BASTIEN FOUQUET

Kat

Bez titulu

I love animals
more than people,
because they don't judge.

All they want is love.

Měšťanstvo

VĚK

31 let

RASA

Člověk

RODINA

Véronique Langlaise [née Fouquet] - matka
Nevidomá žena s popálenýma rukama a tváří, o kterou se její nejmladší syn stará. Bastien ji miluje celým svým srdcem a mrzí ho, že jí nedokáže zajistit takovou péči, jakou by si zasloužila. Snaží se s ní být co možná nejvíc, přestože ví, že pomalu ale jistě umírá.

Édouard Bernard - otec
Nezná ho, nepídí se po něm, přesto mu zazlívá, že o matku nestál.

Théo Fouquet - bratr
Starší bratr, který narukoval do armády. Každý měsíc se snažil posílat dopisy, poslední měsíce však o něm nic neví. Považují ho za mrtvého.

Yvette Gauthier - sestra
Bastienova starší sestra, která se provdala a po smrti svého manžela odešla do kláštera.

Nina Tremblay - paní domácí
Starala se o jeho matku, když se popálila při svém posledním vystoupení v Nevers a zařídila jim domov pod svou vlastní střechou. Bastien u ní se svou matkou stále žije a platí jí nájem z vlastní kapsy. Jedná se o poměrně přísnou, přesto dobrosrdečnou ženu.

† Maurice Langlaise - mistr meče
Velký muž s ještě větším srdcem. Když bylo nejhůř, vzal Bastiena do učení a pod svá ochranná křídla. Nakonec si vzal jeho maminku za ženu. Před čtrnácti lety zemřel na zápal plic.

Bastien je... přinejmenším jiný, zvláštní. Podivín. Trochu vyvrhel - a to nejen kvůli svému povolání, ač i to má na jeho pověst velký vliv, ale vlastně mu tahle role byla předurčena již před narozením. A přesně tohle je důvod, který ho značně formoval a kvůli kterému má slabost pro všechny bytosti, co podobě jako on nikam nezapadají nebo jsou tradiční společností odsouzené jako divné, zavrženíhodné. To se týká jak lidí, tak zvířat. Zvířat, paradoxně, možná ještě něco více. Navzdory tomu, že jeho povolání mimo jiné obnáší i zabíjení toulavých psů a koček, Bastien zvířata miluje - mnohdy si jich váží víc než lidí, protože zvířata na rozdíl od lidí neubližují z malicherných důvodu a jsou přímě věrná. V některých případech zjišťuje, že je ani tak zabít nedokáže. Většinou se jedná o zvířata, co mají neuvěřitelně silnou vůli a chuť se rvát s životem a pro život, podle čehož také mnohdy vypadají a nejednou jim chybí nějaké končetiny. Ačkoli ví, že prostor u něj doma, v pronajatém bytě domu, kde poctivě ze svého přídělu platí nájem staré paní, je omezený a svým povoláním nikdy nemůže uživit všechna zvířata, která by si rád vzal pod křídla, v některých případech si stejně nemůže pomoci a nakonec si dané zvíře nechá. Tak trochu jako mazlíčka, neb je vždy ochočí, ale zároveň jim zachovává jejich volnost.

Jeho výhodou je však schopnost v krizových situacích udržet klid a rozvahu - ve chvíli, kdy nastane malér, se dokáže odosobnit od vlastních pocitů a fungovat skoro jako stroj s cílem zachránit dotyčnému život, nebo třeba končetinu. Snese pohled takřka na všechno, naučil se nezamrznout, prostě jedná. Stres na něj sice dolehne, ale až se zpožděním tehdy, když situace pomine a adrenalin z krve vyprchá. Dost na tom udělala vada řeči, kterou od dětství trpí. Koktavost. Odjakživa nesnášel mluvit před více lidmi, jako malý hlavně dospělými, v průběhu času se k tomu přidal ještě strach, že se v řeči nejen zakoktá, ale navíc řekne i hloupost. Posměšky a vysmívání tedy nese hodně špatně, možná až vztahovačně, jeho reakcí však není útok, jako spíš útěk - v takovém případě se raději stáhne do sebe s obavami, že daná osoba má prostě pravdu a on za nic nestojí.

Ke všem vyvrhelům i slabším je silně ochranitelský a nezdráhá se jich zastat, přičemž tuhle bojovnost má v krvi už odmalička. Je to částečně reflex, který vychází z jeho odporu k nadřazenému chování - to však může v některých případech sklouznout k tomu, že je on ten, který ublíží. Bastien možná u holek nemá velký úspěch, z čehož člověk asi může vinit především jeho povolání. Ostatně kdo by si chtěl vzít za manžela kata, na jehož rukách se třpytí krev? Ale ani tak není bez zkušeností, jelikož je občasným návštěvníkem nevěstinců - prostitutky ho naopak snad i do jisté míry vídají rády, protože na rozdíl od řady jiných klientů k nim nebývá hrubý nebo násilnický. Jeho matka ho vychovala správně, díky čemuž ženám chová dobře, snad s jistou opatrností, jako by se bál, že jim ublíží, což všechno pramení z jeho snahy přesně něco takového neudělat.

Bastien Fouquet se narodil jednoho krásného časného říjnového odpoledne svobodné kejklířce - tanečnici Véronique jako nemanželské dítě. Svého otce nikdy nepoznal a jeho matka mu neprozradila ani to, kdo jím byl - momenty, kdy se na něj malý Bastien zvídavě ptal, patřily mezi jediné, kdy mu Véronique odpovídala s netrpělivostí a jeho výslech obvykle velmi rychle utnula, díky čemuž malému chlapci začalo docházet, že jeho otec za jeho zájem nestojí a že na něj jeho matka zřejmě nevzpomíná nejlépe. Konec konců se jednalo o románek, který začal stejně rychle jako skončil. Véronique v té době byla již vdova a užívala si svobodného, kočovného života. Kolem dvanáctého roku života se tak tázat přestal a existence otce jej postupně přestala zcela zajímat - tehdy totiž navíc pochopil, že mu bohatě stačí rodič, kterého v životě měl a který na něj s něhou a láskou dohlížel. Ani jeho starší sourozenci mu toho moc nepověděli, sami se snažili vymanit z kočovného způsobu obživy, který jejich rodina díky matce vedla a později se rozprchli do všech koutů - Théo nastoupil k vojsku a Yvette se v patnácti letech provdala, aby pár let na to ovdověla. Její kroky skončily v klášteře voršilek v Poissy, odkud dostává její dopisy.

Jeho dětství tak možná nebylo úplně tradiční vzhledem z absenci mužského vzoru, pokud nepočítá bratra nebo ostatní kočovníky, ale rozhodně bylo - v rámci mezí - šťastné. Svou matku miloval, byla jeho hrdinka a zároveň moudrá učitelka a sotva by se bez ní stal tím, čím je dnes. Všechno šťastné ale jednou musí skončit. Při jednom vystoupení v Nevers, kde přes noc zimovali, se jeho matka ocitla nebezpečně blízko polykači ohně. Kombinace alkoholu, plamenů a kůže se stala takřka smrtelnou - Véronique ohnivé jazyky popálily na tváři a na rukách a připravily jí o zrak. Svobodný kočovný život byla nucena vyměnit za stálé přežívání ve městě, kde zůstali, v Nevers, kde o ně pečovala dobrotivá žena, jejich paní domácí, Nina Tremblay. Obě mu předaly svou víru v Sedmero, ve Věčné, kterou nikdy neopustil, ač kvůli sebezáchově každou neděli míří do kostela na místo, které je mu vyhrazeno - tento čas obvykle využívá pro své vlastní rozjímání. Tato raná léta po boku matky rovněž pomáhala formovat jeho vědomí i ochranitelskou povahu a slabost pro všechno a všechny, co v normální společnosti nemají místo, neboť jeho matka si kvůli svým popáleninám a vzhledu prošla celou řadou posměšků, šikany i ukazování. Prakticky od začátku ji bránil, před kým mohl, a už odmalička byl ochotný se porvat s kýmkoli, kdo proti ní řekl křivé slovo, takže není divu, že se sem tam vracel s rozraženým rtem, který mu Nina ošetřovala při svitu svíčky a za doprovodu broukání starých francouzských ukolébavek, které tu a tam zpívala i jeho mamince.

Ve dvanácti letech se tak snažil postarat o svou rodinu - o tu, která mu zůstala. Pro mladého Bastiena existovala jediná možnost a to dát se do učení. Všude ho odmítali - neměl patřičné vzdělání, sotva uměl něco málo přečíst a přitom ještě koktal, o psaní nemohla být řeč a s počty to měl složité. Nakonec jediné místo, kde ho přijali, byla katovna pod vedením mistra meče Maurice Langlaise, starého muže se silnou postavou ale šlechetným srdcem - stejně opovrhovaného společností, takže si vzájemně padli do oka. Bastien z něj měl respekt, neodvážil se neuposlechnout a Maurice mu za to pomáhal starat se o maminku. Nakonec si ji vzal za ženu. Když bylo Bastienovi jenom sedmnáct let, Maurice zemřel na zápal plic. Od té doby bylo na něm, aby převzal jeho povinnosti na svá bedra a stal se katem v Nevers. Tuhle práci vykonává už čtrnáctým rokem - bez ženy, bez dětí, jenom se zvířaty, které zachraňuje.