Tell me truly, men of earth,

If all the soul-and-body scars

Were not too much to pay for birth.

 

Každý příběh potřebuje vypravěče – pokud ho nemá, jako by neexistoval, jako by neexistovali ani jeho aktéři. Guy o tom ví své, sám minimálně dva roky svého života strávil v tomto ne-bytí. (Možná to bylo více, možná to naopak bylo méně, čas se totiž identifikuje těžce, když neexistujete – Guy se v určité fázi svého života rozhodl, že to byly dva roky. Zrovna tak logicky ví, že i během této doby existovat musel, ale když mu o nich nemá kdo vyprávět, tak na logice příliš nezáleží.) Někdy poté se začalo jeho bytí probouzet, neboť si pamatuje alespoň výjevy. Zelenkavé, vlídné oči ve stejně vlídné, strhané tváři. Velký, honosný dům, z jehož interiérů si vybavuje jen kuchyň a ušmudlanou komůrku s postelí a nevelkou komodou. Chuť čerstvě utržených jablek a hutné, ovesné kaše. Muže s podmračeným pohledem v drahém, zdobeném oděvu, který ho z ložničky občas vykázal, a když z ní po nějaké době sám odcházel, obvykle si ještě upravoval oblečení. Těm vzpomínkám chybí jasné kontury, Guy z nich však s každým přibývajícím rokem dokázal vydedukovat, kým jednu dobu býval. Byl syn své matky, kuchařky či služebné na panství. Nebyl synem svého otce, protože jeho otec mu nemohl – a především nechtěl – otcem být. Když jeho matka zemřela, stal se proto ničím. Na ten den si pamatuje dobře – až by se dalo říct, že tehdy začal existovat plně. Byly mu čtyři roky, když mu pán domu řekl, ať si sbalí saky paky a vykázal ho ze svého domu. (I tohle věkové vymezení je jeho arbitrární rozhodnutí, zrovna tak mu mohly být tři nebo pět a půl – jeho existence byla přece jen čerstvá a snadno se mohl splést.)

 

I’ve been abandoned out here

Under the dry stars

With no shoes, no belt, no voice.

 

Neměl nic, nebyl nikým (dokonce ani Guyem ještě ne) a někdo bezejmenný a neznámý jako on neměl na venkově, kde se naopak všichni znají a drží při sobě, co dělat – alespoň takovou lekci obdržel v podobě prvního nakopnutí, když si dovolil v dešti ustlat na prahu jednoho z domků. Město – Nevers, jak se později dozvěděl, a jako malý mu záviděl, že ono jméno má, ale on ne – bylo naopak plné podobných parchanťat, která se živila vykrádáním kapes, domů i hrobů a která ve své bídě až držela při sobě – ani ne tak z dobroty malých srdcí, ale protože v množství je síla a přežití. Guy mezi ně zapadl dokonale, malý usmrkanec bez domova s rychlýma nožkama a neustále zarudlýma očima, takže zvládal krást stejně jako vzbuzovat soucit – vyžebraná lítost v sobě však vždycky nesla expirační datum, takže jak postupně ztrácel na dětské roztomilosti, byly to právě krádeže, které nakonec přerůstaly ve rvačky, souboje i přepadení, v nichž začal dominovat, násilí s jakékoli své podobně se stalo jeho denním chlebem. Tehdy si díky své houževnatosti i tendenci k samotářství vysloužil první jméno – Loup, Vlk. (Jeho matka mu sice musela nějak říkat, jenže v té době neexistoval, takže právě tohle bylo jeho skutečné první jméno.) Sám před něj po několika letech z rozmaru přidal další jednoslabičné slůvko, Guy, aby se cítil méně odcizený od vnějšího světa, kde bylo zřejmě normální nosit jména dvě.

 

Together, you are bound by stardust , altogether
spectacularly created by the energy of the
universe itself.

 

Skrytý ve stínech a přesto si pomalu budující určitou reputaci žil několik dalších let – pokud bychom respektovali jeho vlastní časovou osu, pak třináct se čtyřmi měsíci navrch. Tehdy trochu připomínal rostoucí štěně s končetinami, co se sice prodloužily, ale ještě se nestihly obalit svaly, na což si však nestěžoval, neboť mu to dodávalo na rychlosti. Sotva by se dalo říct, že byl spokojený, ale o něco takového ani nestál. Rozhodně byl smířený, dobře ukotvený v životě, který znal a v němž se orientoval, a také mladicky nerozvážný. To, že je s ním něco jinak, si začal všímat postupně. Když jednou utíkal z místa činu, přál si mezi sebou a svými pronásledovateli postavit zeď – a muži za ním začali najednou packovat, když přeskakovali neviditelnou překážku. Když jednou potřeboval zaplatit útratu v nevěstinci, na kterou neměl už tehdy, kdy do něj poprvé vkročil, stačilo si v duchu povzdechnout nad penězi a bordel madame ochotně přijala neexistující platbu. Když jednou mladší děti donesly v dobré vůli z lesa černé bobulky s touhou si užít čerstvého ovoce, vyrazil jim je z ruky a donutil je se vyzvracet – neměl ani ponětí jak, ale věděl, že by je zabily. Guy nechtěl být jiný, zuřivě se tomu bránil, protože jakkoli vystupovat z průměru a přitahovat pozornost se zdálo příliš nebezpečné, ale v určitý moment se už před svou vlastní iluzí nemohl schovávat a tvářit se, že pověsti a legendy neexistují. Nakonec radši udělal to, co vždycky uměl nejlépe – přizpůsobil se, začal své schopnosti budovat, využívat veškeré výhody, které mu dávaly. Když viděl, co všechno dokáže, moc mu začala stoupat do hlavy, užíval si pocit nedotknutelnosti a posílil v sobě agresivní krutost, která šla ruku v ruce s jeho životním stylem. (Jeho život si úplně stejně dobře rozuměl s nutným odosobněním od vlastních emocí. Tahle apatie eventuálně spláchne i onu surovost, protože i ta zevšední a stane se nudnou.) Byla tak jen otázka času, než narazí, před tím ho však nikdo ho nevaroval.

 

And they, outcast from God, are here condemned

To waste eternal days in woe and pain?

 

Stačilo si jednou vybrat špatného obchodníka – nebo lépe řečeno, spíš ho spolu s jeho touhou po pomstě podcenil. (Poučil se z něj. Takovou chybu už nikdy v životě neudělá a svých potenciálních problémů má ve zvyku se zbavovat už v momentu, kdy si je vytvoří.) Muž, s nímž obchodoval už relativně dlouho, mu prodal zázračnou mast, která měla pomáhat s hojením ran a vytáhnout z nich zánět – právě ten mu v době koupě zatemňoval mysl, takže si tehdy ničeho nevšiml, a z horeček se skutečně zázračně vyhrabal. Až poté mu došlo, že se jednalo o opravdový zázrak, protože přípravek nebyl nic jiného než parfémovaná vazelína zbarvená do nevábné hnědé. Guy se (právem) cítil podvedeným, nevěda, o kolik ho už v minulosti obral, a své peníze si vzal zpátky. Mastičkář si podobné zacházení nechtěl nechat líbit – s očima oteklýma do škvírek a prasklinou v čelisti se dovlekl k prvnímu příslušníkovi Rudé gardy, aby s Guyem srovnal účty. Nebylo těžké splést příběh, který si mastičkář sice vymyslel, ale až podivuhodně se trefil do pravdy, na jehož konci Guye obvinil z hraní si s černými silami a z toho, že není tak úplně člověk. Když ho eventuálně našli, Guy proti nim neměl šanci – bylo jich příliš mnoho, byli příliš posílení svou vírou a ač se jim snažil vzdorovat, vyneslo mu to tak akorát rány pěstmi a kopance. Inkvizici stejně neutekl.

 

They stripped him to his shirt,

And bound him in an iron chain,

And burned him in a holy place

Where many had been burned before.

 

Upřímně věřil, že právě v tento moment jeho příběh skončí, protože ztratí svou hlavní postavu a vypravěče v jednom. Ze svého pobytu v laskavých rukách mužů Božích si toho příliš nepamatuje, skoro jako by se v té temné kobce zas stal dvouletým dítětem. (Pravdou je, že tehdy neměl o moc více moci než právě dvouleté dítě. Inkvizitoři se ho snažili vychovávat stejně jako by to činí rodiče, donutit ho uznat chybu a postavit se k ní čelem – škoda jen, že jeho chybou byla podle nich jeho vlastní existence.) K jeho vlastnímu překvapení se to nestalo a jeho spásným andělem se stal někdo, kdo měl spíš tendenci ubližovat než pomáhat – nově povstávající pán Pavučiny, Nathanaël, kluk nejspíš o několik let mladší než Guy samotný, ale dvakrát tak charismatický a manipulativní. Guy o něm slýchával, ale doposud se mu dařilo mu vyhýbat, protože o něm nikdo neříkal nic moc dobrého a naopak všechno znělo jako varování. Tehdy mu však jakákoli pověst byla úplně jedno a cítil se – zlámaný, vyčerpaný a zbitý – nekonečně vděčný. Když mu Natanaël nabídl ochranu za to, že mu pomůže vybudovat impérium, Guy neváhal ani sekundu.

​

Even dogs assail’d their masters, all save one,

And he was faithful to a corse, and kept

The birds and beasts and famish’d men at bay.

 

Vklouznout do Pavoukovy Pavučiny bylo daleko snazší, než si představoval. Guy nikdy nepotřeboval stát v čele a vést, bylo to příliš mnoho zodpovědnosti a krom toho to vyžadovalo určitý druh ambic, kterými Guy nikdy neoplýval. Guyovým smyslem bylo vždy tak akorát přežít, ne vládnout. Natanaël však jeho životu dokázal dát řád, pomohl mu energii směřovat někam konkrétněji, nejen k hloupým krádežím, které sloužily ke každodennímu přežívání, ale nikdy nedokázaly přinést nic dalšího. Stal se Natanaëlovou pravou rukou, věrným, poslušným psem – vlkem – který plní jeho rozkazy bez špetky lítosti, protože jeho pudu sebezáchovy vyhovovalo někam patřit a mít stálé místo. Když Natanaël vystoupal na vrchol, Guy mu ho mile rád přenechal a namísto toho si ponechal své stíny – hodil se do nich líp, protože Pavoukově síle osobnosti se stejně nemůže rovnat. Ani si však nevšiml, že stejně jako získával určité postavení, se mu postupně dařilo ztrácet sebe samého – emoce se ještě víc otupovaly, až z nich moc nezbylo, jasný cíl byl zastřen tratolišti krve, které za sebou nechával, a i jistoty mizely, protože Natanaël je všechno, jen ne laskavý pán.

 

Star light, star bright,

First star I see tonight,

I wish I may, I wish I might,

Have this wish I wish tonight.

 

Proti svému úkolu vzdoroval jen jednou – a to jen proto, že se mu zdál naprosto absurdní a nevhodný pro někoho jako on, který byl zvyklý pro Natanaëla prolévat krev, ať už svou nebo cizí, a nikoli se starat. Pavoukovi se přesto zdálo jako dobrý nápad mu před rokem do péče svěřit tříleté děvčátko, svou dceru, s vysvětlením, že Guyovi důvěřuje a kdyby se o ni staral on sám, jen by jí tím na zádíčka namaloval terč – Guy protestoval, že s ním to přece nebude o moc jiné, ale vlastně od první chvíle věděl, že zbytečně, když už bylo dávno rozhodnuto. Gabrielle – Elle, jak jí po nějaké době začal říkat – mu stejně padla do péče a začala s ním obývat jeho doupě, sklepní kamrlík, kde je sice neustále chladno, ale zrovna tak alespoň sucho. Trvalo několik měsíců, než se jí drobnými prstíky povedlo do zdi, kterou si kolem sebe Guy vybudoval, probourat díry, do nichž se drze vecpala a rozsvítila světýlka zalíbení a laskavosti v té nekonečné temnotě, která v něm byla pevně usazená, aniž by si přesně všiml, kdy přesně se to stalo – obvykle uvažoval tak, že se s ní již narodil. Učarovala mu, znova mu připomněla, že existuje něco jako dětská nevinnost, kterou v ní chce Guy co nejdéle uchovat, protože děvčátko si nic jiného nezaslouží. Sám sebe už dávno přesvědčil o tom, že neumí milovat, ale Elle v něm přesto probudila ochranitelské instinkty, donutila ho na sebe vzít takřka otcovskou roli a stala se jedním z pevných důvodů, které ho u Natanaëla drží, protože nyní, po roce, si nedovede představit, že by se jí vzdal – a třeba právě to bylo Pavoukovým cílem. Je mu to jedno – když se jednou znova dostal k světlu, alespoň o tenhle ždibec byl ochotný se bít.

 

Do not go gentle into that good night.

Rage, rage against the dying of the light.