Narození Jacquelin, které přišlo celých devatenáct let po jejím prvorozeném sourozenci Charlesovi a třináct let po druhorozené sestře bylo událostí očekávanou s nervozitou. Šlechtický pár dalšího potomka neplánoval, ve svém věku neočekával a najednou tu byl: holčička s hlavou plnou hustých tmavých vlásků, zelenkavýma očima a nosem jako knoflíček se na svět poprvé podívala jednoho lednového rána a zdálo se, že se do něj okamžitě zamilovala. A svět se na oplátku zamiloval do ní. Za její smích jí dopřával plnými hrstmi štěstí a hojnosti. Pevně semknutá rodina se sice již během jejího dětství začala rozutíkat na různá místa, jejich pouto ale nevychladlo. Charles, který se ve stejný rok kdy přišla Jackie na svět poprvé oženil se s manželkou ujal správy části panství jejího otce a domů se i s rozrůstající se rodinou vracel jen na pravidelná shledání. Odette, starší sestra Jacquelin, bratrovy šlépěje brzy následovala. S tím rozdílem, že jí nestačilo lázeňské město několik hodin cesty od Nevers a za manželem se vydala rovnou do Anglie. Tou dobou bylo malé Jackie pět let a teprve si s Odette začínala budovat opravdové přátelství, které se tímto jejím krokem nenávratně porušilo. Svou roli jistě hrálo i to, že na rozdíl od Charlesovy rodiny, ta Odettina Nevers nenavštěvovala a jediný způsob jejich komunikace byl omezen na dopisy, které zkrátka nebyly pro dítě dostatečné.

​Na dalších několik let se tak po odchodu sestry stala prakticky jedináčkem. Opečovávaným, ochraňovaným a pěstěným jako exotická květinka: spíše s obdivem než s láskou. Její otec byl pro ni celý její život prakticky nedosažitelný k běžnému rozhovoru nebo objetí, nikdy ale nebylo daleko k tomu, aby o něm někdo začal vyprávět. Matka sice s Jacquelin vždy sdílela a stále sdílí stejný zámeček, ve své dokonalosti na ni ale často působila chladně: a tak rostoucí děvčátko naučilo upínat na ostatní. Učitele a vychovatelky, kteří se u Jackie střídali netypicky často. Na Violett a Charlese, když přijížděli na návštěvu. Bohužel právě Charlesova žena, která měla k dívce ve věku vlastních dětí vroucnější vztah než její vlastní matka, jako velmi mladá podlehla spavé horečce. Jacquelin tak v sedmi letech přišla o jednu z nejmilovanějších osob ve svém životě a zároveň s tím se začala probouzet její potřeba se o mnohem staršího bratra starat.

​Ten se však odmítl vrátit do rodného města a jen po několika měsících truchlení se znovu, poměrně narychlo, oženil. Rodičům tento krok zdůvodnil potřebou matky pro své tři děti, Jackie se vysvětlení nedočkala - přece jen na něj byla příliš mladá. Z pravidelných návštěv, které za Violett probíhaly, se však nejen zásluhou Charlesovy nové ženy Nicolette staly návštěvy nepravidelné. Jacquelin se, znovu nedočkala vysvětlení, které by ve svých osmi letech dokázala pochopit a nebylo tedy divu, že novou bratrovu manželku přestala mít v oblibě dříve, než ji v oblibě vůbec mít začala. Ani kvůli postupnému odcizování se s bratrem se však pro Jacquelin čas nezastavil: pokračovaly lekce zpěvu, hodiny tance, čtení a krasopisu, květomluvy i všeho dalšího. A pak, když už se s dítěte začala stávat ženou, Charlese najednou měla zpět.

​Otec dostal dlouhodobé umístění v pobřežní královské pevnosti, Charles se musel chopit jeho povinností, a to znamenalo jediné: i s Nicolette a svými čtyřmi dětmi se před dvěma lety v plné míře vrátil do života Jaquelin. Jejich shledání bylo… opatrné. Oba dva si odvykli na přítomnost druhého, Jackie zestárla dost na to, aby opustila dětské střevíčky a opětovné hledání vzájemné cesty k sobě tak působilo spíše jako seznamování dvou cizinců. Jen několik měsíců však stačilo k tomu, aby veškeré rozpaky i opatrnost zmizeli. Jacquelin k bratrovi přilnula silněji než kdykoli předtím, stal se v jejích očích bezmála modlou a on se, dnem za dnem, přestával zdráhat její náklonnost oplácet. Na první pohled pevně semknutý sourozenecký vztah tak poměrně brzy přerostl v jiný, takový, který se do dnešních dní odehrává za pečlivě zamčenými dveřmi a o kterém se nemluví. O kterém nemluví jejich matka, pokud vůbec něco tuší. O kterém se, minimálně před Jackie neodvažuje zmiňovat ani Charlesova žena.

​

I will get over it, I just need to be dramatic for a moment.

​

Příčky společenského žebříčku jsou velmi vrtkavé. Jacquelin rok 1620 začala na jeho vrcholu. Jako klenot plesové sezony, jedna z nejkrásnějších mladých žen u dvora, která dokonce navázala vztah, který považovala za přátelský, s princeznou Isabellis. Ani v nejmenším však neměla tušení, že v nadcházející sezoně zimních plesů bude pozornost, kterou k ní šlechta bude upírat, poháněná zákeřnou zvědavostí místo obdivu. A k té změně přitom stačilo tak málo…

První polovina toho roku pro ni přitom byla konejšivě klidnou, nesla v sobě tóny sladkého zakázaného vztahu s bratrem a rozvíjejícího blízkého přátelství s Mallory. Jediné rodinné setkání však otřáslo celým jejím světem a dalo do pohybu sled událostí, jejichž následky změnily nejen její pohled vlastní život, ale také směr, kterým se bude navždy ubírat. V teplém letním odpoledni se, spolu s nejbližšími příbuznými žijícími v Nevers, dozvěděla, že Nicolette je znovu těhotná. Říci, že jí tato skutečnost otřásla je při tom přinejmenším podcenění celé situace. Ve své naivitě předpokládala, že Charles na manželku zanevřel,má ve svém srdci i posteli pouze ji a nedokázala přijmout fakt, že lože sdílel s oběma ženami. Navíc, tato zpráva nebyla jedinou, která rozervala její svět na kusy: ona i Mallory se měly v nejbližší době provdat. Bez toho, aby v celé věci měly slovo.

Připadala si zrazená rozhněvaná na rodinu a oslepená prožívanou zradou. Spolu se svou neteří vyhledala pomoc u princezny, nicméně ta se více než jako skutečný spojenec ukázala jako někdo mnohem více zaujatý její… komplikovanou situací a Jacquelin získala dojem, že Isabellis se místo pomoci z celé věci pokouší pro sebe samu vytěžit co nejvíce. Situaci navíc nepomohlo, že tou dobou se doteď šeptané pomluvy o ní a Charlesovi začaly šířit s novou průbojností a natolik odvážně, že se se mnoho šlechticů nebálo jí je - více či méně nápadně - přímo předložit v rozhovorech. Jacquelin se následkem toho na nějakou dobu stáhla z veřejného života, nezdálo se však, že by tento krok čemukoli pomohl, nejspíše dokonce rozdmýchal ještě více spekulací.

Ještě než napadl první sníh, hrozba Mallořina sňatku se naplnila a jediná osoba, které ve své rodině Jackie stále zcela důvěřovala a otevřela se, byla ukradena z jejího života italským hrabětem, který si mladou ženu odvezl do své země. V nejvyšším bodě svého smutku a s blížícím se koncem roku se Jacquelin téměř přistihla při tom, že by Charlese přijala zpět do svého lože jen pro to, aby ze svého života vyhnala neutěšitelné osmamění, ji však muž kterého poslední roky hluboce milovala zradil podruhé. Zoufalý z několikaměsíční ztráty kontaktu s ní (zejména pravidelného dávkování její moci, což ovšem netušila), se pokusil vzít si ji násilím. Jaquelin se, díky pomoci své komorné Daphne, podařilo ubránit a k bratrovi pronesla slova, o kterých netušila, že budou jejich poslední: ,,Nenávidím tě a už nikdy se mě nedotkneš! Budeš sledovat jak to dělají ostatní, uvidíš mě u oltáře, budeš strýcem mým dětem a celou dobu nebudeš mít k útěše nic jiného než Nicolette a vzpomínky na to, cos mi udělal."

​

Charles, poblázněný její mocí, si je vzal k srdci a den na to byl nalezen mrtev. Překvapilo ji, že pro něj nedokázala truchlit a zároveň té prázdnotě, poháněné nenávistí k němu, nacházela uspokojení. Samu sebe. Svým způsobem ji utěšila natolik, že dokázala bez velkých a dramatických gest přistoupit na nabídku sňatku, kterou pro ni matka dojednala dřív, než se o celém skandálu spojeným s Charlesovou sebevraždou dozví veřejnost. Vévoda de Montmorency se jevil jako dobrá partie - starý mládenec prahnoucí po ženě a dědicích natolik, že byl ochotný přehlédnout všechny drby kolující o Jacqueline. Zajištěný a působící jako solidní a slušný muž, byť s poněkud zvláštními zálibami v okultních vědách. Jejich zásnuby proběhly na extravagantním večírku, kterého se účastnila většina šlechticů z okolí… a téměř nikdo při tom nezaznamenal, že budoucí vévodkyně mnohem živěji působila při hovoru s jedním z nich, místo se svým nastávajícím. Teprve po tom, co utichlo veselí a uběhlo několik dní během kterých se lednový život začal vracet do zaběhnutých kolejí, oznámila Cécile du Bourtet tragické úmrtí svého jediného syna Charlese, který podle potvrzení rodinného lékaře podlehl vleklému zápalu plic.