Narodil se do světa, kde byli barvy bledé a smích byl drahý. Co však nebylo tak drahé, bylo něžné pohlazení jeho matky a ukolébavky, které ho provázely celé jeho dětství. Když směl ležet v klíně té, která ho porodila, náhle byl svět v pořádku. Růžové tváře nebyli způsobeny zimou, která v chatrči byla, nýbrž z jeho dětské roztomilosti. Vískání ve vlasech náhle vyřešilo všechny problémy, které už jeho tak mladou duši svíralo. Jediné co narušovalo tento klid, bylo vždy, když se dveře otevřeli a v nich stál ten, který veškerý smutek a pochmurnou náladu způsobil. Otec byl téměř vždy opitý pod obraz, sotva se belhal, ale i tak, svým dravým, nenávistným a neznámým pohledem prohlédl všechny, kteří se v obydlí, které se skládalo ze čtyř stěn a sotva dvou matrací, pro desetičlennou rodinu, a velmi primitivní kuchyně, nacházeli. Co se dělo poté už leželo pod hustou mlhou, kterou uměle vytvořil, aby k dospívání nebyl ovládán strachem z minulosti.

​

Nebyli peníze na jídlo, otec všechny rozházel v karbanu. Byl mu jedno osud rodiny, jeho ženy a dětí, už měl natolik vychlastaný mozek, že nic z toho nevnímal, nebo ani vnímat nechtěl. Elyna se pokoušela alespoň nějaký ten denier získat skrz bylinkářství a nepříliš odborné lékařství (na které ale jiné chudé rodiny měli peníze), které se naučila ona od své maminky a předávala to svým dětem, když o to měli zájem. Největšího zájmu projevil Arnauld. Vždy ho bavilo koukat Elyně pod ruce, a být u všeho co dělala ona, aby to pak mohl zkoušet i on sám. To ale na jejich potřebné výdaje nestačilo, a tak se vydával krást. Využíval toho, že je rychlý, mrštný a byl schopen se v davu velmi rychle ztratit. Párkrát ho chytli, jenže nikdo neměl co by si na něm vzal. Dostal několik ran rákoskou a zase ho pustili.

​

Byl už starší, když se vrátil domů s dalším úlovkem, a viděl svou sestru, nebohou Zoé, nejmladším přírůstkem v rodině, zmlácenou, pokrytou nafialovělých obrysů dlaně, natrhlé obočí a rty ze kterých se ronily krůpěje krve. Probudil se v něm vztek a dlouho hašená nenávist. Znal viníka, a tentokrát už nechtěl dovolit aby se cokoliv podobného opakovalo. Zamířil do hostince, v tom, kde měl otec dluhy, které denně jen zvětšoval. Čekal na něj venku, už se dávno setmělo a od Seiny se zvedla mlha. Čekal dlouho, možná i trochu doufal že v něm ta zlost pohasne, zdaleka se tak ale nestalo. Když otec vykročil motavým krokem z podniku, pronásledoval ho až do doby, dokud si nebyl jistý o tom že jsou samy. V ten okamžik se s ním spustil do křížku který skončil pádem do řeky staršího muže, který v jarním rozbouřeném toku utonul. 

​

I přesto to bída trvala několik dlouhých měsíců, téměř rok, než se domluvili s věřiteli a pomalu částky začaly splácet. Postupem času se jim začalo dařit. Peníze se už tolik neztrácely, mohli si koupit nové oblečení, nějaký nábytek do domu, aby se tam dalo žít o něco lépe. Málokdo z rodiny cítil smutek, spíš osvobození. Díky tomu už nemusel krást, a mohl se věnovat jeho vášni, alchymii která ho fascinovala. Brzy nastoupil k mistrovi, Hugo, byl velmi nervozní, ale jinak zapálený vědec. Rád svěřoval vše co znal svému studentovi a každý pokus, který činil, byl pouze za přítomnosti Arnaulda. Což se mu jednoho dne stalo osudným. Úlomek z domoviny Zkázy, při experimentu explodoval, a právě onen kousek se zarazil během nehody hluboko do hrudníku učně. Byla to věčnost pro jeho rodinu i pro něj, co nebyl sám sebou. Neupadl do hlubokého spánku, nýbrž nekonečné agonie ve které se zmítal a toužil snad už jen umřít. Drahý pobyt u doktorů, později i v léčebně trávil se zápěstím připevněném k pelesti postele. Kromě bolesti pociťoval neuvěřitelnou zlost, kdy měl touhu ubližovat každému koho jen viděl. Ublížit a ničit, jakoby se právě to stalo jeho posláním. Do uší mu šeptal neznámý hlas který ho vybízel k násilnostem, a když tak neučinil, snad se i vzpouzel, zatemnilo se mu před očima, a když se z toho stavu probudil, okolo něj byla jen zkáza.

​

Když ho pod podmínkou zvýšené opatrnosti po několika měsících pustili zase domů, rodina se zatím prala s nouzí, ale to nebylo tak špatné jako kdysi. Vynaložené finance na jeho léčbu byly náročné utáhnout, přes veškeré strasti se jim to podařilo. Jenže Arnauld se pral sám se sebou, se zlostí která v něm tak náhle začala převládat. Cítil se každý okamžik stejně jako před lety, kdy sprovodil jeho otce ze světa živých. Jediné co mu pomáhalo bylo naprosté vyčerpání, kdy se sotva dokázal postavit. O to hůře se mu jeho rána léčila. Pracoval na stavbách, nosil těžký materiál který by jindy byl dán do kolečka či přenášen několika mužnou silou. To mu velmi brzy vytvořilo postavu, se kterou se pyšnili kdejací řečtí bohové v podobě soch či na obrazech. Bohužel, i přes jeho snahu, to začínalo být vše málo, a jen vyčerpání nestačilo. Každým dnem se stával zoufalejším a bohužel se mnohokrát sám neovládl. Ten jeden večer, kdy se právě toto stalo, se seznámil s mužem jménem Runa. Nový krysí pán, pán podsvětí. Jindy by s ním nechtěl mít nic společného, ale z nějakého důvodu, který sám nechápal, byl jediný kterému se po těch všech útrapách svěřil. K jeho neuvěření mu nabídl pomocnou ruku. On mu bude pomáhat jeho zlost směrovat jedním směrem a Arnauld naopak bude činit laskavosti pro něj. Nepřemýšlel nad tím. Nebyl bezpečný pro svou vlastní rodinu a když se jich bude stranit, znamenalo to i jejich ochranu.

​

Jakmile se stal věrným členem podsvětí, byl vyslán pryč z Paříže, do města Nevers. Po několika letech se vrátil domů, už ne ale do chatrče, ale do domu, za peníze které jim posílal z toho co si vydělal. Štěstí, rozhořčenost, smutek se roznesl po celém domě. Z očí se vyronilo spousty slz, ale i přesvědčování, aby neodcházel. To bylo ale marné. Ještě ten večer s těžkým srdcem opustil ty, které nejvíc miloval, a vydal se do místa, které mu bylo neznámé. Doufal že se město stane místem, kdy se jeho zloba začne mírnit, a kde se jeho zoufalství promění v něco pozitivnějšího.