Malý chlapec, který se narodil jako první potomek do významné šlechtické rodiny byl v katedrále Notre Dame pokřtěn jménem Jean-Babtiste. Vše bylo tenkrát ideální a přesně takové, jaké má být. Jean vyrůstal v náruči laskavých chův, ve společnosti lehce vzdálené přesto ale něžné matky a otce, pro kterého byla vždy čest na prvním místě. Ostatně i později, když se po mnoha letech a již vlastně nečekaně stal bratrem, i jeho sestra byla pokřtěna na stejném místě, za stejně bohaté účasti ostatních šlechticů.

Jeanovo dětství a část dospívání probíhala v příjemném, svým způsobem chráněném prostředí. Postupně se učil všemu, co od něj mělo být jednou, jakožto od budoucí hlavy rodu, požadováno. Nikdy nezpůsobil nějaké výrazné potíže, vypěstoval si blízký vztah se sestrou, nad kterou od jejího narození instinktivně držel ochranou ruku. Jednoduše by bylo možné říci, že byl typicky ukázkovým dítětem a později i mladým mužem.

Každá pohádka ale dříve či později dojde ke svému konci, zlomu. V případě rodiny d’Auvergne to bylo krátce po tom, co se tehdy pětadvacetiletý Jean zasnoubil s mladou Antoinette. Zásnuby proběhly tajně, jejich svazek byl konzumován dříve než došlo ke svatbě a otec mladé šlechtičny, George de Scudéry využil Jeanovy mladické nerozvážnosti k vlastnímu prospěchu. Skrze vyděšenou dceru které vyhrožoval smrtí milovaného muže a kterou následně poslal do kláštera, připravil do okolí Jeanova otce dostatek důkazů na to, aby d’Auvergne upadli v nelibost. A to nelibost tak výraznou, že od popravy a obvinění z vlastizrady zachránilo Marlona jen dlouholeté působení u dvora. I tak byli ale všichni zbaveni svého postavení, Marlon byl doživotně uvězněn v Bastille a zbytek rodu včetně Jeana, který již tou dobou působil jako mušketýr, ponechán jejich osudu.

Laverne toto rozhodnutí a následný život bez manžela nedokázala přijmout a i přes svou křesťanskou víru si vzala vlastní život. Brigitte, Jeanova sestra, se provdala za prvního muže, který bych ochoten si ji vzít a dlouho pečlivě budovaný rod vážených šlechticů se během jediného roku změnil v nic víc než palčivou vzpomínku, ještě několik let posilovanou štiplavými drby

A Jean zůstal sám. Ve světě, který se, s tím jak více nahlížel za oponu kterou mu dříve poskytoval titul, stával stále nebezpečnějším a násilnějším. Ve světě, který jej připravil o iluze a ve kterém má rod de Scudéry až příliš velkou moc na to, aby se jim mohl jakkoli postavit. Nakonec jen zásah kapitána Renarta Leona zabránil tomu, aby Jean před třemi lety, kdy jeho pití dosáhlo svého vrcholu, přišel i o místo mezi královskými mušketýry. Loajalita a vděk ke kapitánovi v něm stále dostatečně silně převládají nad jeho pocity vzteku a hluboce zakořeněný cit pro povinnost mu nedovolí důvěru, kterou v něj Renart vložil, zradit tím, že by se v záchvatu sebelítosti znovu dlouhodobě uvrhl na vlastní dno nebo našel nové, ještě hlubší.

A to i přes to, že když přišel povolávací rozkaz do Nevers, znamenalo to pro něj se smířit s tím, že nejspíš ztratí poslední možnost kontaktu se sestrou. Brigitte totiž po své svatbě zavřela pomyslné dveře za celou svou minulostí a vybudovala si zcela nový život. Přesto se ale Jeanovi dařilo, dokud byl v Paříži, o ní získávat alespoň částečné, kusé informace, dostačující k tomu aby si mohl být jistý, že je v pořádku. Když byl povolán k odjezdu do Nevers, pokoušel se jí nabídnout aby jela s ním. Tenkrát mu ale neotevřela dveře a na dopis, jako na všechny předchozí, neodpověděla.

​

Tell me every terrible thing you ever did and let me love you anyway.

Nová kapitola jeho života začala nenápadně. Vše, co bylo potřeba k jejímu zahájení se odehrálo prvního dne, kdy s královským průvodem vstoupil do malebného městečka a spolu s Aidenem se postaral o dvě dívky, které způsobily více rozruchu, než by se patřilo. Tou malou ukázkou odměřené laskavosti, která přesahovala povinnosti dané službou, dal do pohybu sled událostí, které nedokázal předvídat a které jej na konci roku 1620, byť krátce, zavedly zpět domů.

Právě toho první dne se totiž seznámil se zlatovlasou Michèle, která svou obratnou prostořekostí a pobavenými úsměvy dokázala bez větších obtíží nahlédnou ochranné hradby kolem jeho duše. Její nevážná, rozverná společnost ostře kontrastovala s jeho odtaživým chováním a během jednoho odpoledne v něm dokázala vyvolat nejen pár úsměvů, ale také spontánní a napůl nevážné pozvání k další, tentokrát naplánované, schůzce. Ještě když se za pár sní na setkání u lazaretu chystal, nebyl přesvědčený o tom, zda má jí. Zda tam tajemná žena zalitá sluncem a nosící brož se střízlíkem bude. Skoro nic mu o sobě nepověděla a i když to dozajista měl vnímat jako varovně zvednutou vlajku… její společnost se zdála být až moc příjemným vytržením z vojenské rutiny na to, aby na koně nenasedl. Ostatně, ani jeden po druhém nechtěl žádný slib budoucnosti. Nemělo to být víc, než jedno příjemné odpoledne strávené duchaplným pošťuchováním - Jean si její přítomnost nemínil nárokovat v žádném jiném ohledu.

Společnost Michèle z něj však bez námahy stále snáze činila poblázněného mladíka, kterým kdysi - zdálo se že snad v jiném životě - býval. Ožil pod polibky téhle záhadné ženy, zdálo se mu, že každý z nich mu bere kus tíhy z ramen. Přesto nebyl tak lehkovážný, aby se s tím svěřil. Místo toho si myslel, že volí jednodušší… vhodnější cestu, když ji pozval na připravovaný ples. Odmítla. Odmítla, fyzicky i emocionálně se od něj odtáhla a on zůstal u jezera sám, aniž by rozumněl nově postavené hradbě. Možná příliš snadno doufal. Možná překročil slíbenou hranici toho, že jeden po druhém nebudou nic chtít.

Teprve dlouhou dobu po tom dni zjistil, co se doopravdy stalo. Odhalil důvod - nebo si alespoň myslel že odhalil důvod - jejího tajnůskářství a jejich podivnou verzí vztahu se prohnala hádka, která za sebou zanechala jen trosky a spoušť. Michèle z jeho života zmizela stejně rychle jako se objevila a on neměl dost odvahy ji hledat. Místo toho ve svém životě uvítal staré známé v podobě těžkého červeného vína, služby a řešení cizích problémů; jako například rvačky, do které se bez rozmýšlení připojil na dožínkách. Věci se zdály skoro… normální. Podobné těm, jaké znal z Paříže, ke které se stále pravidelně vracel ve vzpomínkách na sestru a Antoinette. Svým způsobem si připadal, že minimálně druhou jmenovanou zradil a vrátil se ke pravidelnému psaní dopisů pro ni. Nic z toho však nevyplnilo zvláštní prázdno v místě, které si v něm pro sebe vyhradil Michèlin smích.

Tohle Jeanovo potácení se v nepříjemné šedi trvalo dost dlouho na to, aby ho Aiden začal mít plné zuby; tedy Jeana i jeho chování, a rozhodl se s obojím něco udělat. Volnomyšlenkářskou zrzečku vypátral… místo, na kterém ji našel však přineslo více obav než klidu. Při inkviziční razii na nevěstinec byla spolu s několika ostatními zatčena a Inkvizitor de Cea ji neměl v úmyslu, i kvůli jakémusi předchozímu provinění,  propustit. Pokud se Aiden obával toho, že touhle zprávou uvrhne svého přítele do ještě hlubšího samotářství, pletl se. Ten totiž začal hledat způsob, jak ji vymanit ze spárů inkvizice, kterou vždy vnímal jako krutou a nespravedlivou. Našel jediný. Takový, pro který si musel vyprostit souhlas samotného korunního prince. A to ještě dřív než vůbec tušil, zda s ním bude Michèle souhlasit.

Když ji našel ve vězení, blouznila horečkou a záda měla zničená stopami mučení. Ale žila. Žila a on byl připravený ji na kolenou prosit, aby souhlasila s přijetím únikové cesty ven: aby si ho na místě vzala za muže, protože se za její nevinu zaručil vlastní hlavou. Podstatnější než to, že z její strany nešlo o svazek do kterého ji přivedly něžné city, pro Jeana bylo bezpečí, které pro ni skrze manželství mohl zajistit. A přesně to jí, když se začala uzdravovat, slíbil: nebude od ní chtít víc, než bude ochotna dát. A až nastane čas k tomu, aby se s mušketýry vrátil do Paříže, bude na jejím rozhodnutí zda ho bude následovat nebo zůstane v Nevers.

Pomalý a komplikovaný proces vzájemného si zvykání na přítomnost druhého a Michèlina fyzického i duševního uzdravování navíc s příchodem zimy narušila další událost. Jean měl konečně možnost shledat se s Briggite, milovanou mladší sestrou, kterou se roky pokoušel kontaktovat. V podobě Božího trestu - protože jiné vysvětlení pro to nenašel - se to však stalo v momentě, kdy byl předvolaný k tomu, aby hlídal hranici čarodějnice a nevěstky na Neverském náměstí. Její hranici. Jeho malá sestřička měla hořet v plamenech, podle obvinění roky žila ve městě ve kterém on strávil poslední měsíce a dost možná byla ve vězení ve stejnou dobu, kdy z něj zachraňoval Michèle. Okamžitý příval viny mu sevřel hrdlo a hlavu mu stáhl pod neviditelnou hladinu, která ho začala dusit. Co když… co když existovala šance na to, že kdyby nezachránil Michèle, mohl zachránit ji? Ve chvíli, kdy čelil jejímu pohledu už mohl Brigitte pomoci jediným způsobem: natáhl kohoutek a zastřelil ji dřív, než jí plameny mohly přinést utrpení.

Za své rozhodnutí zasáhnout do popravy, které odmítl vysvětlit, byl kapitánem nuceně postaven mimo službu. A, jak je jeho zvykem, znovu se uchýlil k alkoholu, který střídal s namáhavou fyzickou prací a výcvikem. Jakýkoli posun, který učinil ve svém vztahu s Michèle úmyslně i neúmyslně ničil svým mlčením. Nedokázal se svěřit. Kapitánovi, který mu prokázal víc laskavostí než by dokázal spočítat. Aidenovi, jenž mu pokaždé stál po boku. Ani ženě, která mu pouhou svou přítomností nevědomky bránila v tom, aby následoval svou rodinu do prázdna. Až když ho jeho, stále se stupňující uzavřenost a konzumace alkoholu, stála ponížení v podobě toho, že se s ostatními mušketýry které ve většině považoval za bratry, nemohl účastnit pátrání po princezně Isabellis, došel k pevnému rozhodnutí.

Požádal Michèle, aby ho následovala na dlouhou cestou do města Arras, ve kterém jí odhalil tajemství své dávné i nedávné minulosti. Před opuštěným sídlem se slepými okny, ve kterém vyrůstal,  se vyznal ze svých tajemství a hříchů, zatímco se v duchu modlil za to, aby mu je odpustila. Stejně, jako on přijal a odpustil věci, které mu tajila na začátku jejich vztahu.  Zdá se, že ho pro jednou Bůh vyslyšel a dopřál mu druhou šanci. Teď věří tomu, už mu zbývá jen získat zpět kapitánovu důvěru, respekt jeho kolegů a mohl by zkusit žít… šťastněji.