolu s tím ale také pozapomněla na Margot. Když se obě ženy po dlouhé době opět shledaly, jejich setkání připomínalo opatrnou námořní bitvu: z hlubin se vynořovaly trosky nesdělených tajemství nebo nesdílených radostí, bránily jim v tom se k sobě skutečně navrátit a přiblížit, zatímco jemný vánek dlouholetého přátelství je popoháněl stále blíž. Prozatím se zdá, že hlubinu plnou nebezpečných vírů překonaly a do dalšího roku mohou znovu vykročit jako přítelkyně, pravdou však je, že na hladinu Anteiny ještě ani zdaleka nevyplulo vše. Pro Margot ani pro Bastiena. 

Fylgja

Zvířecí podoba - vlk (automatická schopnost)

• Její specialitou je stopování, útok a obrana, ve kterých vyniká. Postavit se jí někdo netrénovaný, přichází rychle o život díky sérii rychlých útoků, při kterých jde prve po nohách. Značení území často neprovádí, pokud se necítí ohrožená dalšími bytostmi jako je ona. Ve své podobě se dokáže udržet jen pár hodin za hlubokého spánku, její tělo vnímá pozůstatky toho, co v noci dělala. Dokáže se přeměnit i v bezvědomí, její podoba je slabá, rychleji se vytrácí a těžce svou vlčici udržuje při vědomí.

​

Posílení smyslu - čich

• Dokáže se dobře orientovat ve směsici vůní a identifikovat je, i když je cítila pouze jednou. Jemné nuance pachů jí nejsou cizí, dokázala by po paměti (a čuchu) sestavit i flakon populárního parfému. Špatně se jí reaguje na cokoliv extra parfemovaného, intenzivně sladkého nebo s příměsí čpavku. Mnoho pachů a vůní jí může přivodit závratě a slabost od žaludku.

100 postů