Rodina Áries má už po čtyři generace zvláštní tradici, s jejíž pomocí se zbavuje nadbytečných druhorozených synů – snoubí se v ní dokonalá kombinace posílení rodinné prestiže známých pařížských zlatníků a šperkařů, kteří několika výrobky poctili i královský palác, spolu s neštěpením řemesla do více rukou a pocitem důstojného naplnění těchto mladších mužských sourozenců: nechávají je vstoupit do řad mušketýrů, a tím vlastním tělem chránit příslušníky francouzské královské rodiny i vysoké šlechty, tedy potenciální klienty. Benoît se tímto směrem původně upírat neměl – narodil se až jako třetí, od prvního nádechu pro něj proto byla zvažována spíš církevní kariéra, případně vyučení v jiném řemesle, v němž by mohl začít působit, a to s kalkulovaností, která byla pro jeho podnikavého otce – Phillipa – příznačná. Když však po roce Benovy existence přišla rodina Áries o nejstaršího pětiletého syna Phillipa následkem horečky a dusivého kašle, celá následnost se pod stoickým a chladným pohledem jeho otce posunula. A tak se malý Benoît, který se sotva učil poznávat svět na svých vlastních, baculatě dětských nožkách, stal nevědomky adeptem na mušketýra. V prvních letech to na jeho výchově nebylo znát – na to, aby se učil jezdit na koni nebo střílet z křesadlové pistole, byl konec konců ještě moc malý. Jeho nejranější vyrůstání se tak neslo ve znamení zámožnosti jeho rodičů a v podobě hraní si s chůvou a se svou o rok starší sestrou, Éloise – v tom množství zlata, drahých kamenů a exotických dřevin se však zcela vytrácela rodičovská láska. Phillip, zaměřený především na podnikání – které na něj kladlo značné nároky, vždyť jejich jméno zaznívá v městských šperkařských kruzích už od konce 15. století – a vlastní rodinu budující spíš z nutnosti, se nejvíce věnoval Benovu bratrovi, Vincentovi, který od něj měl řemeslo jednou převzít, zatímco jeho matka, křehká a porody utahaná Marie-Claire, byla neduživá natolik, aby se na své děti dokázala jen něžně usmívat, ale nikdy jim nic skutečného nepředat. Při dalším porodu – šestého dítěte během osmi let – v Benových třech letech zemřela. Otec se již znova neoženil, ubyla mu tím starost a potomků měl dostatek.

​

Benoît začal být na svou kariéru připravován zhruba od pěti let, kdy na svět sice stále koukal vykulenýma zelenýma očima, ale již byl základně schopen pojmout, co ho čeká – a také jezdit na prvním poníkovi, kterého mu otec pořídil. Z rodiny si stále nejvíce rozuměl s Éloise, s níž tvořili malou dvojčlennou jednotku vzájemné vřelosti v jinak chladném domě, a také se strýcem, Marcem Áries, mušketýrem, který do jeho života přibyl právě s přípravami na budoucí život. Benoît k bratrovi svého otce zbožně vzhlížel s obdivem, který si vysoký světlovlasý muž s kloboukem se pštrosím perem a neustále škádlivým úsměvem na tváři – ten se objevoval hlavně ve společnosti služebných – vyloženě užíval. Marc ho postupně učil nejen základním dovednostem, které musí mušketýr ovládat, ale rovněž mu vštěpoval základní lidské pravdy: laskavost, statečnost, tendence se vždy postavit za slabší. Benoît vždycky poslouchal a žádná lekce mu neušla. Kam však v raném dětství nikdy nezavítal, ač by se to nabízelo, byla mušketýrská posádka – muži rodu Áries se pokaždé snažili dostát tomu, že je do řad mušketýrů nikdy nevedl nepotismus, s nímž by mezi bratry ve zbrani stejně daleko nedošli, ale skutečné schopnosti. (Fakt, že byl Marc mezi ostatními populární a že se sem tam, v žoviální přiopilé náladě, svým synovcem rád pochlubil, jistě nebylo na škodu.)

​

Marc zemřel krátce předtím, než se Benoît stal kadetem – padl za oběť jednomu z osmnácti pokusů o atentát na krále Jindřicha VI. Francouzského, když bylo Benovi patnáct let. Rostoucího chlapce strýcova smrt zasáhla, Benoît ale veškerý žal přetvořil v touhu uspět, jíž se nechal pohánět po celý výcvik. Tehdy jím procházel nejen pro svou rodinu, pro dobré jméno, ale především pro Marca a pro jeho pověst – nehodlal strýce pošpinit svým neúspěchem, avšak zároveň si mezi mušketýry ani nehledal cestu nečestností. Odjakživa byl pilný tvrdohlavý dříč, pro kterého slovo „nemůžu“ a „nejde“ jako by neexistovalo, a během výcviku tyto vlastnosti uplatnil a navíc je rozvinul – vždy však jen v limitech férovosti vůči ostatním a schopnosti uznat prohru, jakkoliv bolela nebo pálila. Benoît uspěl. V devatenácti, po čtyřech letech, si vysloužil královskou lilií na rameno a radostné poplácání po rameni od všech těch, kteří ho po tuto dobu viděli jít si odhodlaně za svým cílem. Byl to první nejšťastnější den v jeho životě – ten druhý přišel dva roky nato.

​

Ačkoliv se mušketýrský život nutně nehodí k ženění nebo zakládání dalších generací a mnoho jeho bratrů ve zbrani raději volí vojenský samotářský život se všemi jeho výhodami, Benovi se všemi jeho mladickými ideály a touze po něčem hlubším se poštěstilo najít někoho, kdo ho byl ochotný přijmout i s jeho slibem věrnosti ke Koruně – a tedy se po francouzském státu stát jeho druhou manželkou. Nedala se však snadno. Modrooké uhrančivé Amélii (Amy, jak jí rád mazlivě říkával) se dvořil půl roku, než o dva roky mladší děvče konečně svolilo ke sňatku – svatbu měli malou, ale o to šťastnější. A tak Benovi na několik let začala pohádka idylického soužití s někým, koho miloval a kdo miloval jeho, zatímco dělal to, k čemu byl od počátku předurčen a v čem nacházel čest a radost. Vrcholu blaha dosáhl tehdy, když mu Amy po několika měsících manželství oznámila, že je těhotná – jenže přesně to byl rovněž začátek konce.

​

Amy porodila předčasně a to samé se stalo i s druhým dítětem – namísto dcery a syna tedy zůstával jen prázdný domov, dvě prázdná místa a bolest. Benoît Amy nikdy nevinil, ani nahlas, ani mentálně, a stále ji miloval, opakoval jí, že je pro něj ona a Francie dost – Amy měla však zřejmě opačný pocit, nebo se možná nechala pohltit svým vlastním žalem. Změnila se, stála se žárlivější, zákeřnější, manipulativnější. Snažila se hledat jeho chyby tam, kde nebyly, a zlomyslnosti ve slovech, v nichž se nenacházely. Benoît to chápal a dával jí čas – a vydržel dlouho. Jenže situace se spíš horšila než lepšila, Amyiny útoky byly čím dál tím jedovatější a dávaly najevo, že ho blízko nechce – snad proto, že jí příliš připomínal, o co přišli. Benoît tak začal ztrácet i poslední kousek této své rodiny, aniž by přesně věděl, jak bude jejich vztahu zasazena poslední rána. V této době mu byla oporou především Éloise, s níž se nikdy nepřestal vídat, nyní již sama zasloužilá matka a manželka.

​

Nakonec je zlomila Amyina nevěra – usoudila, že když nemůže mít děti, může objevovat volnost, která je většině žen jejich doby zapovězena. Benoît to nějakou dobu nevěděl a když to zjistil – ne divoce, ale tak, že mu to s opatrností řekl jeden z jeho druhů – vlastně ho to ani nepřekvapilo. Pořád to však bolelo, protože nechápal, co přesně udělal špatně, a tak se nakonec v jedné debatě, bouřlivé především ze strany Amy, shodli na vzájemné odluce. Benoît nechal Amy dům, s nímž stejně neměl co dělat, zvlášť když se mohl nastěhovat do kasáren, kde se aspoň necítí sám. Chvíli to trvalo, ale nakonec i šuškanda utichla, protože lidé si našli jiný důvod k drbům – pouze zklamaný pohled jeho staršího bratra, Vincenta, nepřestává pálit a připomínat škraloup, který na jméně Áries zanechal. Sic stále ženatý, po roce a půl, kdy se vůči Amy pořád ještě cítil provinilý, jako by ji zrazoval, se Benoît konečně trochu posunul a začal vyhledávat jiné náruče – vždy s notnou dávkou slušnosti a gentlemanství, ale už nikdy se slibem něčeho víc. (A také si pokaždé dál pozor, aby daná dívka nebyla vdaná.) Když část posádky dostala za úkol přesunout se s královským dvorem do Nevers, jel rád a dobrovolně – v Paříži sice nechal Éloise, s níž si však stále dopisuje, ale zrovna tak nepříjemné vzpomínky a pachuť po zpackaném manželství.