Antea Astier
Vinařka rodu de Marillac
Bez titulu
I protect my peace
because I'm evil
when I'm hurt.
Měšťanstvo
VĚK
26 let
RASA
Fae (Fylgja)
RODINA
† Bernard Dubois - adoptivní otec
† Hugo Astier - manžel
Vinařského mistra před pěti lety při ranním návratu z bujarých oslav vinobraní roztrhala smečka vlků. K tragické události došlo mezi vinohrady a když bylo jeho tělo nalezeno, velká část jej již chyběla.
Gaël Astier - švagr, obuvník v Nevers
Je podezíravý vůči Antee, věří, že může za smrt jeho bratra. Po Hugově smrti ji vyplatil z domu, který s manželem sdílela a i když veřejně tvrdí, že s ní nechce mít nic společného, pozorně monitoruje dění kolem ní.
Margot Astier - švagrová
Mladá žena, která do určité míry sdílí Antein osud. Ta se jí snaží pomáhat, nemá k tomu ale mnoho prostředků ani příležitostí. Čas od času se tajně vídají, zejména když je Gaël opilý tak, že na Brigittin odchod nepřijde.
"monsignore" Remy - zaměstnanec
Remy je přibližně šedesátiletý muž, stále si zachovávající atletickou postavu bývalého vojáka, je minulým povoláním poznamenán výrazným dopadáním na pravou nohu. Pro slečnu Anteu obstarává slepice, úklid, topení a pochůzky ve městě. Je málomluvný, ke slečně si však vytvořil poměrně blízký vztah a částečně převzal roli jejího otce.
Antea má dvě základní podoby. Obě se prolínají, půjčují si jedna z druhé, zároveň jsou ale dost odlišné na to, aby lidé znající jednu pochybovali o existenci druhé. První z nich je určena široké veřejnosti: málomluvná, pracovitá, s vysoko postavenými obrannými hradbami, zahalená do závoje vdovství umožňujícího vyhnout se případným nápadníkům. Druhá je osobní, střežená jen pro několik vyvolených. Přátel nemá mnoho, těch několik blízkých si však hýčká a je kdykoliv připravena vyrazit na jejich obranu všemi prostředky, které má k dispozici. Je oddaná, loajální a jak se přesvědčila ve vztahu s Hugem, trvá dlouho než se její pomalu a ostražitě nabytá loajalita zlomí. Neseznamuje se snadno, mnoho lidí ji na první pohled vnímá jako odtažitou, chladnou a odsuzující. Přesto stále existují okamžiky, kdy se stále dokáže uvolnit, smát, být hovorná a dokonce, čas od času, i tančit. Tyto chvíle však bývají vzácné a většinou následují po noci, kterou mohla strávit svobodným potulováním ve vlčím kožichu.
Během svého života totiž odhalila, že svoboda je pro ni tím nejcennějším. Láska, bohatství, dokonce i přátelství nebo stabilitu - vše z toho by bez váhání obětovala výměnou za to, že nadále bude moci žít svobodně. Tedy tak svobodně, jak v této době může vdova žít; tedy stále mnohem svobodněji, než většina vdaných žen. To, že by se o tuto krvavě vydobytou volnost měla dobrovolně připravit dalším vztahem ji děsí, což je hlavní důvod proč se zatvrdila vůči představě jakéhokoli dalšího vztahu. Nevstupuje ani do těch mileneckých, byť by pro ni nebylo tak těžké najít nějakého zájemce.
Nebylo by možné označit ji jako neskromnou. Zbytečně impulzivně neutrácí ani za věci, za které by si to mohla dovolit. Naučila se hospodařit tak, aby vždy měla nějaké úspory, nežila v nedostatku a zároveň si čas od času mohla dopřát nějakou rozmarnou radost. Ty většinou nabývají podoby kvalitnější látky na šaty, zimního šálu který nemusela sama plést a jiných věcí, které by mnoho měšťanstva označilo za veskrze nutné a praktické. Praktická by dozajista byla i kuchařka nebo hospodyně. Ani jednoho z toho Antea nemá. Ke kuchařkám chová zaslouženou nedůvěru a hospodyně bývají, z jejích zkušeností, příliš zvědavé. Vaří, pere a uklízí si sama, i když to znamená že se v očích veřejnosti potácí na hranici chudiny. To, co si o ní povídají ostatní ji naštěstí nezajímá, a o cizí názory se stará jen v případě, že pochází z úst jejích přátel nebo zaměstnavatele. Proto se zlomyslné jazyky Nevers museli, mimo jiné, u této svérázné ženy smířit s tím, že jediným pomocníkem kterého si do své domácnosti najala je stařičký, vysloužilý člen městské hlídky.
O svém raném dětství toho Antea neví o nic více než stokrát vyslechnutou historku o tom, jak ji otec s matkou jednoho dne našli poblíž své obchodní karavany. Světlovlasé děvčátko nebylo o mnoho starší než batole a jediná indikace jeho původu byl stříbrný medailonek s vyobrazením vlčí hlavy a dívčím jménem vyrytým na opačné straně. Protože Juliette i Bernard byli hluboce věřícími a nalézt dítě po noci strávené kempováním u lesa se jim zdálo krajně podezřelé, malou Anteu k sobě sice přijali, v nejbližším městě ji ale odevzdali sirotčinci. Nebo se o to alespoň pokusili. Ukázalo se totiž, že jejich křesťanstvím vedené svědomí jim už po několika dnech nedalo spát, zejména proto, že Juliette již byla ve věku, kdy nebylo možné očekávat, že Bernarovi na svět přivede vlastního potomka. Děvčátko tedy znovu vyzvedli na zpáteční cestě a přijali oficiálně za své. Pravdivost téhle historky Antea nikdy neměla jak potvrdit. Stříbrný medailon byl po jejím krátkém pobytu v sirotčinci nenávratně ztracen a jediné co jí tak zbývá je slovo stárnoucích rodičů. Vděčí jim, chce jim věřit. Zatím totiž v životě nepotkala stejně laskavé, oddané a upřímné lidi.
Část dětství a dospívání s nimi trávila na cestách, během kterých v letních měsících křižovali jich Francie, výjimečně i hlouběji do vnitrozemí. Od prvního do posledního sněhu zůstávali doma, ve skromném domku se stájí pro jejich nejvěrnější koňské pomocníky, kde ji otec učil základním akademickým dovednostem a matka se do ní pokoušela vštípit slušné, ženské, chování. Mezi lekcemi o psaní, čtení, počtech a společenských tancích se Antea proplétala nedalekým obchodem naplněným cizokrajným kořením, látkami, porcelánem a ozdůbkami. Milovala barovou atmosféru prosycenou nespočetnými vůněmi, každá z nich jako by jí vyprávěla vlastní příběh. Dudois nebyli dostatečně bohatí na to, aby tento obchod vlastnili - byli jeho zaměstnanci, potulní prodavači, kteří dokázali vydělat dost na to, aby zimy trávili v teple a léta na cestách se zbytkem karavany, bez strachu z hladu pokud v dalším městě nic neprodají. Tento napůl kočovný život dovolil Antee poznat mnoho míst i lidí a když později odhalila své schopnosti, umožnil jí snáze se skrývat, stejně jako nacházet odpovědi o svém původu. I když se původně obávala, její adoptivní rodiče se i přes svou víru ukázali jako její největší podporovatelé a zastánci.
Se stejnou podporou, s jakou svou dceru vychovávali přijali i její rozhodnutí, když v necelých šestnácti letech přijala žádost o ruku. Během toho léta je cesty několikrát zavedly do Nevers a sílící pouto mezi jedním ze zaměstnanců místní vinice a Anteou bylo nepřehlédnutelné. Rozhodli se tak souhlasit s nečekaně rychlou svatbou, v nevyslovené naději v to, že tím zabrání opakování osudu a jejich dcera nebude muset být tím, kdo se v zoufalství tajně vzdává svého nemanželského dítěte.
Prvních dva roky manželství byly relativně idylické, Antea po boku výrazně staršího manžela přijala místo na vinici a postupně začínali budovat společný život. Hugo však postupem času ztrácel trpělivost a získával na vzteku - povýšení na mistra vinaře mu stále unikalo mezi prsty, i přes téměř násilnou snahu nebyl schopen zplodit potomka a v porovnání s mladším bratrem, který měl vlastní obchod, si zkrátka vedl výrazně hůře. Netrvalo dlouho, než ze všech svých problémů začal vinit svou ženu. Kdo ví odkud přitáhla! Možná ho dokonce očarovala! Krade jeho životní sílu a šlape mu po štěstí!
Antea, vychovaná ve víře, že manželský slib je posvátný vše nesla s takovou silou, jaké byla schopna. Schovávala modřiny, když se začaly objevovat, uklízela Hugovy zvratky, když začal pít a během toho co vyspával kocovinu za něj dokončovala práci ve vinařství. Právě díky tomu, že při pěstování vína i jeho staření mohla konečně neviděná spoléhat na svůj čich a instinkty, se jí podařilo vypěstovat několik výborných ročníků. Hugo za ně samozřejmě převzal zodpovědnost a konečně se tak dočkal vytouženého povýšení. To s sebou přineslo lepší postavení, nový dům, dokonce i vlastní kuchařku. Ani všechen tento úspěch však již nedokázal zvrátit Hugovo přesvědčení, že Antea mu přináší smůlu. Naopak - dospěl k závěru, že se mu začalo dařit až v momentě, kdy ji za její domnělé provinění začal trestat. A tak se tyto tresty prohloubily. Staly tak viditelnými, že kuchařka po pár měsících odešla a museli hledat novou. Ta byla dost mladá a pěkná na to, aby se před ní Hugo ovládal… a aby Anteu nahradila v jeho posteli. Pro mladou ženu neustále na sobě nesoucí bolavé následky manželovy paranoie i vzteku to bylo vysvobození. Místo toho, aby plakala nad jeho nevěrou, se radovala. Byla zachráněna od jedné z aktivit, které Hugo využíval k tomu, aby jí mohl ubližovat. Bití sice neustalo, nemusela už ale nést následky toho, že z něj byl Hugo vzrušený.
Událost, která nakonec vedla ke smrti vinařského mistra se započala toho roku o Velikonocích. Hugo se konečně dočkal i svého posledního přání: kuchařka, se kterou pravidelně spal, otěhotněla. Chybělo mu tak už jen jediné… zbavit se stávající manželky a nahradit ji novou, takovou, ve které již roste jeho dítě. Svůj plán probíral nad více než jednou sklenkou s bratrem a společně došli k závěru, že ho vykonají o vinobraní. Většina města bude příliš zaměstnaných na to, aby si jich všímali a oni, pro čarodějnici, která mu už tak dlouho ničila život, připraví pěkných pár důkazů na to, aby ji ráno mohl Hugo, jako počestný muž, udat inkvizici. Margot, která s Anteou sdílela osud násilnického manžela, však svou švagrovou varovala. V domnění, že utrápená blondýnka uteče tak vlastně Hugovi podepsala ortel smrti.
Nešlo o vraždu ze žárlivosti. Dokonce nešlo ani o pomstu. A následný kanibalismus, byť v Anteině vlčí podobě, byl vlastně zcela náhodný. Vinařka jednoduše nemohla dopustit, aby zemřela pro křivá obvinění muže, který ji mnoho let soustavně týral a který by tenhle zvyk přenesl na každou další ženu, která by se ocitla po jeho boku. Rozhodnutí Huga vlčími zuby potrhat a nechat vykrvácet bylo úmyslné, chladné a zbavené citů. S prvními kapkami krve se však racionalita vytratila do pozadí a na povrch se, stejně jako vytí při úplňku, vydral nekonečný a hladový vztek, který nasytilo jen plné břicho čerstvého masa.
Další měsíce se postupně slily v kalnou vzpomínku. Pohřeb. Přání upřímné soustrasti. Směšná částka za vystěhování z domu, který jí nikdy nebyl domovem. Nepamatuje si, kam se poděla Hugova milenka a nikdy neměla potřebu to zjistit. Starala se o vlastní přežití, bojovala s touhou vrátit se do teplé náruče rodičů a truchlila pro ztracená léta: smutek, který si naštěstí okolí pletlo se steskem po zemřelém. Jedinou věcí, která ji udržela v Nevers byla nakonec práce na vinici. Baron de Merillac sice nebyl natolik pokrokový, aby ji nechal převzít titul vinařského mistra po manželovi, dovolil jí ale zůstat v řadách svých zaměstnanců, kde se stará především o staření vína a kontrolu úrody. Dokonce jí, za peníze které dostala od švagra, prodal slušný i když nevelký domek s vyhlídkou na vinici. Nemá ho krom několika slepic s kým sdílet, ale poslední roky pro ni konečně začal být… domovem.
Fylgja
Zvířecí podoba - vlk (automatická schopnost)
-
Její specialitou je stopování, útok a obrana, ve kterých vyniká. Postavit se jí někdo netrénovaný, přichází rychle o život díky sérii rychlých útoků, při kterých jde prve po nohách. Značení území často neprovádí, pokud se necítí ohrožená dalšími bytostmi jako je ona. Ve své podobě se dokáže udržet jen pár hodin za hlubokého spánku, její tělo vnímá pozůstatky toho, co v noci dělala. Dokáže se přeměnit i v bezvědomí, její podoba je slabá, rychleji se vytrácí a těžce svou vlčici udržuje při vědomí.
Posílení smyslu - čich
-
Dokáže se dobře orientovat ve směsici vůní a identifikovat je, i když je cítila pouze jednou. Jemné nuance pachů jí nejsou cizí, dokázala by po paměti (a čuchu) sestavit i flakon populárního parfému. Špatně se jí reaguje na cokoliv extra parfemovaného, intenzivně sladkého nebo s příměsí čpavku. Mnoho pachů a vůní jí může přivodit závratě a slabost od žaludku.
100 postů
???
??? postů
???
??? postů
???
??? postů
???
??? postů
???