Psalo se 20. července roku 1601, kdy světlo světa poprvé spatřila očka drobounkého a velmi roztomilého miminka, v pořadí druhého a posledního narozeného potomka rodiny d'Aveline a zároveň jediná dcerka k o šest let staršímu bratrovi. Rodina se nemohla pyšnit kdo ví jakým bohatstvím, otce povýšili na rytíře teprve před osmi lety jakožto odměnu za zásluhy, kdy byl součástí královské stráže a zachránil jednoho ze členů významné rodiny před lstivým útokem. K novému titulu byl obdarován roční rentou ale i malým kouskem půdy a sídlem, které v jeho očích představovalo rodinný zámeček hodný další generace d'Aveline. Jeho manželka vizi sdílela a netrvalo dlouho, kdy se po domu ozývalo cupitání malých nožiček, k nimž se v polovině roku 1601 přidal křik malého novorozence. Gillebert svou rodinu velmi miloval a hodlal zajistit svým potomkům budoucnost, která jim nedovolí strádat. Syna už od chvíle, kdy uměl chodit, trénoval v šermu, zatímco malá Cecilia protrpěla hodiny s vychovatelkou a učitelem při čtení, hře na spinet, harfu a loutnu, včetně několika dalších, dle rodičů povinných předmětů, které mladá šlechtična musí umět ovládat, aby se vhodně provdala. Cecilia s velkou nelibostí absolvovala hodiny sezení při hře na hudební nástroje, o jazycích nemluvě - nikdy na ně neměla hlavu a za to se jí dostalo pravidelného plísnění. Lehčí bylo se toulat po okolí sídla s hlavou v oblacích, pozorovat ptáky a nebo za nimi rovnou lézt. Ne nadarmo jí matka přezdívala 'vrabčák', protože se pokaždé vrátila s vlasy rozcuchanými tak, že si v nich mohl udělat hnízdo kdejaký vrabec. Tyhle chvíle ji s jinak přísnou matkou spojovaly, odlehčovaly povinnosti, které na ní byly uvaleny.

​Gillebert se kolem jejích desátých narozenin začal vměšovat do politiky. Přestože působil zpočátku neangažovaně a politice se vyhýbal jako čert kříži, jakmile se blížil Ceciliin věk na vdávání, započal hledání vhodného ženicha po svém - jak jinak než mezi nejvlivnějšími rodinami v Nevers, kde žili. Cecilia, tehdy stále ještě bratrův všudypřítomný otravný stín, zpočátku nevnímala moc dobře, co se po ní chce. Celé to brala jako hru - dostat ženicha, říct mu své ano a mít ho ráda. Na to si hrála už jako mnohem mladší, proč by to nyní mělo být jiné? Ve dvanácti letech začala chápat rozdíl mezi dětskou svatbou mezi přáteli a skutečným sňatkem, do kterého se jí rodina snažila uvrtat. Snad jen Remy ji chránil a snažil se rodičům naznačit, že je ještě mladá na to, aby chápala, co vše se od ní očekává a vnucoval rodině prostor pro Cecilii, aby si přivykla na to, že už to není jenom hra. V té době mladá dívka začala propadat divadlu, které se na náměstí pravidelně odehrávalo s příchodem Svátku bláznů. Zamilovala se do barevných masek, květnatých veršů i rozevlátých gest. Líbilo se jí, že herci mohou být na chvíli někým jiným, ztělesnit cokoliv, co se zrovna po nich chce bez toho, aby je to poznamenalo na celý život. Poprvé okusila svobodu bez nalhávání šťastných konců a přetvářky šlechtické smetánky, která ji mezi sebe nikdy úplně nepatřila. Byla pouhou Dame, dcerou rytíře, nikdo významný, aby se s ní zahazovali. Krásu zrovna dvakrát nepobrala, spíš roztomilost, éteričnost skřítka než lesní víly. A kdo by se zajímal o dívku s věčně špinavými koleny, že?

​Od té doby započaly doma hádky, které se stupňovaly po odchodu Remyho k mušketýrské posádce. Jeho odjezd Cecil obrečela, musel jí slíbit pravidelné dopisování, jinak by ho nikam nepustila. Při těch několika možnostech, kdy s rodiči opouštěla Nevers, aby se podívala do Paříže, se ho snažila na kasárnách vyhledat. Už tehdy ji uchvátili silní, šlechetní muži, kteří se rozhodli zasvětit věrnost královské koruně. Před více než třemi a půl lety došlo ke strašné nehodě, atentátu na královnu během úředních záležitostí se savojským vévodou, při které Remy přišel o nohu. Byl čestně propuštěn ze služby s vyznamenáním a díky, které se nemohly vyrovnat tomu, čím si procházel. Připadal si méněcenný a zvlášť tehdy, když si uvědomoval, že se nemůže postarat o svou mladší sestru, ani o stárnoucí rodiče. Víc a víc se utrhoval na rodinu, Cecilia kolikrát radši utekla z domu než aby ho musela poslouchat, přestože se jí omlouval a snažil se urovnat vzteklé výlevy pokorou a ospravedlněním. Nerozuměla mu, jak by mohla? Nepřišla o končetinu a přesto, že se jí rodiče snažili vzít divadlo, nebylo to totéž jako u Remyho a jeho nohy. Ze všech sil se mu snažila život na jejich malém panství zpříjemnit, předčítala mu básně, snažila se s ním sehrát komedie i dramata a nebo mu hrávala na spinet či loutnu, aby přestal myslet na temnou budoucnost, kdy byl odkázán na pomoc ostatních. Po půl roce ani to nestačilo a dopisem na rozloučenou, který po sobě zanechal, dal svoje poslední sbohem než toho rána probudil rodinu d'Aveline ostrý výstřel a následně zjištění, že Remy se raději zastřelil než aby se stal přítěží. Zlomené srdce ze ztráty milovaného bratra, velkého vzoru, spustilo u Cecil její pravou podstatu.

Byla siréna, potomek bájných bytostí, které lákaly svým zpěvem námořníky do záhuby. Bratrova smrt u ní spustila schopnosti, které se pomalu začaly projevovat, probojovávaly se na povrch. Zlehka, nenápadně, každým rokem víc a víc. Matka si u ní začala všímat změn, které se nesměly před otcem naplno projevit. Pomáhala jí utajit, co je zač, zatímco babička při zjištění, že pod střechou má další sirénu, ožívala. Na jeden čas dokonce dostala zákaz styku s babičkou, aby se nedozvěděla něco, co ji požene na hranici do rukou inkvizice a kata. Přibližně před rokem se rozhodla, že když se o jejích schopnostech nebude mluvit, nebudou pro Helenu existovat - o to úporněji se snažila najít pro Cecilii vhodnou partii na vdavky. Jakmile se vdá, nebude to již její starost. Toto přesvědčení si pravidelně nalhává, chabou modlitbu, ke které se upíná celým svým srdcem. Dokonalou příležitostí je příjezd mladého prince. Ne snad, že by měla tak vysoké ambice, ale spolu s ním přijíždí i jeho královský dvůr a tedy spousta možností, jak Cecil výhodně provdat a zajistit jí život mimo Nevers.