Jacquelin du Broutet
Vyšší šlechta
Titul Markýza
I dream more often
than I sleep.
Šlechta
(Marquise)
VĚK
16 let
RASA
Fae (Musai)
RODINA
René du Bourtet - otec
Jacquelin svého otce bezmezně miluje a nekriticky k němu vzhlíží. Zná ho však především skrze historky vyprávěné matkou a sourozenci. Osobně se s ním setkává jen zřídka a krátce, zejména při oficiálních příležitostech.
Cécile du Bourtet - matka
Cécile je pro Jacquelin vzorem všech ctností a z celého srdce si přeje, aby se matce dokázala vyrovnat. Nejvíce si na ní váží její laskavosti, co si už neuvědomuje je to, že každé vstřícné gesto z matčiny strany je spíše odměnou za “vhodné” chování Jacquelin, než aby bylo skutečným projevem mateřského citu.
Charles du Burtet - bratr
Stejně jako k otci, vzhlíží Jacqueline i ke svému staršímu bratrovi. V jejích očích není možné, aby Charles udělal něco špatného. Má ve zvyku se stavět za všechna jeho rozhodnutí, omlouvat jeho chyby a bránit jej i v případě manželských neshod s jeho druhou ženou.
Nicolette du Bourtet - švagrová
Druhá manželka Charlese si nikdy nedokázala získat přízeň Jacquelin do takové míry, do které se to podařilo té první, kterou krátce poznala ještě jako dítě. Vycházejí spolu a Jackie se k Nicolette chová se vší požadovanou úctou… dokud nedojde řeč na její manželství s Charlesem.
Nicolas, Mallory, Lionel, Percivall - synovci a neteř
Nicolas a Mallory, kteří jsou Jacquelin velmi blízko věkem, s ní mají vtělí, přátelský vztah. Lionel se k nim přidává, oproti zmíněným má však stále o něco dětštější zájmy. Ti se ho však pokouší zapojovat kdykoli je to možné. Osmiletý Percivall si ne vlastní vinou nevyžádaný cejch dítěte z druhého manželství, což samo o sobě mezi ním a ostatními vytvořilo pomyslnou hradbu.
Odette Mauntabatten - sestra
Starší sestra Jacquelin, provdaná v Anglii. Jackie ji vídá ještě mnohem méně než otce a protože v době kdy se mohly společně poznávat žila každá jinde, nikdy si nevytvořily pevné pouto.
Jacquelin, Jackie nebo také Papillon je princezna. Ne doslova, titulem k ní má daleko, vším ostatním si však toto oslovení zaslouží. Je poslušná, vychovaná, vzdělaná a dokonale zasněná. Někdo by její citlivost a naivitu označil za slabosti, kterých mohou ostatní využít - Jackie je však vnímá jako jedny ze svých největších předností, které jí umožňují dívat se na svět skrze zlatavě zbarvená sklíčka jantaru. V životě se prozatím nesetkala s ničím co by bylo možné označit za viditelně kruté nebo temné, i když ztrátu jako takovou již zažila. Na tom, že negativních zážitků za sebou nemá více než bylo nevyhnutelně nutné nesou zásluhu zejména její matka a starší bratr. Ti ji, prakticky od narození, udržují v pomyslné zlaté kleci. A ona je v ní dokonale šťastná. Má všechny svobody, po kterých touží, nebo spíše které si ve svém omezeném pohledu na svět dokáže představit, a nepociťuje nejmenší potřebu proti nařízením, doporučením a radám své rodiny jakkoli rebelovat. V jejím něžném pohledu na svět není místo pro hladomor, zločin a o válkách a smrti se hovoří jen ve spojitosti s udatnými činy jejího otce: ze kterých René du Bourtet vždy vychází jako hrdina ve zlaté zbroji.
Obecně vzato Jackie plně důvěřuje veškerým rozhodnutím, které za ni její pokrevní příbuzní dělají. Nemohli by jí přece udělat nic špatného… nebo ano? Negativní myšlenky směřované k její rodině se u ní objevují ve chvíli, kdy je příliš vyčerpaná nebo v okolí podobně, negativně, naladěných lidí. Také ji unavují setkání, na kterých je mnoho účastníků. Zbožňuje pozornost, které se jí tam dostává, miluje plesy a večerní salonky, kterých se konečně smí účastnit, druhý den ji však vždy přemáhá bolest hlavy, únava a nevolnost. Ty přisuzuje společenskému vyčerpání a nehledá za nimi nic dalšího. Stejně jako nevidí důvod k podezíravosti k rodině, postrádá také důvod k tomu, aby více zabývala těmito stavy.
To však neznamená, že ji netrápí. Nerada vynechává společné snídaně a jen z pomyšlení na to, že by nemohla delší dobu vidět své milované upadá do melancholie. Proti té však našla výborný lék: žlutou barvu, med, jantarové šperky a květiny, které pro ni nechal Charles vysázet v malé oranžerii jejich zámečku. Jacquelin čas od času slýchává, že je právě jako ony: příliš křehká na to, aby podnikala časté vycházky do města a příliš vzácná na to, aby ji provdali za prvního nápadníka, který se připlete před jejich dveře. Nebere si tyto poznámky zle. Snad to ani neumí. Je vděčná za starost, za hlubokou lásku, kterou v rodině sdílí, za důvěru s tajemstvím, které existuje jen a jen pro ni.
Zkrátka je tak spokojená, jak jen si dokáže představit a kdykoli je to v její moci, pokouší se tuto svou spokojenost předávat dál. Často nepromyšlenými, příliš okázalými gesty, která ti kteří ji neznají považují za přehnanou ukázku jejího postavení a majetku. Hospodařit s penězi? Vážit si materiálních věcí? Tyto vlastnosti ji míjejí, zůstává jimi ve své zlaté kleci nedotčená. Ne z vlastní hlouposti nebo nedostatku učitelů. Příčinou, stejně jako u ostatního, je způsob, jakým byla vychována.
Narození Jacquelin, které přišlo celých devatenáct let po jejím prvorozeném sourozenci Charlesovi a třináct let po druhorozené sestře bylo událostí očekávanou s nervozitou. Šlechtický pár dalšího potomka neplánoval, ve svém věku neočekával a najednou tu byl: holčička s hlavou plnou hustých tmavých vlásků, zelenkavýma očima a nosem jako knoflíček se na svět poprvé podívala jednoho lednového rána a zdálo se, že se do něj okamžitě zamilovala. A svět se na oplátku zamiloval do ní. Za její smích jí dopřával plnými hrstmi štěstí a hojnosti. Pevně semknutá rodina se sice již během jejího dětství začala rozutíkat na různá místa, jejich pouto ale nevychladlo. Charles, který se ve stejný rok kdy přišla Jackie na svět poprvé oženil se s manželkou ujal správy části panství jejího otce a domů se i s rozrůstající se rodinou vracel jen na pravidelná shledání. Odette, starší sestra Jacquelin, bratrovy šlépěje brzy následovala. S tím rozdílem, že jí nestačilo lázeňské město několik hodin cesty od Nevers a za manželem se vydala rovnou do Anglie. Tou dobou bylo malé Jackie pět let a teprve si s Odette začínala budovat opravdové přátelství, které se tímto jejím krokem nenávratně porušilo. Svou roli jistě hrálo i to, že na rozdíl od Charlesovy rodiny, ta Odettina Nevers nenavštěvovala a jediný způsob jejich komunikace byl omezen na dopisy, které zkrátka nebyly pro dítě dostatečné.
Na dalších několik let se tak po odchodu sestry stala prakticky jedináčkem. Opečovávaným, ochraňovaným a pěstěným jako exotická květinka: spíše s obdivem než s láskou. Její otec byl pro ni celý její život prakticky nedosažitelný k běžnému rozhovoru nebo objetí, nikdy ale nebylo daleko k tomu, aby o něm někdo začal vyprávět. Matka sice s Jacquelin vždy sdílela a stále sdílí stejný zámeček, ve své dokonalosti na ni ale často působila chladně: a tak rostoucí děvčátko naučilo upínat na ostatní. Učitele a vychovatelky, kteří se u Jackie střídali netypicky často. Na Violett a Charlese, když přijížděli na návštěvu. Bohužel právě Charlesova žena, která měla k dívce ve věku vlastních dětí vroucnější vztah než její vlastní matka, jako velmi mladá podlehla spavé horečce. Jacquelin tak v sedmi letech přišla o jednu z nejmilovanějších osob ve svém životě a zároveň s tím se začala probouzet její potřeba se o mnohem staršího bratra starat.
Ten se však odmítl vrátit do rodného města a jen po několika měsících truchlení se znovu, poměrně narychlo, oženil. Rodičům tento krok zdůvodnil potřebou matky pro své tři děti, Jackie se vysvětlení nedočkala - přece jen na něj byla příliš mladá. Z pravidelných návštěv, které za Violett probíhaly, se však nejen zásluhou Charlesovy nové ženy Nicolette staly návštěvy nepravidelné. Jacquelin se, znovu nedočkala vysvětlení, které by ve svých osmi letech dokázala pochopit a nebylo tedy divu, že novou bratrovu manželku přestala mít v oblibě dříve, než ji v oblibě vůbec mít začala. Ani kvůli postupnému odcizování se s bratrem se však pro Jacquelin čas nezastavil: pokračovaly lekce zpěvu, hodiny tance, čtení a krasopisu, květomluvy i všeho dalšího. A pak, když už se s dítěte začala stávat ženou, Charlese najednou měla zpět.
Otec dostal dlouhodobé umístění v pobřežní královské pevnosti, Charles se musel chopit jeho povinností, a to znamenalo jediné: i s Nicolette a svými čtyřmi dětmi se před dvěma lety v plné míře vrátil do života Jaquelin. Jejich shledání bylo… opatrné. Oba dva si odvykli na přítomnost druhého, Jackie zestárla dost na to, aby opustila dětské střevíčky a opětovné hledání vzájemné cesty k sobě tak působilo spíše jako seznamování dvou cizinců. Jen několik měsíců však stačilo k tomu, aby veškeré rozpaky i opatrnost zmizeli. Jacquelin k bratrovi přilnula silněji než kdykoli předtím, stal se v jejích očích bezmála modlou a on se, dnem za dnem, přestával zdráhat její náklonnost oplácet. Na první pohled pevně semknutý sourozenecký vztah tak poměrně brzy přerostl v jiný, takový, který se do dnešních dní odehrává za pečlivě zamčenými dveřmi a o kterém se nemluví. O kterém nemluví jejich matka, pokud vůbec něco tuší. O kterém se, minimálně před Jackie neodvažuje zmiňovat ani Charlesova žena.
Musai
Dotek inspirace (automatická schopnost)
-
Netuší, že tuto schopnost má, ani ji neumí cíleně ovládat. Uvědomuje si, že dokáže ostatní "nadchnout" pro nějakou myšlenku, která je jim vlastní a dodat jim motivaci, považuje to však jen za svou dobrou charakterovou vlastnost. Její schopnost funguje na bázi doteku na holou kůži. Opakovaným užíváním si vytváří nebezpečná pouta, které mohou přerůst ve stalkerství a ubližování, které je ve chvílích neopatrnosti směrováno vůči ní, ať už se jedná o psychické vydírání nebo fyzické násilí.
Empatie
-
Stejně jako u předchozí schopnosti, ani svou empatii nepřiřazuje nadpřirozenu. Zkrátka přijala nálepku citlivé, ohleduplné mladé ženy. Druhý den pociťuje dopady, je pro ni těžké vylézt z postele a může pociťovat deprese a pocit méněcennosti. Nově dokáže empatii odstínit do otupujícího, nervy drásajícího ticha a pokud cítí zášť, může ji na někoho nechtěně přenést.
??? postů
Ples debutantek
??? postů
???
??? postů
???
??? postů
???
??? postů
???