Život Isabellis de Valois je obrazem malovaný temnými a krvavě rudými tahy, jehož každý detail odhaluje vrstvy hořkosti, zklamání a neochvějného odhodlání. Vypráví příběh dívky formované těžkými podmínkami a prostředím, které ji naučilo přežít nejen navzdory osudu, ale díky němu. Už od narození byla součástí spletité politické hry, kterou řídila moc, zrada a loajalita pouze tam, kde se to zrovna hodilo. Její matka, Marguerite de Valois, byla ikonou své doby – krásná, inteligentní, ale zároveň zlomená ženou, kterou osud donutil žít život podle pravidel, která nikdy nepřijala. Byla vnucena do sňatku, který měl být symbolem míru mezi katolíky a hugenoty, místo toho se stal groteskním představením nefunkčního manželství plného urážek, veřejných afér a naprostého odcizení. Zatímco Marguerite milovala jiného muže, její manželství se stalo bojištěm, které zanechalo jizvy nejen na ní samotné, ale i na generaci, která přišla po ní.

Přišla na svět v roce 1599 jako dcera dvou lidí, kteří si už dávno přestali být manželi, přestože jejich osudy zůstaly navždy spojené. Její narození přišlo v období chaosu – necelý rok po zrušení manželství mezi Henrym IV. A Marguerite, jen krátce před jeho svatbou s novou budoucí královnou, Marií de’ Medici. Tato okolnost ji hned od začátku odsoudila k životu na okraji společnosti. Přestože její otec, pragmatický vládce, pro ni sice našel místo u dvora, nikdy jí nedal to, po čem jako dítě toužila nejvíce – pocit bezpečí a bezpodmínečné přijetí. Od prvních let vyrůstala na hradě Usson, kde její matka, opuštěná a ponížená, bojovala se svými démony. Marguerite, zahořklá nešťastným manželstvím a odvrácením rodiny, promítala svou frustraci do dcery, která se brzy naučila, že svět není laskavý. Už jako dítě si uvědomila, že není jako ostatní. Na dvoře matky viděla intriky, falešné úsměvy a neochvějnou touhu každého hráče získat něco pro sebe. Vnímala Margueritiny zoufalé pokusy zachovat si důstojnost, nebo aspoň to, co z ní zůstalo – a zároveň její pomalý pád do závislosti na alkoholu. To všechno ji naučilo, že city a slabost byly luxusem, který si nemohla dovolit. Brzo si uvědomila, že pro svou matku představuje spíš břemeno než požehnání. I tak se Marguerite snažila, aby její dcera neskončila stejně jako ona – zlomená, zmanipulovaná a bez jakékoliv moci nad vlastním osudem.

V devíti letech přišel zlom. Král Henry IV. ji přizval ke dvoru v Paříži, legitimizoval ji a udělil jí místo mezi aristokracií. Na první pohled to mohlo představovat začátek lepšího života, ale skutečnost byla jiná. Pařížský dvůr je zrádné místo plné manipulace a skrytého nepřátelství. Nově nabytá pozice přináší řadu problémů než výhod. Královna Marie de' Medici ji vnímala jako potenciální hrozbu. Ostatně Isabellis je na svůj věk krásná, inteligentní a v budoucnu by mohla soupeřit s jejími vlastními dětmi o pozornost krále a lidu. Aby se vyhnula potenciálnímu konfliktu, nechala mladou dívku dočasně přesunout do Orléans, kde strávila několik let pod přísným dohledem. Zde se Isabellis měla naučit, jak hrát svou roli, jak maskovat své pravé emoce, skrývat své myšlenky za dokonalou maskou poslušné, tiché dívky. Naučila se být přesně tím, co po ní žádali, ale v duchu plánovala. Její nenápadnost se stala její největší zbraní – nástrojem, který jí později umožnil přežít ve světě, kde slabost znamenala konec.

Rok 1610 otřásl jejím životem až do základů. Její otec byl brutálně zavražděn katolickým fanatikem Françoisem Ravaillacem. Smrt otce pro ni znamenala ztrátu poslední ochrany. Marguerite, už tak zlomená a opovrhovaná, neměla u dvora žádnou váhu a po smrti bývalého manžela upadla do ještě větší nemilosti. A tak mladinká dívka zůstala odkázaná na blahosklonnost současné královny, Marie de' Medici, která však překvapivě dovolila jí i její matce zůstat, byť s řadou přísných podmínek. Přesto to byla jen otázka času. Každý den u dvora byl pro Isabellis lekcí. Sledovala, jak se mocní manipulují navzájem, jak se silní udržují na vrcholu a slabí padají do zapomnění. Její touha po nezávislosti a moci se den ode dne zvyšovala. Musela nadále zůstat nenápadnou, nevyčnívat, neohrožovat status quo. A právě to ji přiměje ke strategickému myšlení – musí se stát nenápadnou hrozbou, nikoliv očividným protivníkem.

​

Když o několik let později její matka zemřela, Isabellis se ocitla na pokraji zoufalství, zanechaná bez jakéhokoliv spojence. Margueritina smrt byla poslední ranou, která však paradoxně probudila něco hlubšího. Krátce po pohřbu matky v Saint-Denis se ocitla na prahu života, který musela převzít do vlastních rukou. V těžkých chvílích začala objevovat schopnosti, které jí byly od narození dány, ale o nichž se vždy mluvilo šeptem. Její rod Valois si po generace předával zvláštní dar – schopnosti, o kterých se mluví jen šeptem, schopnosti, které připomínaly černou magii. Marguerite tyto schopnosti opovržlivě nazývala „kletbou“ a snažila se je potlačit ve jménu katolické víry. Ale Isabellis v nich viděla příležitost. Tento dar, tato temná síla, byl klíčem k jejímu přežití. V šestnácti letech, hladová po pomstě – za svou matku, za svůj oklamaný život, za křivdy, které na ní byly napáchány – začala experimentovat. Probudila v sobě nejen krvavé umění, ale i charisma v podobě jemně dávkované kontroly, které málokdo dokázal odolat. Život na královském dvoře se pro ni stal hřištěm. Naučila se flirtovat, ale nikdy nedala příliš. Dokázala očarovat, ale vždy si udržovala kontrolu. Její maska nevinné dívky byla dokonalá, ale ti, kdo se ji snažili proniknout, zjistili, že za sladkým úsměvem se skrývala mysl ostrá jako nůž. Muži se do ní zamilovávali, ženy ji nenáviděly, ale nikdo ji nemohl ignorovat. V každém pohledu, v každém gestu bylo něco, co vzbuzovalo respekt i strach. Pod rouškou noci procvičovala své dovednosti, rozvíjela schopnosti, které zdědila po své rodině. Ať už šlo o pozorování, manipulaci nebo nebezpečné hry s dvorskými pravidly, počínala si jako šelma, která čeká na správnou příležitost k útoku.

​

S každým rokem její ambice rostly. Viděla svého nevlastního bratra Louise XIII., který se měl stát příštím králem, a v duchu si kladla otázku: Proč ne já? Louis byl slabý, nerozhodný, loutka ve hře mocnějších. Isabellis si uvědomovala, že by byla lepším vládcem – silnějším, odhodlanějším. Hořkost v ní rostla. Proč by měla být odsouzena stát stranou jen proto, že se narodila jako žena? Tohle byl svět, který se musel změnit. A pokud měla být tím, kdo to změní, byla připravena bojovat. Její schopnosti, které kdysi vnímala s obavami, teď přijímala jako dar. Byly její tajnou zbraní, prostředkem, jak ovládat lidi kolem sebe. Chápala, že její cesta k moci nebude jednoduchá. Ale to jí nevadilo. Naučila se čekat, plánovat a udeřit ve správný moment. Každý její krok byl promyšlený, každé gesto bylo součástí větší hry. Už nebyla tou bezbrannou dívkou z Ussonu. Stala se ženou, která věděla, co chce – a která si to nebojí vzít. Atak tká svou pavučinu – pomalu, trpělivě, s mistrovskou přesností. Každý, kdo se v ní ocitne, jen zřídka najde cestu ven. A když ji Isabellis uzavře, světlo v očích těch, kteří ji podcenili, zhasne.