LISETTE

Nevěstka v Domu poupat

Bez titulu

Roses are red,
violets are blue,
but lilies steal the show.

Chudina

VĚK

17 let

RASA

Fae (Cait Sídhe)

RODINA

Marc-Antoine Moineau - otec
Matké vzpomínky odstčila do nejtemnějšího koutu mysli, kromě mladší sestry je jediná, kdo si na něj z rodiny pamatuje. Nezajímá jí, co se s ním stalo, pro ni zemřel před mnoha lety, když se je rozhodl opustit.

† Laurine - matka
Po smrti tetičky, která si je vzala pod křídla, našla její matka útočiště v Domu poupat, kde pracovala do své smrti před šesti lety. Zemřela na zápal plic. Lisette po ní přijala identitu Poupěte lilie jako by to byl rodinné dědictví.

Danielle - mladší sestra
O sedm let mladší sestřička je její poklad, který se snaží uchránit před budoucností, která potkala ji. Před několika lety jí znetvořila tvář jizvou, aby jí Madame nemohla nabídnout podobnou dohodu jako Lisette. Je hodná holka, i když nyní prochází prvními léty pubertálních lumpáren.

Maximilien - mladší bratr
Důvod, kvůli kterému otec odešel a matka se rozhodla začít nový život v Nevers. Narodil se se zakrnělou rukou a nikdy nebude schopný se o sebe postarat.

† Geneviève Charbonnier - vzdálená teta
Příbuzná, o které neslyšela do doby, než se za ní přestěhovali. Žili u ní přibližně rok než tetička zemřela stářím.

Anděl. Andělská bytost, kouzelná, éterická a příliš křehká pro tento svět, než aby byla skutečností, tvořenou masem a kostmi, pletenci svalů a vším, co dělá člověka humanoidní formou. Pravděpodobně to bude první myšlenka, co vás zastihne při pohledu na drobné okaté děvče, ta první věc, kterou si představíte, jen co ji uzříte na vlastní oči. Vyprávění z druhé ruky konec konců často dokáže osobu idealizovat, stavět ji na piedestal, aniž by toho byla hodna. O Lisette, která ve své branži používá přezdívku Lys, francouzsky lilie, která zdobí dveře jejího pokoje v Domě poupat, tvrdí to samé a ono... Ona je to celkem pravda. Komickou se stává skutečnost, že celá její podstata by se dala nazvat božskou, svatou... hodnou úcty. Malá modla zachycená v těle teenagerky, která je ze světa okolo vyděšená, neschopna se zařadit do soutoku. A přesto výbojně plave proti proudu a snaží se zachránit všechno, co je jí na světě drahé i za cenu modřin, které si tu a tam od klientů vyslouží, protože to patří k náplni její práce, jejího života, kterým se stalo uléhání za peníze s muži a občas i ženami.

Oči, okna do duše, dodávají na andělsky nevinném vzezření. Velká zelená kukadla s tendencí splétat s nazlátle jantarovými odlesky, kdy se dokonce mohou zdát hnědé, ačkoliv ve skutečnosti nejsou. Možná díky tak neobvyklé barvě a hloubce bez jediné vady (snad až na jednu zlatou tečku v levé duhovce) se lidé v jejich očích doslova ztrácejí, lapeni jakousi tajemností a plachostí, s níž je klopí k zemi, aby je v dalším momentu pozdvihla vzhůru, zvědavá a bojácná. Drobný úsměv se stal přirozenou součástí jejího vzezření, sotva laškovný či smyslný, pouze... roztomilý. Něžný, lehký, ukrývající pevně střežená tajemství.

Ze začátku vám bude dělat potíže se rozhodnout, jestli je tohle stvoření něžná měsíční víla nebo potřeštěná holka. A nakonec to stejně nebudete vědět. V deštivé sezóně vás utopí ve svém smutku. Když se slunce opět vynoří zpoza mraků, odrovná vás smíchem a dojme vás svou něhou. Podle pohledů, krčení čela a letmých úsměvů podkreslených letním vánkem je jisté, že byla okolnostmi nucena dospět rychleji než by jí bylo příjemné. Nikdy si nepostěžuje, ne nahlas, to radši hluboko v sobě uzamkne nádech prvotního vzduchu a zkusí ho nechat vybublat. To někdy nefunguje a jednou za čas se Lisette nechá strhnout bouří emocí a jako tornádo smete vše, co jí stojí v cestě bez ohledu na následky. Většinou jsou to tíživé bezměsíčné noci, které jí nechávají rozporuplnou. Měsíc z ní vytáhne všechny tajné sny a blízkost přírody možná odstraní jejích tisíc zábran. Během hodiny se u ní vystřídá celá plejáda emocí, které zakončí plačtivou omluvou a příslibem, že se to nebude opakovat. Bude - možná ne tenhle měsíc, možná ne ten příští ale určitě bude. Něco takového se nezmění.

Nesnáší, když ji kritizujete, výsměch ji hluboce zraňuje a nepřijímá žádné odmítnutí. Jedna, dva, tři - to jsou základní pravidla. Před lety si usmyslela, že láska se pro ni stane neznámým pojmem, že jí není hodna z jednoho prostého důvodu - nevěstky nemají právo milovat. Jsou tu pro potěchu oka, těla a duše, milostný cit jim proto musí být odepřen a nikdy na něj nedosáhnou. Proto si usmyslela, že se nikdy nezamiluje a statečně odolává podobným citům, při kterých by rozkvetla z poupěte do nádherné, dech beroucí květiny. Nikdo se nesmí dozvědět, jak jemná a ženská, stydlivá a skromná může být. Jak se příjemně chvěje při něžném doteku, jak tají dech, aby po něm hlasitě nezalapala. A stejně tak nikdo nezjistí, jak neskutečně umí být otravná a kolik triků má v záloze, aby se vždy nacházela poblíž. Svou ostýchavostí, kterou před muži, kteří se jí líbí, předvádí, se podobá zbitému psovi.

A stejně jako obavy z lásky, se u ní projevují další, typicky ženské - není dost hezká, není dost chytrá, dost mladá nebo naopak stará. Je jedno, že může mít postavu jako Venuše Milétská, obličej jako Helena Trojská a mozek Aristotela, i tak se bude cítit méněcenná. Dvacet lichotek na její vzhled, půvab, inteligenci nebo cokoliv, co dělá Lisette jí, by mělo stačit na to, aby začala věřit, že tomu tak není. Je pro ni příliš snadné, aby se stáhla do bytelné ulity, kterou má skoro pokaždé po ruce. Citlivost je její druhé jméno a i neúmyslná poznámka ji může ošklivě poranit. Obvykle taková bývá po svých proměnách, kdy se necítí ve své kůži, připadá si neohrabaná a naprosto ošklivá jako by byla pouliční vypelichanou kočkou s natrženým uchem a ne pohlednou mladou ženou.

Je dobrou přítelkyní, i ve tři ráno bude naslouchat nářku na neopětovanou láskou, nebo se stane vrbou, k níž se chodí vyzpovídat a hledat útěchu ostatní, ať už se jedná o dívky v Domu, její sourozence nebo trhovkyni stěžující si na nešťastné manželství, nevyvedená vnoučata a malou úrodu. V konečném výsledku není schopna se postavit za svůj vlastní názor, pokud už všeho nemá dost. Mnohem snadnější je splynout s davem, sklopit hlavu a tiše souhlasit s verdiktem. Není to čistě o jednoduchosti ale i o způsobu, jakým udržuje sebe a své milované sourozence naživu. Ostatně je Fae a to se rovná rozsudku smrti, kdyby ji chytli.

Řídí se mottem "Pamatovat si to dobré a nemyslet na to zlé, pokud není zbytí." Proto se od chvíle, kdy je otec opustil, snaží vytěsnit otcův obličej ze vzpomínek a nahrazuje ho matčinými sporadickými úsměvy, všetečnými dotazy své mladší sestry nebo hraním si s bratrem. Řadu let v sobě potlačuje vzpomínky na život s otcem, na dobu, kdy si nemusela dělat starosti s penězi a žila volnomyšlenkářsky, jak se dalo od dítěte čekat. Matka byla ženou v domácnosti, otec miloval knihy a už jako mladý učedník se dostal k movitější klientele, pro kterou sháněl vzácné rukopisy. To vyžadovalo mnoho času stráveného na cestách, přísun financí jim i tak zajistil příjemný život v Paříži a dokonce i občasný výlet na venkov, kam se šlechtici uchylovali přes léto. Laurine byla sama skoro ještě dítě, když se jí narodila Lisette a svou andělskou, nevinnou tváří jí naprosto učarovala, že si přála mít tucet takových droboučkých andílků. Přestože se snažili o početí, roky se jim nedařilo zplodit dalšího potomka. Lisette si už pomaličku zvykala, že bude jedináček, když se stal zázrak a její matka konečně otěhotněla.

Narození Danielle provázely mírné zdravotní komplikace, po nichž Laurine zůstala upoutána na lůžko, zatímco se Marc-Antoine, její manžel a Lisettin otec, snažil nalézt lék na její neduhy. O další dva roky později znovu otěhotněla a na další rok přišlo na svět poslední dítě z jejich trojice, syn Maximilien. Už od začátku bylo jasné, že s ním není něco v pořádku, jak dokazovala zakrnělá paže, která se nikdy nevyvinula jako zbytek těla. Otec, rozumný muž, to bral za kletbu a po marných pokusech se vyrovnat s fyzickým stavem svého jediného syna, přijal otevřenou nabídku útěku - vydat se na širé moře a zdokumentovat plavbu včetně nových zemí, neznámých jazyků a sloužit coby tlumočník při vyjednávání obchodů s orientálními zeměmi. Laurine bez přísunu peněz a bez manžela nemohla v Paříži dlouho přežít a proto ji za pár týdnů po manželově odchodu opustila a vydala se směrem na jih, do samotného středu Francie.

Právě tady žila jejich vzdálená příbuzná, Geneviève Charbonnier, movitá starší žena, které Lisette neřekla jinak než "tetičko". Žila si po svém, ovdovělá, zato mnohem šťastnější než Laurine, která se snažila vynahradit své tetě nájezd na její panství s třemi dětmi. Pohádkový život na venkově v blízkosti Nevers jim vydržel jen něco málo přes rok než Geneviève zemřela. A jak se později ukázalo, svým pozůstalým nemohla odkázat nic než dluhy - ráda hazardovala a peníze se jí doslova rozkutálely pod rukama. Láska k nákupům ji přivedla na mizinu, i když to tak nevypadalo. Její panství, pozemsky, majetek, to všechno se prodalo a Laurine se svými dětmi musela hledat útočiště jinde. Nalezla ho právě v Nevers. Byla krásná a přestože už se nemohla řadit k nejmladším ženám, stále si uchovávala mladistvý půvab a přirozenou krásu éterické víly. Dostávala nabídky mužů, kteří ji navštěvovali v chudičkém pronajatém pokoji. Lisette už tehdy chápala, co se za zavřenými dveřmi odehrává, nijak matčino rozhodnutí nekomentovala. Neměla na to právo, aspoň to si namlouvala, kdykoliv slyšela z pokoje hlasité, falešné vzdechy a vrzání stařičké postele. Laurine netrvalo dlouho, aby došla k závěru, že neví, jakou cenu s určovat a s tím málem, co jí muži platili na ruku, se nikdy neuživí, natož aby nakrmila tři ratolesti. Proto uzavřela obchod s Beatris Delafosse zvanou Madame, která vlastnila Dům poupat, luxusní nevěstinec v Nevers. Vyjednávání to bylo těžké a její cena vysoká, protože krmení tří dalších hladových krků musí někdo zaplatit. A tím někým měla být Laurine. Už tehdy dostala od Madame nabídku i Lisette, matka ji však zpočátku ochránila před kývnutím s tím, že je stále ještě mladá, bylo jí jedenáct let.

Na život v Domě si zvykla rychle, bylo to jako vyměnit jeden pár střevíců za jiný. Odpracovávala podíl za sourozence, kteří byli moc malí na to, aby přispěli rukou k dílu, naučila se zašívat oblečení, prát v kádi s mýdlem tvořeným louhem a květinovými bylinkami, připravovala jídlo k snídani, obědu a večeři, nebo uklízela v pokojích po návštěvnících. Sama se s životem kurtizány seznámila v brzkém věku, když její matka začala pokašlávat a nemohla se věnovat klientům tolik jako dřív. Madame nebyla tak krutá, aby nemocnou ženu vyhodila na ulici, našla příležitost, jak získat Lisette, zatlačit ji do kouta a uzavřít s ní obchod, který se jí vyplatí. Bylo to tak jednoduché jí pomotat hlavu slibem, že se postará o ni, o její sourozence a zařídí její matce návštěvu lékaře, jehož cena nepatřila k těm nejlevnějším. Blondýnka zděšená následky, kterým by po matčině smrti musela čelit, přistoupila na dohodu - zaprodala se do služeb Domu poupat a ve čtrnácti letech bude její panenství vydraženo, což pokryje část dluhu, který za tu dobu naroste. Současně bude pracovat tak dlouho, aby uhradila veškeré výdaje za jídlo, ošacení, lékaře a další nutnosti, které k životu v Domě patřily. Jaká ironie, že matka se nevyléčila a za několik týdnů podlehla zápalu plic.

Slib dodržela a večer o čtrnáctých narozeninách bylo její panenství vydraženo za rekordní částku. Součástí rituálu, který značil, že je vydražená panna a také majetek Domu poupat, bylo i propíchnutí bradavek ozdobnými šperky, taková pojistka, aby bylo jasné, že ji nikdo jiný nemůže zaměstnat coby nevěstku. Krátce po jejím poprvé začala u sebe pozorovat změny, které vyvrcholily přeměnou do kočičí podoby. Vzpomínala na paniku, která ji postihla, na silnou dezorientaci, díky níž vrážela do nábytku a posrážela většinu z něj. Do dnes si pamatuje protáhlé mňoukání, které se podobalo pláči, zatímco si ji Madame s úsměvem prohlížela. Lisette kolovala v žilách magie Cait Sídhe a proto se snadno mohla stát terčem, čarodějnicí, kterou by upálili při první příležitosti. Tohle tajemství je naštěstí u Madame v bezpečí - ostatně ji občas využívá jako špeha, když má pocit, že se jí někdo snaží podvést a nebo potřebuje zjistit na někoho špínu a mít v ruce pojistku. Současně u ní nalezla úkryt a je si jistá, že nebude vydána církvi pro exemplární popravu. Před sourozenci o svých schopnostech mlčí, i když jí přijde, že Danielle něco málo tuší. Svůj útěk nachází malováním krajinek, lásku k malbě objevila u tetičky a pokud se jí povede ukořistit nějaké peníze navíc, tak si kupuje olejové a temperové barvy, kvůli kterým bývá v jejím podkrovním pokoji nedýchatelno, že musí mít většinu dne otevřená okna.

Cait Sídhe

Zvířecí podoba (automatická schopnost)

Kočičí podoba jí není cizí a po několika letech si chlupatý kožíšek obléká pravidelně. Sice to znamená potýkat se s dezorientací v prostoru a chvíli trvá než si osahá čtyři tlapky, ocas a fousky, nicméně je to lepší než na začátku. Naopak má problémy s lidskou schránkou, když se do ní vrátí, bývá první hodiny nesmyslně nešikovná i v jednoduchých pohybech. Pokud by zůstala v kočičí podobě delší dobu, protože se nestihla včas přeměnit, přicházela by o svou lidskou vnímavost a nahradila by ji zvířecí.

Stínohra

Umí k sobě lákat stíny, což se projevuje zejména ve chvílích strachu, jako by se jí snažily zabalit do kukly, komulují se jí kolem prstů a zápěstí. Naopak v momentech vzteku se prodlužují a může i někoho připravit o zrak, což by ji fyzicky vyčerpalo. Je stínovou tanečnicí a pohybuje se v nich o něco rychleji než obyčejný člověk, může se zdát, že se v nich až teleportuje.