You only live once.

Vojsko

VĚK

33 let

​

RASA

Fae (Cait Sídhe)

​

RODINA

† Archibald Wauchope z Niddrie – otec

Skotský zrádce proti Jakubovi VI. Stuartovi – později Jakubovi I. Anglickému. Iain o těchto aktivitách nevěděl, více o nich zjistil až po jeho smrti, která ho velmi zasáhla. Otce měl rád.

Rachael MacGill - matka

Stejně jako svého otce, i matku jako dítě miloval velmi vřele – nestihla však zemřít předtím, než přestal. Po svém druhém sňatku začala víc hledět na svého nového manžela a Iainovi poloviční sourozence a Iain to z její strany čím dál tím víc vnímá jako křivdu. Žije, ale prakticky nejsou v kontaktu.

Claude d’Arcas – nevlastní otec

Nenáviděný nevlastní otec, který Iaina nikdy nerespektoval, naopak pro něj byl vždycky jen příspěvkem k Rachael. Navzájem se nenávidí a oba tak byli vděční za příležitost, že si mohou z života zmizet.

​

† Félix Ricard – nejlepší přítel

Slova nedovedou popsat, co všechno pro Iaina Félix byl – a asi není tak daleko od pravdy tvrzení, že mu byl naprosto vším. Rodinou, přítelem, pravděpodobně i životní láskou, byť nenaplněnou. Přes jeho ztrátu se nikdy nepřenesl a nevidí naději, že by to někdy dokázal. Ztratil v něm někoho, koho považoval za druhou, lepší část své duše - a vlastně to není ani tak daleko od pravdy.​

Iain je do velké míry životním cynikem, kterému schází víra – víra v život, víra v Boha, víra v lidstvo, víra v lásku. Oproti tomu nihilisticky přijal, že kromě tohoto světa nic neexistuje, nic za ním neexistuje – a pokud ano, pokud na Nebesích skutečně sedí Otec, pak to celou situaci činí ještě o kousek horší, protože to znamená, že se na lidstvo vykašlal naprosto vědomě. Podle tohoto přesvědčení – tedy ideje, že má k prožití jen tento život, v němuž mu nikdo nic nedluží a v němž si musí cestu klestit jen sám pro sebe – se také chová. Iain je do velké míry sobec, který žije povrchovými vztahy povrchovým způsobem života – po zradě jeho rodičů (ač ho každý zradil trochu jinak) i Félixově smrti ani nic jiného nechce. Tito tři lidé po sobě zanechali až příliš velkou díru – ten poslední především – již není schopen vyplnit, že si k sobě nikoho dalšího už připouštět nezamýšlí.

Volný čas mimo službu tedy ideálně tráví popíjením – buď sám nebo s ostatními kumpány, záleží na jeho náladě – sváděním žen, ať už penězi nebo občasným zablýsknutím šarmu, dělání hloupostí, které by mnohdy mohly skončit vážným úrazem, jen Iain měl doposud štěstí každého lehkovážníka (a očividně taky devět kočičích životů) a také kočičí obratnost či jiným způsobováním problémů, co ho už nejednou uvrhly do vězení alespoň do té doby, než vystřízliví – poté se díky svému postu v Rudé Gardě obvykle dostane ven. Od určité chvíle začal celý život vnímat jako jedno velké absurdní divadlo, které nedokáže brát vážně, a tak si se jím alespoň baví. Už jen z tohoto výčtu vyplývá, že mu příliš nezáleží na vlastním životě, naopak rád pokouší hranice toho, co si může dovolit – to se týká rovněž jeho kočičí podstaty, o níž z pochopitelných důvodů nemá nikdo z Rudé gardy ani potuchy a Iain je s ní rozumný jen tak akorát, ale rozhodně ne nějak přehnaně. Je trochu paradoxní, že si mnohem víc chrání své druhé velké tajemství, které by ho snadno mohlo stát postavení, ne-li rovnou krk – o své bisexualitě ví bezpečně od toho momentu, kdy začal fyzicky toužit po Félixovi, ale nikdy se podle těchto tužeb nezachoval. Zrovna v tomto případě je v něm až příliš zažitá dobová představa o tom, že se jedná o něco zakázaného – snad i proto, že jiné Fae již potkal, zato s dalším bisexuálním mužem se kromě Félixe (s nímž si to také nikdy neřekli nahlas) ne. V tuto chvíli to ale problém pro jeho bezpečnost není – po Félixovi se jakýmkoliv možným emočním spojením vyhýbá a naopak se aktivně zaměřuje na ženy. Se smrtí je dobře seznámen – sám na jejím prahu sice ještě nestál, ale pravidelně k ní posílá různé chudáky, co mu zkříží cestu, a také ji několikrát spatřil na tváři svých blízkých. To je jediná smrt, kterou nedokáže přijmout.

Ve společnosti dokáže být bouřlivý, veselý – ač jeho humor někdy hraničí s krutostí kvůli jeho lhostejnosti a bezohlednosti – v případě žen snad i šarmantní a pozorný alespoň do té chvíle, dokud nedostane, po čem touží a ony ho přestanou zajímat, nebo dokud ho nezačnou nudit. Zároveň má však někdy tendence sklouzávat k melancholickým náladám, když se na něj v určité dny příliš navinou vzpomínky, jež nedokáže setřást. Tehdy se mu zdá, jako by byl po smrti Félixe jen polovičním člověkem. Svého padlého přítele hledá, sedává na břehu řek a snaží se v šumění větru zachytit jeho hlas – občas se mu to povede, přestože takové chvíle podezřele korespondují s momenty, kdy toho má vypito už hodně a kdy se utápí hluboce ve vlastním žale.

Jediné, co na světě dokáže brát vážně, je poezie. Sám netvoří, ale je horlivým čtenářem anglických básníků, přičemž alespoň jednu básnickou sbírku má u sebe pokaždé, když na delší čas opouští Nevers. Čtení je jeho únik z reality, jeho pobídka k tomu, aby – když už na nic jiného – věřil přinejmenším v estetickou krásu, již ve světě i v lidech kolem sebe dokáže zkoumavýma očima nacházet. Díky poezii se také projevuje jeho bystrost a také paměť – sic si obvykle (až na pár výjimek) nepamatuje celé básně, dokáže obvykle citovat úryvky, které mu uvízly v paměti a které se derou na světlo v momentech, co mu je připomínají. I to mu do jisté míry přidává na teatrálnosti.

Věci ale většinou příliš nepromýšlí – ani ne tak proto, že by to nedokázal, spíš protože ho to nezajímá. Řídí se životním heslem, že jednoduše zkusí a uvidí – a to v jeho případě platí úplně o čemkoliv. Právě toto spolu s jeho nerespektem k autoritám, drzostí i tendencí dělat problémy stojí za skutečností, že v armádě nikdy nedosáhl vyšší hodnosti a zrovna tak se nezdá, že by se k povýšení blížil i mezi gardisty – i přes různé kladné kvality je příliš nespolehlivý a snad taky trochu líný. Baví ho život řadového vojáka. Je především dobrý střelec a pokud bojuje, můžete si být jisti tím, že nikdy nebude bojovat fér.

As is the generation of leaves, so is that of humanity.
The wind scatters the leaves on the ground, but the live timber
Burgeons with leaves again in the season of spring returning.
So one generation of men will grow while another dies.

Iain se narodil jednoho slunného zimního rána do rodiny Lairdů z Niddrie, držících pozemky poblíž Edinburghu. Jeho matkou byla mladinká šestnáctiletá dívka Rachael MacGill, manželka Archibalda Wauchopa z Niddie, o šest let staršího vlastníka půdy a především pak vzbouřence proti koruně. Iain otcovu zradu ani jeho další prohřešky – včetně obvinění z nevěry – nepocítil většinu svého dětství, vlastně o nich neměl ani tušení – jeho rodiče byli zběhlí v zastírání všech problémů a jako prvorozený si navíc užíval jejich lásku, o níž se pokaždé dělil jen krátkodobě, protože oba jeho mladší sourozenci zemřeli jen pár měsíců po porodu. Jako budoucí majitel Niddrie byl už od raného věku vzděláván a veden ve všech směrech, které by měl každý skotský gentleman ovládat – žák byl bystrý a chytrý, navíc obdařený dobrou pamětí, sic trochu roztržitý, ale to se dalo od malého chlapce očekávat. První zlom jeho života přišel v sedmi letech – tehdy se z něj nedobrovolně vytratil jeho otec, jenž v něm v následujících letech figuroval už jen sporadicky, což malého Iaina, který otce zbožňoval, zasáhlo. Zároveň se v Niddrie začali frekventovaněji pohybovat královi muži, kteří rodinu Wauchope ostražitě hlídali. I když Iain kladl otázky, odpověď dostal až po třech letech, když jim už nebylo možné utéct – jeho otec byl 18. června 1597 v Edinburghu beztrestně zabit, protože byl považován za vzbouřence proti králi Jakubovi VI. Stuartovi. Aniž by vůbec ještě dokázal pochopit proč, Iain i celá rodina Niddrie byli vnímaní rovněž jako zrádci. 

There are no binding oaths between men and lions -
wolves and lambs can enjoy no meeting of the minds -
they are all bent on hating each other to the death.

Rachael před škraloupem, který po manželově zradě a zabití pokrýval jméno Lairdů z Niddrie, prchla i se synem do země, která byla všem anglickým i skotským zrádcům vždy nakloněna – do Francie. Stále mladá a v rozpuku krásy si navíc dokázala udržet status nižší šlechtičny sňatkem s francouzským rytířem, Claudem d’Arcas, který se do modrooké zlatovlasé Skotky bláznivě zakoukal – její syn mu však byl jen na obtíž, což se mu od počátků nezdráhal dávat najevo. Rachael Iaina v prvních letech soužití bránila, její vehemence však každým rokem – a především pak s každým dalším nevlastním sourozencem, jejichž počet se nakonec uzavřel na čísle čtyři – slábla, až nakonec ochladla úplně. Nechtěla si rozkmotřit manžela, riskovat své postavení a konec konců ani jeho lásku. V Iainovi tím podporovala pocit zahořklosti a křivdy, navíc kombinovaný se skutečností, že v těchto letech rostl bez pevného vedení i bez jediného prospektu směrem k budoucnosti – bylo jasné, že majetek rodu d’Arcas připadnou jeho mladšímu bratrovi Henrimu, kterému v žilách kolovala Claudova krev, zatímco Niddrie s otcovou smrtí propadlo skotské koruně. Už během rané puberty se tedy začal dostávat do problémů v podobě rvaček, drobných krádeží či jiných vylomenin, například vkrádání se na bankety a podobné večírky, později se k tomu přidalo opilectví a děvkaření. Claude nevlastního syna ze všech následků vždy vyplatil, avšak jen proto, aby ochránil své rodové jméno – Iain trestu neušel, neboť ho pokaždé obdržel doma, ať už v podobě nucené hladovky, domácího vězení nebo bití. Matka se ho v těchto letech přestala zastávat zcela, naopak mu ráda připomínala, že je skvrnou na rodovém jménu, jako by snad zapomněla, že to už několik let vůbec nic neznamená. Iain, který míval s oběma rodiči dobré vztahy a matku miloval úplně stejně jako svého otce, to chápal jako zradu. Právě v těchto letech začal v domě, kde se už nepoužíval jiný jazyk než francouzština, znovu číst v anglicky – rodný jazyk ho upomínal na domov a na lepší časy, které vnímal ve srovnání se svým francouzským životem lehce idealizovaně. Tento útěk k nostalgii se eventuálně proměnil v lásku k literatuře a především poezii, která ho už nikdy neopustila.

There is one omen, and one only – that a man should fight for his country.

Pocit odcizení se navíc ještě prohloubil, když si Iain uvědomil, že je s ním něco jinak, jakmile se v jeho šestnácti letech začaly projevovat jeho schopnosti. Legendy své domoviny, která se magickými bytostmi jen hemží, znal, takže mu brzo došlo, čím je – a že tuto podstatu podědil po otci. Toto zjištění ho nutilo čím dál tím víc se stahovat do sebe – své rodině nedůvěřoval natolik, aby si nemyslel, že se Claude nepokusí zbavit udáním inkvizici. Jeho nevlastní otec si však našel jinou cestu, jak problém „Iain“ vyřešit, neboť jednoho dne při večeři rodině sdělil, že Iainovu přítomnost ani výstřelky již nehodlá nadále tolerovat a že jeho další životní dráha bude vést buď do armády, nebo k církvi. Iain překvapivě souhlasil – „doma“ ho nic nedrželo, naopak bylo patrné, že se ulevilo i matce, které by se tím vytratila z očí jediná vazba na minulost. Ač do velké míry chápal proč a své chyby si uvědomoval, v Iainovi tím jen prohloubila zahořklost i cynismus, který byl už tak na sedmnáctiletého chlapce dost hluboký. Služba u vojska dala sice jeho životu nový řád, ale zároveň nedokázala utlumit jeho nejhorší kvality, možná spíš naopak – Iain se pořád dostával do sporů s autoritami, že nejednou trávil dny na samotkách, bez večeře nebo dalším výcvikem, zatímco vojenská cháska trávila své volno pitím a zahazováním se s děvkami, na což padal jejich veškerý žold. Vytvářeli mu tak prostředí, kde jeho zklamání z života a vztek jen kvetly vzhledem k všudypřítomné agresi, zmaru a bolesti.        

He longed for Patroclus' manhood, his gallant heart -
What rough campaigns they'd fought to an end together,
what hardships they had suffered, cleaving their way
through wars of men and pounding waves at sea.

Přitom stačil jeden jediný muž – mladík, stejně starý jako Iain – aby všechno změnil. Félix Ricard, syn sedláka, toho za Iainem viděl víc než všichni ostatní a v jeho bouřlivých náladách a touze se rvát i se samotným životem četl natolik dobře, že si k Iainovi našel cestu i přesto, že se jeho přátelství mladý Skot několik měsíců vzpíral. K Iainově drzosti a životnímu cynismu vytvářel laskavější, nadějnější protipól, k němuž se Iain eventuálně odhodlal uchýlit a v němž našel v něm svůj klidný přístav. Félix se stal jeho nejlepším přítelem, jeho důvěrníkem i jeho komplicem ve všech vylomeninách, které však mírnil a dával jim rozumnější kontury. Iain v něm našel někoho, koho urputně hledal už od svého dospívání – někoho, kdo bude i přes všechny jeho chyby vždycky na jeho straně. Iainovi díky Félixovi navíc postupně došel další aspekt jeho osobnosti, který ho bude navždycky odlišovat od ostatních – do Félixe se zamiloval, toužil po něm psychicky i fyzicky, což byla myšlenka přinejmenším podobně hříšná jako skutečnost, že se dokáže měnit na kočku, kdykoliv se mu zachce. Když si to uvědomil, ve svém vlastním zděšení se Félixe několik týdnů pokoušel stranit a odehnat, nechtě ho poskvrnit svou vlastní zvráceností. Félix se nedal – a Iain až postupně pochopil, že jeho přítel ho nejspíš vnímá stejně. Jejich vzájemný vztah to tak nakonec ještě posílilo, ačkoliv oba bojovali s vědomím zakázanosti – což je také důvod, proč svým touhám nikdy nevyšli vstříc, omezujíce se pouze na vzájemnou laskavost a letmé doteky třebas v podobě objetí.

I have lost him. My friend is dead, Patroclus, my dearest friend of all.

Ani Félixe však Iainovi Osud nedopřál – na březích Alžírska si ho vzala válka, do níž byli oba posláni a v níž po dva roky bojovali bok po boku na moři i na souši. Iain nedostal ani tu laskavost, aby mohl pohřbít jeho tělo – pokud ho tedy dodnes v životě hledá, je to na březích řek s vědomím, že se třeba alespoň jedna jejich kapka dotkla pláže, na níž Félixe musel opustit. V Iainovi smrt přítele něco zlomila – najednou byl na světě znova sám, s dírou v srdci a přáním si pamatovat každou chvíli v jeho společnosti do stejné míry, jako je chtěl zapomenout. Když na něj teď neměl kdo dávat pozor, vrátil se ke svým starým životním způsobům, snad jen trochu podlejší a úskočnější, znovu však beze směru a bez cíle v životě. Dva roky po jeho smrti navíc poprvé využil i svého šlechtického původu, když se rozhodl zatahat za nitky a odejít k Rudé gardě, protože v armádě se za každým rohem skrýval Félixův duch. Prve byl poslán do Paříže, kterou znal z dob dospívání, než následoval celý královský dvůr do Nevers.