JEAN-BABTISTE D’AUVERGNE | The Nevers Postavy

Jean-Babtiste d'Auvergne

Dehonestovaná vyšší šlechta

Královský mušketýr

Bez hodnosti

Don't die
before you're dead.

Vojsko

Užíval titulu Markýz (Marquis)

VĚK

34 let

RASA

Člověk

RODINA

Marlon d’Auvergne - otec
Původně králův pobočník. Doživotně uvězněn v Bastille bez možnosti kontaktu s rodinou.

† Laverne d’Auvergne [née De la Roche] - matka
Původně zastávala post dvorní dámy, po skandálu s obviněním ze zrady spáchala sebevraždu.

† Brigitte Mercierre - mladší sestra
Provdaná za měšťana a žijící v Paříži. Opakované Jeanovy pokusy ji kontaktovat skončily neúspěchem a on je tak přesvědčen o tom, že Brigitte již se svým starým životem nechce mít nic společného.

Antoinette de Scudéry - bývalá snoubenka
Nuceně odvedena do kláštera.

Pokud by bylo nutné najít jednu zásadní povahovou vlastnost, která Jeana vystihuje, šlo by o ochranitelskost. Nejspíše ji získal nejen výchovou, ale zejména v něm vyrostla po prožité tragédii. Není možné jej přistihnout, byť jen při pomyšlení, na zradu nebo ublížení někomu, kdo je mu blízký a do jisté míry se u něj tato vlastnost přenáší i na cizí. Není mu cizí vstupovat do sporů, které nejsou jeho, zejména pokud usoudí, že jedna ze stran je ve výrazné nevýhodě. S díky, se kterými se tak čas od času setkává, se však nedokáže popasovat vhodným způsobem. Má tendence smetat je ze stolu, předstírat že nebyly vysloveny nebo je odmítnou některou z jeho naučených, občas sarkastických, frází.

Je upřímný, ne však přehnaně sdílný a mnohem raději vysloví svůj názor než aby poodhalil něco z vlastních pocitů nebo se, nedej bože, rozhovořil o minulosti. Přesto, nebo snad právě proto, nemá zrovna moc přátel, hlavně těch blízkých. Mnoho lidí si stále pamatuje kým býval a nálepka šlechtice zbaveného majetku i práv se s ním nejspíš povleče celý život. Není proto divu, že bývá uzavřený a mlčenlivý.

Má i svou vřelou stránku, pro kterou je však těžké se po letech vnitřních bojů a potlačeného vzteku projevit a stále se nevzdal téměř chlapecké naděje na to, že to co dělá má smysl. Zcela zásadně se řídí tím, že obvinění neznamená vinu dokud není prokázané. Kvůli tomu také z hloubi duše nesouhlasí se znovuzavedením inkvizice, kterou považuje za sebranku pověrčivých bláznů. Dokáže ale i vůči nim a vůči celé církvi vystupovat poměrně diplomaticky a s chladnou hlavou, málokdy projevované výbuchy emocí si nechává pro posezení nad vínem s přáteli, nebo zcela do soukromí. Víno, to on rád. A pálenku. A vlastně cokoli, co si zrovna může dovolit, když na to přijde. Je to totiž nejjednodušší způsob jak na chvíli zapomenout na všechny staré křivdy.

Čas od času se za ně stále chce mstít, většinou ale včas posbírá dostatek rozumu na to, aby neprovedl nějakou hloupost. Přesto ale stále nedokázal najít něco, co by mohl označit za svůj nový životní cíl - vždyť celé dětství a dospívání byl připravován na to zaujmout společenskou roli, která mu byla ukradena. Přijal tedy své postavení, povolání, mezi mušketýry jako svůj nový osud s nejistým a možná brzkým koncem bez toho, aby plánoval nad tím co bude dál. Manželství? Rodina? Je přesvědčen o tom, že tyhle věci již zkrátka nejsou pro něj. Ostatně jak by mohly být, pro muže jehož prací je odhalování zrady, pronásledování zločinců, boj a případně i zabíjení? Ne snad, že by se v čemkoli z toho vyžíval. Pokud je šance na to, aby souboj skončil bez krveprolití, Jean je většinou z prvních, kteří ji vyhledají. Je-li ale něčí smrt nevyhnutelná, dokáže se velmi dobře postarat o to aby neumíral on, nikdo z jeho blízkých a už vůbec ne ten koho má ochraňovat.

Co ho ale mrzí více, než ztráta celého bohatství - ostatně s tím málem peněz co má, se naučil poměrně dobře hospodařit, pokud je zrovna nepropije - je to, že přišel o kontakt se svou sestrou. Brigitte po svatbě zavřela pomyslné dveře za celou svou minulostí a vybudovala si zcela nový život. Přesto se ale Jeanovi dařilo, minimálně dokud byl v Paříži, o ní získávat alespoň částečné, kusé informace, dostačující k tomu aby si mohl být jistý, že je v pořádku. Když byl povolán k odjezdu do Nevers, pokoušel se jí nabídnout aby jela s ním. Ani mu ale neotevřela dveře a na dopis, jako na všechny předchozí, neodpověděla.

Malý chlapec, který se narodil jako první potomek do významné šlechtické rodiny byl v katedrále Notre Dame pokřtěn jménem Jean-Babtiste. Vše bylo tenkrát ideální a přesně takové, jaké má být. Jean vyrůstal v náruči laskavých chův, ve společnosti lehce vzdálené přesto ale něžné matky a otce, pro kterého byla vždy čest na prvním místě. Ostatně i později, když se po mnoha letech a již vlastně nečekaně stal bratrem, i jeho sestra byla pokřtěna na stejném místě, za stejně bohaté účasti ostatních šlechticů.

Jeanovo dětství a část dospívání probíhala v příjemném, svým způsobem chráněném prostředí. Postupně se učil všemu, co od něj mělo být jednou, jakožto od budoucí hlavy rodu, požadováno. Nikdy nezpůsobil nějaké výrazné potíže, vypěstoval si blízký vztah se sestrou, nad kterou od jejího narození instinktivně držel ochranou ruku. Jednoduše by bylo možné říci, že byl typicky ukázkovým dítětem a později i mladým mužem.

Každá pohádka ale dříve či později dojde ke svému konci, zlomu. V případě rodiny d’Auvergne to bylo krátce po tom, co se tehdy pětadvacetiletý Jean zasnoubil s mladou Antoinette. Zásnuby proběhly tajně, jejich svazek byl konzumován dříve než došlo ke svatbě a otec mladé šlechtičny, George de Scrudéry využil Jeanovy mladické nerozvážnosti k vlastnímu prospěchu. Skrze vyděšenou dceru které vyhrožoval smrtí milovaného muže a kterou následně poslal do kláštera, připravil do okolí Jeanova otce dostatek důkazů na to, aby d’Auvergne upadli v nelibost. A to nelibost tak výraznou, že od popravy a obvinění z vlastizrady zachránilo Marlona jen dlouholeté působení u dvora. I tak byli ale všichni zbaveni svého postavení, Marlon byl doživotně uvězněn v Bastille a zbytek rodu včetně Jeana, který již tou dobou působil jako mušketýr, ponechán jejich osudu.

Laverne toto rozhodnutí a následný život bez manžela nedokázala přijmout a i přes svou křesťanskou víru si vzala vlastní život. Brigitte, Jeanova sestra, se provdala za prvního muže, který bych ochoten si ji vzít a dlouho pečlivě budovaný rod vážených šechticů se během jediného roku změnil v nic víc než palčivou vzpomínku, jestě několik let posilovanou štiplavými drby

A Jean zůstal sám. Ve světě, který se, s tím jak více nahlížel za oponu kterou mu dříve poskytoval titul, stával stále nebezpečnějším a násilnějším. Ve světě, který jej připravil o iluze a ve kterém má rod de Scudéry až příliš velkou moc na to, aby se jim mohl jakkoli postavit. Nakonec jen zásah kapitána Renarta Leona zabránil tomu, aby Jean před třemi lety, kdy jeho pití dosáhlo svého vrcholu, přišel i o místo mezi královskými mušketýry. Loajalita a vděk ke kapitánovi v něm stále dostatečně silně převládají nad jeho pocity vzteku a hluboce zakořeněný cit pro povinnost mu nedovolí důvěru, kterou v něj Renatr vložil, zradit tím, že by se v záchvatu sebelítosti znovu dlouhodobě uvrhl na vlastní dno nebo našel nové, ještě hlubší.

A to i přes to, že když přišel povolávací rozkaz do Nevers, znamenalo to pro něj se smířit s tím, že nejspíš ztratí poslední možnost kontaktu se sestrou. Brigitte totiž po své svatbě zavřela pomyslné dveře za celou svou minulostí a vybudovala si zcela nový život. Přesto se ale Jeanovi dařilo, dokud byl v Paříži, o ní získávat alespoň částečné, kusé informace, dostačující k tomu aby si mohl být jistý, že je v pořádku. Když byl povolán k odjezdu do Nevers, pokoušel se jí nabídnout aby jela s ním. Tenkrát mu ale neotevřela dveře a na dopis, jako na všechny předchozí, neodpověděla.