Některým lidem osud předurčí velké činy. Jiní na něj nevěří tvrdíc, že si historii píší sami vlastními činy, jež ne vždy dopadnou podle bláhových představ vysněných za slunných či podmračených dnů. Někteří tvrdí, že se jejich osud pojí s jejich zemí, je jejich součásti, tak jako jsou oni její. Ti další říkají, že osudy všech lidí jsou vzájemně propletené. Tak, jako jsou vlákna spletená v sukno. Někdo svůj osud hledá. Někdo s ním bojuje. Někteří ho nikdy nenajdou. Ale jsou tací, kteří se nechají osudem vést. Enzo na osud věří a toto je příběh o tom, jak se stal osud skutečností...

 

V každé rodině se tradují pověsti, báje o chrabrých rytířích, ušlechtilosti, nevinnosti panen, jež čekají na vysvobození ze svého zajetí. A každá z těchto rodin ráda vypráví pohádky, porůznu upravené, pozměněné, jak se dochovaly, či jak jim na jazyk přišly. Enzo patřil - a stále tak tomu ještě bývá - mezi ty, kdo s napětím očekávali, až se dědeček, bělovlasý, shrbený tíhou let a zkušeností posbíraných za dlouhý život plný boje a občanských povstání za ideály, usadí k ohni do křesla, co se již dávno nemohlo chlubit novotou, a začne vyprávět příběhy. Historky tradující se v jeho rodině, převzaté od jiných, útržky z cest, do nichž jakýmsi omylem - či s jistým cílem? - zapletl pro uši dospělého holé nesmysly, zato však pro uši chlapce, pracujícího od brzkého rána do ztemnělé hodiny večerní na poli, dokonalé příběhy plné fascinace a touhy napodobit činy hlavních hrdinů. Jen považte, který malý kluk se netoužil stát předmětem legend, kdy je jeho jméno vyslovováno s posvátnou bázní a úctou v očích. Chvíle, kdy se nepřátelé po celé Evropě třesou strachy při první slabice, jako by dokázala seslat prokletí, označit protivníky napříč celou zemí a seslat je pod zem, kam ti špatní patří.

 

Tvrdost Enzova života nepatřila do knih hustě popsaných krasopisným písmem, na němž si dávali pisatelé záležet vlastním životem, ba naopak. Než první sluneční paprsky pohladily malou farmu s nejméně desetkráte opravovanou střechou, shýbali se členové chudé rodiny, čítající nemálo dětí a příbuzných, na poli, aby měli co jíst po dlouhém dni. Práce to nebývala lehká a pro bohaté měšťanstvo, vesele si cinkající mincemi po kapsách, nevhodná. Ti si žili na vysoké noze, vzdělaní, s jistotou, že k večeři mají co jíst. U Enza tomu tak nebylo každý den, ostatně s pěti dalšími sourozenci, porůznu staršími či mladšími, se někdy doslova musel prát o jediné sousto chleba či pracně šlohnuté brambory, sotva stačící na zasycení hladového žaludku. Někdy si mohli dovolit chudou, vodnatou kaši, jindy? Trpěli hladem a nebylo takovým překvapením, když se nejstarší bratr se sestrou sem tam vytráceli do uliček blízkého města, aby se pozdě v noci vrátili s několika kousky sladkostí či prosté mrkve, které dokázali ukrást nedívajícím se majitelům. Někdy to bylo jídlo, sem tam cinkly o stůl i kulaté mince, na nichž děti mohly oči nechat a chtivé prstíky se natahovaly s bázní a neskonalou úctou, neboť peníze nebyly zrovna předmětem běžně se nacházejícím v jejich domově. Časem jejich počet navyšovala sestra, aniž by komukoliv prozradila, jak k nim přicházela. Vždy se jí dařilo s tajuplným úsměvem odpovídat, že je pouze dobrou obchodnicí, jejíž smlouvy bývají neodolatelné, ovšem Enzo? Všímal si bolesti v jejích šedých kukadlech.

​

Jednou ji sledoval. Za temné noci, když ostatní spali, nechávaje si zdát o příbězích plných krásné budoucnosti, se vykradl z domu po stopách Claricie, aby ji nachytal s mužem. Ne však s blízkou známostí, za níž se mohla sestřička vdát. Ne, tento muž platil za služby, co s prodejem měly společného více než by kdokoliv pomyslel. Jen ne zeleniny, ale těla samotné Clarice. Tehdy, pozdě v noci, když se sestra přikradla domů jako zloděj, se u ní Enzo stulil, tiše šeptající, že ji ochrání, aby již nikdy nemusela nic podobného činit. 

 

Dny plné živoření plynuly, měnící se v týdny, měsíce a nakonec i roky. Claricia se svým nočním obchodováním neskončila a nakonec ji stálo život. Stačilo jen narazit na opileckou chásku, co ignorovala prosby mladé dívky, tak brzy pozměněné v ženu, co víc, naopak jim lichotil její křik a nářek, pomalu ale jistě nabírající echa bolestného úpění. Obyvatelé města se svou zarputilostí přehlíželi strachem protkané vzlyky, zavírajíce okenice, aby nemuseli čelit pocitům hluboko v duši a svědomí. Enzo, trávící večer v blízké putyce, se nechal strhnout hrdinským komplexem, vybudovaným díky historkám z dědových úst, v touze zachránit nevinnou duši před bolestným koncem. Hlas mladíka naplnil ztemnělou uličku, zapadlou mezi ostatními, aby nechali dívku jít. Výkřik jména dolehl k uším, plný poznání nad skutečností. Odpovědí bylo její jméno, zoufale vyslovené a spolu s ním i rozeběhnutí se za sestrou poničenou řáděním smradlavých opilců. Tehdy mohl vzniknout příběh o hrdinském skutku, vyprávěném v přilehlých domech, hospodách či bordelech, jehož pracovnice čekaly na svou klientelu, ulehčujíce si tak nudu vyprávěním o Enzovi, statečném bratrovi z prosté, farmářské rodiny. Místo šťastného konce byla nabídnuta trpkost, hořké zakončení. Claricia polámaná ve vlastní krvi, sípající z popraskaných rtů sourozencovo jméno.

​

Enza motivovala její smrt jako nic jiného. Motivovala ho natolik, že opustil sourozence a vydal se do Paříže udělat ze sebe muže. Byl ještě mladíček, když se jako bažant přidal k městské hlídce. Každý den trénoval do úmoru, do naprostého vyčerpání, chodil po městě, chytal zloděje a vrahy. To se opakovalo několik let než si jeho schopností všimli kardinálovi muži a doporučili ho do Rudé gardy. Povýšil, stal se součástí něčeho většího. Dotáhl to ze všech sourozenců nejdál. Právě tato připomínka ho vracela zpět na zem z oblak blaha, obtiskla se mu do lebky za zvuků lámajících se kostí a vyhasínajícího pohledu starší sestry. Netrvalo dlouho a Enzo se vydal na mise, kdy ho jedna cesta mimoděk zavedla do města poblíž rodné vesnice. Do ulic, kde Claricia zemřela. Vztek, že tehdy nedokázal nic udělat, ho poháněl k tomu, aby vyhledal její vrahy. Jeden se uchlastal k smrti, druhému někdo podřezal hrdlo, ale poslední dva zůstali na jeho seznamu. Do druhého dne se po nich slehla zem, neštěkl po nich pes. Enzo jim vrátil každou zlomenou kost za sestru, každé zranění, které utrpěla. Pohřbu se nedočkali, místo toho nechal jejich těla roztrhat hladovými psy. Konečně se mohl vrátit domů a říct rodině, že pomstil sestřičku. Že se to nikdy nestane, se dozvěděl pozdě - příliš pozdě. Farma před několika lety vyhořela, nikdo nepřežil. Stal se sirotkem, aniž o tom věděl. Ztratil důvod žít a při vědomí ho udržovala pouze práce, jeho poslání, které se stalo tak trochu fanatismem.

​

Aspoň do doby než potkal Lorette. Krásnou, okouzlující, sladkou Lorette. Šlechtičnu, která mu při společenské akci, kde se mohli pohybovat ve společnosti i kardinálovi muži, polila uniformu vínem. Enzo jí to vrátil - samozřejmě omylem. Jeho odvaze, či spíše bláhovosti, se rozesmála a on od té doby z ní nemohl spustit oči. Byla jako oživlá múza, která se snesla mezi obyčejné smrtelníky, aby je poctila svou přítomností a Enzo si její blízkosti hodlal ukrást tolik, kolik to bude jen možné. Začal studovat její program, objevoval se na stejných místech jako ona a ze základních projevů slušnosti se stávaly nezávazné konverzace přerůstající v hluboký zájem. Nakonec spolu trávili dlouhé hodiny zaplněné předčítáním milostné poezie, kterou jí trápil, aby viděl narůžovělé tváře od sladkých rozpaků. Byl mladý, bláhový a dostával se mu pocit, že si konečně zaslouží svůj šťastný konec. Kdo mu stál v cestě, byli její rodiče. Nesouhlasili s jejich sňatkem, jejich dcera by si mnohonásobně pohoršila, kdyby si vzala prostého gardistu bez dobrého rodinného zázemí, původem chudého farmáře. O to víc jim chtěl dokázat, že na to má ale stavěli se proti jejich zásnubám. Do toho přišla výzva od kardinála, aby se s několika muži z Rudé gardy a dalšími vojáky vydal na pohraničí se Španělskem, kde narůstaly přenice o hranice s Francií. Měl být pryč na neznámě dlouhý čas.

 

Láska byla pro ten prchavý okamžik silnější, nechali se tajně oddat v jednom kostele za hranicemi Paříže a sňatek zpečetili první společnou svatební nocí, aby její rodiče nenapadlo požádat o anulování. Bylo to bláhové rozhodnutí, které jim dovolilo uchovat si nádherné vzpomínky na vzájemnou touhu naplněnou jejími roztouženými steny a sněním o společné budoucnosti. Slíbil, že se vrátí. To ještě netušil, že se všechno změní. Že jeho láska vůči Lotty zahořkne a nechá v něm zaklíčit semínko podezření - ne z nevěry ale z toho, zda je Lotty obyčejná dívka a ne Fae.

​

Pohraniční boje byly zdlouhavé, z několika týdnů se staly měsíce, z měsíců prakticky rok. Diplomatická jednání nefungovala, jen na čas utlumila vražedné tempo. Enzo psával Lotty domu dopisy, čehož zpočátku využíval hojně, když ho Rudá garda naučila čtení a psaní. S jeho negramotností to chvíli trvalo ale nyní by nikdo nepoznal, že pocházel z chudého prostředí, kde si o něčem takovém mohl nechat zdát. Frekvence dopisů se tenčila, jak se válka na hranicích začala prohlubovat. Jeho přátelé umírali a Enzo se viděl víc mrtvý než živí. Naštěstí zafungovala diplomatická rozhodnutí a boje se na nějaký čas odložily stranou. Enzo a jeho kamarádi z gardy se mohli vrátit domů. Že se vrátí pouze Enzo, to nikdo nepředpokládal. Při jejich cestě od hranic na ně zaútočil napůl šílený muž. Enzo o Fae slyšel povídačky, vždy si ale myslel, že se jedná o pohádky, teď měl na vlastní kůži pochopit, co za ďábelská stvoření to jsou. Fae je začal ovládat jako loutky na provázcích, užíval si, když jim lámal ruce a skákal do melodie jejich bolestivých výkřiků. Nakonec přinutil Enza, aby proti nim obrátil vlastní zbraně a zabil je. Byl to pro něj příšerný zážitek, opakovaně se vracel do minulosti, kdy našel Clariciu ležet v louži krve celou polámanou jako hadrovou panenku. Teď něco podobného způsobil znovu svým přátelům, kteří mu opláceli prázdným pohledem prožitou hrůzu. Nakonec pod jeho zlovůlí byl nucen obrátit zbraň proti sobě. Měl zemřít jako oni. Naštěstí jeho trýznitel byl už zesláblý z pohrávání si s ním a jeho síla se cukala. Místo toho, aby se střelil do srdce se mu povedlo namířit hlaveň na nohu a prostřelit si ji. I přes způsobenou bolest byl schopný toho, kdo mu způsobil životní trauma, zabít.

​

Nalezli ho, jeho zranění však bylo tak vážné, že už nikdy nebude chodit jako dřív. Prostřelená kost mu špatně srostla a od té doby kulhal. Rekonvalescence mu zabrala několik měsíců, kdy ležel v pařížském špitále, odmítal veškeré návštěvy a to včetně Lorette. Necítil se jako muž, stal se pouhým stínem, který  jí nikdy nebude dost dobrý a navíc začal pochybovat o všem, co do té doby znal. Jediný, koho si nedovolil odmítnout, byl kardinál Richelieu, který se ho vyptával na informace, co se stalo a zároveň mu poskytl odpovědi. Fae existují mezi nimi, jsou to nebezpečné bytosti, kterých je zapotřebí se zbavit. Enzo byl odhodlaný pomoci, nabízel své služby, jeho stav mu však nedovoloval přímé nasazení v Rudé gardě. Zapálení, které v něm kardinál viděl, se mu líbilo a tak ho doporučil k pasování do rytířského stavu, s čím se pojilo i přestěhování do Nevers, kde začne nový život daleko od špinavé Paříže, která jeho stavu neprospívala. Dostane se mu nového prostorného domu, kde může žít s manželkou a zahájit další kapitolu manželství, obnovit pošramocený vztah. Současně se mu dostane i štědré renty za jeho služby a Richelieu se za něj přimluvil u místní stráže, aby ho přijali mezi sebe, kde si během krátké doby zajistil místo důstojníka svou vynalézavostí a zápalem pro službu. Teď ho čeká mnohem těžší úkol - návrat manželky, zahájení společného života, na který ani jeden z nich není zvyklý.