Bastien Fouquet přišel na svět jednoho teplého říjnového odpoledne, kdy se slunce líně opíralo o střechy tržiště v malém francouzském městečku. Narodil se svobodné kejklířce Véronique, která byla známá svým tanečním uměním, okouzlujícím úsměvem a vášní pro život. Byla však také ženou, která se odmítala vázat, a Bastienovo narození bylo výsledkem krátkého, ale intenzivního románku. Svého otce Bastien nikdy nepoznal. Kdykoli se ho jako dítě na něj zeptal, Véronique ho rychle umlčela. "Na tom nezáleží," říkávala s netrpělivostí, která jinak byla v jejím projevu vzácná. Časem Bastien pochopil, že jeho otec nebyl někdo, o kom by jeho matka chtěla mluvit, a otázky přestal klást. Od dětství mu stačila láska, kterou mu jeho matka dávala. Véronique byla jeho světem – energická, vřelá a plná nápadů, které obvykle vedly k novým toulkám po Francii. Spolu s ní a jeho staršími sourozenci, Théo a Yvette, cestovali od města k městu, od trhu k trhu, a živili se svým umem. Véronique tančila, Théo předváděl sílu a Yvette zpívala. Bastien si tehdy připadal jako nejšťastnější chlapec na světě. Jeho život byl sice kočovný a ne vždy jednoduchý, ale byl naplněný láskou a svobodou. Jenže každý život má své stíny. Jak Bastien dospíval, začal chápat, že jeho sourozenci touží po jiném osudu. Théo se přidal k armádě, kde se snažil najít pevné místo a disciplínu. Yvette, zasněná dívka, která se chtěla vymanit z neustálého cestování, se ve svých patnácti letech provdala. Její manželství však skončilo tragicky, když její muž brzy zemřel. Yvette našla útočiště v klášteře voršilek v Poissy, odkud Bastienovi jednou za čas posílala dopisy plné náboženského přesvědčení a jemného smutku. Bastien zůstal sám s matkou. Véronique byla jeho oporou, ale také ho učila přežít ve světě, který nebyl vždy vlídný. "Smutek je luxus, který si nemůžeme dovolit," říkávala, kdykoli na něj padl stín melancholie. A tak se naučil brát život takový, jaký byl – ne vždy spravedlivý, ale plný malých radostí, které stály za to.

Štěstí však nikdy netrvá věčně. Když bylo Bastienovi třináct let, jejich kočovný život skončil. V Nevers, kde se jejich skupina zastavila na zimu, Véronique vystupovala poblíž polykačů ohně. Bastien si pamatoval ten okamžik až příliš dobře – plameny tančily ve vzduchu, dav jásal, a pak se ozval výkřik. Jeho matka, která byla vždy tak obratná, se ocitla příliš blízko ohně. Plameny jí popálily tvář a ruce, a co bylo nejhorší, připravily ji o zrak. Pro Véronique, která žila z tance, byla tato ztráta zdrcující. Svůj svobodný život musela vyměnit za život ve stálém městě. Zůstali v Nevers, kde jim paní Nina Tremblay, laskavá žena s otevřeným srdcem, nabídla střechu nad hlavou. Nina se stala téměř druhou matkou pro Bastiena a jeho matku. Učila je o víře v Sedmero a dodávala jim sílu překonat těžkosti. Ale život v Nevers nebyl snadný. Véronique, nyní neschopná vystupovat, byla terčem posměšků a šikany. Bastien se stal jejím obráncem. Už jako chlapec byl ochoten se postavit komukoli, kdo proti jeho matce řekl něco špatného. Často se vracel domů s modřinami a rozbitým rtem, zatímco Nina mu za svitu svíčky ošetřovala rány a zpívala staré ukolébavky.

Ve dvanácti letech Bastien pochopil, že aby jeho rodina přežila, musí přispět. Pokoušel se najít místo v učení, ale byl odmítán kvůli nedostatku vzdělání. Nakonec mu jediné útočiště nabídla katovna pod vedením Maurice Langlaise. Maurice byl velký muž s přísným pohledem, ale srdcem plným laskavosti. Společnost ho odsuzovala, ale Bastien v něm našel něco jako otce, kterého nikdy neměl. Maurice ho učil disciplíně, řemeslu a zodpovědnosti. Maurice se nakonec oženil s Véronique a přijal Bastiena jako vlastního. Tři roky tvořili rodinu, která si našla rovnováhu i navzdory společenskému opovržení. Když však Bastienovi bylo sedmnáct, Maurice zemřel na zápal plic. Bylo na Bastienovi, aby převzal jeho místo. Od té doby Bastien slouží jako kat v Nevers. Už čtrnáct let nosí břímě, které většina lidí nechápe. Bez ženy a dětí se stará jen o svou matku a zvířata, která zachraňuje. Přestože jeho práce přináší obživu, nikdy ho zcela nedefinovala. V hloubi duše zůstává tím chlapcem, který bránil svou matku a snil o svobodě. Věří v spravedlnost, ale nikdy nezapomněl, jaký je pocit být outsiderem – a právě to mu dává sílu pomáhat těm, kteří jsou na okraji společnosti. Bastienův život je mozaikou ztrát a lásky, bolesti a odhodlání. Je synem kejklířky, která ho naučila tančit mezi trny života, a synem katovny, kde se naučil nést tíhu povinností. Jeho cesta je trnitá, ale on kráčí dál – nejen pro sebe, ale pro všechny, kteří by jinak neměli nikoho, kdo by za ně bojoval.

​

In the shadow of her pain, he found his purpose;

in the light of his care, she found her strength.

​

Snad to byl zásah Osudu, snad vůle někoho z Věčných, kdo svedl jejich cesty dohromady – ale Bastien potkal Anteu v okamžiku, kdy to ani jeden z nich nečekal. Byla vinařkou na vinicích patřících rodu de Marillac, s jasně modrýma očima, vlasy jako zralé obilí a ostrými rysy, které prozrazovaly, že si v životě prošla svým. Když přišla za Bastienem, nebylo to s žádostí o společnost ani s přáním dozvědět se, jaký člověk se skrývá pod kápí neverského kata. Potřebovala jeho pomoc – její šedesátiletý pomocník v domácnosti, Remy, muž, který pro ni byl otcovskou figurou, přestože je nepoutala krev, ochořel. Bastien na její prosbu kývl a doprovodil ji domů. To, co následovalo, bylo nečekané. Ve společnosti Antey se Bastien necítil jako kat – jako přízrak, kterého se lidé báli, odvraceli pohledy a přecházeli na druhou stranu ulice. Vedle ní byl obyčejným mužem. Smál se, vtipkoval, dovolil si na chvíli zapomenout na tíhu své práce. Antea ho překvapovala – byla zemitá, pragmatická, někdy trochu hrubá, ale pod tou tvrdou slupkou se skrývala žena s laskavým srdcem, která na svých bedrech nesla víc, než dávala najevo. Postupem času se k sobě začali přibližovat. Jejich rozhovory byly zprvu jednoduché, o Remyho zdraví, o práci na vinicích, ale časem se prohlubovaly. Bastien si uvědomil, že k Antee cítí něco víc, něco, co si nedokázal pojmenovat, dokud si nepředstavil, že by ji ztratil. Byl odhodlaný požádat ji o ruku.

​

Co se však stalo potom, bylo jako výjev z noční můry. Anteu unesl její bývalý švagr, muž, který si nárokoval kontrolu nad jejími vinicemi a jejím životem. Zločin byl tak brutální, že mu dodnes zůstává rozum stát – švagr ji pohřbil zaživa, ponechal ji na milost a nemilost osudu. Bylo by po ní, nebýt vlčice, která přiběhla k Bastienovi a zavedla ho k mělkému hrobu. Bez otázek kopal, dokud ji nenašel – živou, ale zlomenou hrůzou a vyčerpáním. Od toho dne ji Bastien neopustil. Zůstal po jejím boku, pevně rozhodnutý chránit ji před světem, který jí tolikrát ublížil. Zatímco se Antea zotavovala, jejich pouto se stalo něčím víc než přátelstvím. Už to nebyla jen žena, ke které ho něco táhlo – byla jeho domovem, jeho jistotou.

​

Osud však měl pro ně připravenou další zkoušku. Zaměstnavatel Antey, hlava rodu de Marillac, ji požádal o pomoc s utajením skandálu – jeho dcera potají porodila nemanželské dítě, které bylo skvrnou na jejich rodokmenu. Antea souhlasila, že se o dítě postará, a Bastien se k ní připojil, aniž by váhal. V té chvíli došlo na rozhodnutí, které bylo impulzivní, bez plánů a promýšlení – požádal Anteu o ruku. Ne proto, aby vyřešil skandál, ale proto, že ji miloval a chtěl jí zajistit ochranu i společenské postavení. Vzali se tiše, bez velkých oslav, a začali nový život. Společně se starají o malého Maurice, dítě, které jim osud přihrál do cesty, a o Remyho, který je i přes své stáří stále nepostradatelnou součástí jejich rodiny. Žijí ve vinařském domku, který se místy rozpadá, s křivými stropy a vrzajícími dveřmi, ale je jejich. Bastien nelituje ani jediného okamžiku – přestože jejich život je plný výzev, je naplněný láskou a nadějí, že i ty nejtěžší rány mohou přinést nové začátky.