Isabellis de Valois
Vysoká šlechta
Dvorní dáma
Titul princezna
I am my own queen,
and my future
is my crown.
Šlechta
(Princesse)
VĚK
21 let
RASA
Fae (Daoine Sídhe)
RODINA
† Henry IV de France - otec
Svým způsobem si k němu vybudovala hlavně nenávist za to, že se s matkou rozvedl a vzal si za ženu současnou královnu. Ráda na něj potají hází veškerou vinu a to včetně matčina alkoholismu a slabosti pro hazardní hry. Proti jeho synovi vede tajnou válku, chytře ji zakrývá za vděk a zdvořilost.
† Marguerite de Vaolis - matka
Milovala ji a rozzlobil ji fakt, že se usmířila se svým manželem a jeho druhou ženou, přestože Marie ji ze srdce nesnášela a házela jí klacky pod nohy. Měla sklony k alkoholismu, který se stářím sílil a velkou slabinou se ukázaly být hazardní hry, kde prohrála celý svůj majetek. Isabellis jí nikdy plně neodpustila, že je dostala na hranici chudoby, která je přivedla na královský dvůr.
Marie de' Medici - nevlastní matka
Nikdy ji neuznávala jako náhradu za matku a znechutil ji fakt, že svým způsobem byla v manévrovaná do hry na její dvorní dámu, aby aspoň částečně byl zakryt skandál, že se její otec rozvedl s matkou, když byla v očekávání. Je více než ochotna se jí zbavit a tato ochota je oboustranná. Marie se jí snaží najít vhodného manžela, aby co nejdříve se štědrou rentou vypadla z jejího paláce.
Louis XIII de France - nevlastní bratr
Upřímná nenávist ji provází celým životem. Nebýt toho, že se narodil, mohla se stát budoucí královnou Francie, než jí tenhle zmetek překazil plány. Je více než odhodlaná se ho nadobro zbavit. Jak se říká, drž si své přátele blízko, nepřátele ještě blíž.
V mladé ženě, jíž se Isabellis de Valois bez větších pochybností musela stát, je hluboká, tajemná krása. Je přitažlivá, hrdá a naprosto sebevědomá. Jedné věci však tajně lituje - že se nenarodila jako muž. Skoro se dá cítit její vnitřní rozhořčení, kterou v ní vyvolalo toto odhalení zpracované léty života u dvora v rodině, která by si ze všeho nejvíc přála, aby se nikdy nenarodila. Tato dívka má rozhodně dostatek osobitého kouzla a je neobyčejně svůdná. Ostatně nikdo nenaznačoval ani slovem, že vypadá jako kluk a rozhodně nikdo neměl v úmyslu vzbudit dojem, že nevykonává poslání ženy prvotřídně a s dopředu promyšleným důvtipem. Jde jen o to, že podvědomě by dala přednost tomu být muž. Méně omezení - více příležitostí, jak to už v těchto dobách bývá. Je to tajemství, které tají i sama před sebou, a vidět ho odhalené by jí určitě nedělalo dobře. Mohlo by to zhatit její plány.
Jakmile to děvčátko, na první pohled roztomilé a okouzlující, odhalilo rozdíl mezi modrými a růžovými botičkami, smířilo se s nošením růžových. Vždy dovede vytěžit z dané situace maximum tak, aby se jí to hodilo k budoucím účelům. Za okouzlujícími úsměvy se skrývají nevybrané službičky a ty se hodí... inu prakticky kdykoliv. Je však zapotřebí podotknout, že růžová není její přirozená barva a Isabellis se v ní nikdy necítila dobře. Opravdová barva její povahy je bordó a tmavý odstín rudé, což vůbec nejsou něžné ženské barvy. Nicméně, aby se jí připsal nějaký kredit k dobru, vzbuzuje v ostatních dojem, že tyto barvy její jsou a nikdy se nejednalo o lepší volbu. Kdo ji poznal, tak ví, že se jí přímo báječně daří předstírat, jak křehké kotě s nadýchanou srstí je. Křehké a hlavně bezbranné, neschopné komukoliv ublížit. Přede tak spokojeně, že většina mužů si myslí, kdo ví jak není nevinná a bezbranná. Spadnou do její pasti a proberou se pozdě. Smutní, snad i zaslepení vztekem, podráždění a zdrcení. Ale také moudřejší. Isabellis není žádné kotě. Protože jaké kotě by opovrhovalo příslušnicemi svého pohlaví, které neuspějí v roli milenky, jež jim byla přisouzena?
Dívka jako Isabellis tak tak drží na uzdě svou touhu dominovat, zatímco geniálně předvádí svou ženskost. Dělá to s větší rafinovaností než by kdo od hloupé princezničky bez dědičného titulu a pochybného zázemí čekal. Právě ona bude ke své kořisti kráčet zvolna, svůdně a tiše předá intimní zprávu. Je to neuvěřitelné, jak hříšně dokáže vypadat nejen s poodhaleným dekoltem, ale také ležící pod tenkou přikrývkou, která cudně chrání nejintimnější partie. Možná je to její zastřený hlas, který vytváří zvláštní, toužebný dojem. Popravdě se sama kvůli nikomu extra nepřetrhne, rozhodně ne kvůli nápadníkům, kteří jsou schopni zhatit její plány na získání francouzské koruny. Je to jen hra a za své podstaty na nikoho nebude mrkat dlouhými řasami a slepě zbožňovat, pokud se jí to zrovna nehodí do krámu. Je od přírody tak trochu divoška. Kromě toho s těma krásnýma tajemnýma očima, které dovedou tak jasně číst myšlenky, se nepotřebuje nijak přikrášlovat. Není radno ji urážet, stejně jako mrhat drahocenným časem, při kterém se snaží dokončit svůj plán. Nevyplácí se to.
Nebesa neznají horší běsnění, než když tohle na první pohled jemné stvoření ztratí svou obvyklou kontrolu na svými uvnitř kypícími emocemi. Dokáže být zpupná a despotická, sarkastická a ledová - a najednou se rozpálit jako trouba při dvě stě padesáti stupních Celsia. Dovede zuřivě nenávidět i vášnivě milovat. Dovede vřískat jako poplachová siréna nebo cukrovat jako zamilovaná hrdlička. Jedním si můžete být jisti - nikdy to není jen odvar. Tato žena má znepokojující talent, který ve vás může vyvolat mrazení. Je to zvláštní forma černé magie, kterou spřádá tak dokonale, že to může vypadat jako skutečné čarování. Jakmile se její oči setkají s její kořistí, má pramalou šanci utéct.
Celý její život provází trpkost nuceného sňatku, ve kterém žila její matka, Marguerite de Vaolis. Její rodina k ní nebyla obzvlášť vlídná, bratři si utahovali z jejího vzhledu a Marguerite nesla urážky těžce. O něco horší však byl vnucený svazek, který uzavřela 18. srpna roku 1572 se svým manželem, synem navarrské královny a přesvědčené protestantky, Jeanne de Navarra. Sama se hlásila ke katolickému vyznání a milovala jiného muže, Henryho I. de Guise, mladého vévodu. Její manželství mělo harmonizovat rozbouřené vztahy mezi hugenoty a katolíky. Život po jeho boku byl otřesný, těžko se dalo hovořit o klidném, snad až harmonickém sňatku. Naopak jejich společným životem otřásaly do základů skandály, kterými se netajili - ani jeden z nich se nesnažil skrývat své milenecké vztahy a Marguerite střídala partnery rychleji než obměňovala svou garderóbu. Její vlastní rodina se jí zřekla a chladného přístupu, kterého se dočkala od manžela, mluvil sám za sebe. Snad i proto se pokusila o státní převrat, po kterém uprchla a žila mimo Paříž. Do té se vrátila až v roce 1598, jen rok předním než bylo jejich manželství konečně zrušeno - to však neznamenalo, že si neodpustili společnou chvíli, při které Marguerite, do té doby bezdětná, konečně otěhotněla. Její potomek však nebude legitimní, pokud ho Henry oficiálně nepřijme.
Isabellis přišla na svět v roce 1599, krátce po zrušení manželství a rok před svatbou mezi otcem a jeho druhou manželkou, Marií de' Medici, v té době již také těhotné. Sama byla zpočátku nucena vyrůstat na hradě Usson v Auvergne, kde strávila několik let než ji otec přizval do Paříže, kde ji legitimizoval. Měl jediného syna a vidina jeho smrti ho nutila rozmyslet si, co si s Isabellis počne. Dopřál jí patřičné vzdělání a její matku zaměstnal coby dvorní dámu své současné ženy. Marguerite se tak byla nucena starat o jejich syna, což přilévalo sůl do otevřených ran a nebylo divu, že začala podléhat vábení alkoholu. Mladinká Isabellis se zprvu snažila nové královně zalíbit, brzy však pochopila, že v očích Marie představuje potenciální překážku, které se před zrakem svého manžela nemůže jen tak zbavit. Proto jí už v mladém věku začala plánovat budoucnost, konkrétně tvořila seznam potenciálních manželů. Všichni do jednoho přinejmenším dvakrát starších jak samotná Isabellis, což se její matce nezamlouvalo a popravdě ani Henrymu. Stejně tak měla přísně zakázáno trávit čas ve společnosti nevlastního bratra - prý pro jeho vlastní bezpečí, protože co kdyby se mu něco stalo.
Roku 1610 se jí život obrátil vzhůru nohama, když byl její otec brutálně zavražděn katolickým fanatikem Françoisem Ravaillacem. Nevěděla, co s ní bude, najednou neměla oporu v otci a její matka neměla valné slovo u dvora. Ostatně jejich manželství bylo anulováno a veškerý vliv zůstal v rukách Marie. Ta se k překvapení všech zachovala blahosklonně. Dál nechávala obě u dvora a na několik let poslala Isabellis do Orléans. Vrátit se mohla až po smrti své matky, kterou nechala pohřbít v rodinné kapli v Saint-Denis. Její smrt byla poslední kapkou a představa, že se jí Marie ihned zbaví, ji hluboce zasáhla. Tak hluboko, že se začaly projevovat její schopnosti. Matka málokdy hovořila o svých schopnostech, jelikož postrádaly sílu ale někteří příslušníci rodu Valois se mohli pyšnit darem od předků. Darem, který byli nuceni skrývat před hladovýma očima církve. Sama Marguerite se jich vzdala pod vidinou, že ji katolická víra zbaví této 'kletby', jak tomu s opovržením říkala. Isabellis byla vyděšená a stejně jako matka se snažila svoje schopnosti ukrývat pod pokličkou než si uvědomila, že by jí mohly být k užitku. Bylo jí šestnáct let, hladověla po pomstě za všechny křivdy na své cti.
Rozhodla se využít možnosti, která se jí nabízela u dvora - stala se dvorní dámou Marie de' Medici a pod rouškou tmy rozvíjela své dovednosti. Naučila se držet si své nepřátele blíž u těla a to se jí vyplatilo, stejně jako nevinné flirtování s muži, kteří se za mladinkou, pohlednou dívkou otáčeli a snažili se jí vlichotit do přízně. Tahle květinka rozhodně není tak nevinná, jak se na první pohled tváří a vyžívá se v utrpení, které kolem sebe rozsívá - pro zábavu ale i pro jakousi satisfakci, které zatím nedosáhla. Její vypočítavá mysl je schopna strategicky přemýšlet několik tahů dopředu.
Daoine Sídhe
Rovnováha krve (automatická schopnost)
-
Nikdo ji pořádně neučil a tak není extra schopná rozpoznat rasu ani příčinu nemoci. Nevolnost provází pohled na nemocnou krev a může trpět několikahodinovou až několikadenní slabostí než se dá dohromady, aby mohla fungovat, jak je zvyklá.
Travičské umění
-
Je schopna odhalit přítomnost jedu při delším kontaktu v místnosti. Je dokonce sama od sebe schopna určit přibližné časové období než jed začne působit, aniž by ho někdy sama použila. Něco v ní to prostě ví. Sama se ještě učí, jak jedy ovládat, jak je používat tak, aby nebyly detekovatelné a tráví mnoho času studiem ale i praktickými experimenty na zvířatech ale i lidech. Pokaždé se jí prožene mrazení, když její jed začne působit. Toto však necítí v momentě, kdy někdo pozře jed, který není od ní. Sama má poměrně slušnou odolnost na jedy a dokáže rozpoznat, že je něco špatně při čichnutí nebo pozření.
??? postů
Ples debutantek
??? postů
???
??? postů
???
??? postů
???
??? postů
???