LORETTE DE VERLEY

Nižší šlechta

Učitelka tance

Titul Dáma

Love can make
even moments of agony beautiful.

Šlechta

(Dame), užívala titulu Vikomtka (Vicomtesse)

VĚK

20 let

RASA

Člověk

RODINA

Vikomt Alain de Vivonne - otec

Nemají přespříliš vřelý vztah, nicméně Lorette si je plně vědoma toho, že se na něj kdykoli může obrátit s žádostí o radu nebo o pomoc. Alain de Vivonne nedává své city k manželce ani dětem najevo skrze něžná gesta nebo slova, zvykl si je prokazovat obětavou a starostlivou péčí o blaho svých blízkých.

Vikomtka Clarisse de Vivonne (née d´Argent) - matka

Lorettina matka je zosobněním něžné mateřské lásky. Pro své děti si přeje jen to nejlepší, mnohdy proto omlouvá i jejich chyby. Jednou z těch, které však Lorette odpustit zcela nedokáže byl neuvážený sňatek. Smířila se s ním, jejich vztah však utrpěl závažné trhliny a v současné době spíše než na blaho své dcery zaměřuje na to, aby jí předala všechny rady nutné pro fungování manželství. Loty její odmítnutí nese těžce, pociťuje, že v jejím životě ve své původní laskavé podobě matka chybí.

Vikomti Emannuel, Frédéric, Henri - bratři

Se dvěma staršími a jedním mladším bratrem si udržuje klasický sourozenecký vztah - provokují se, zlobí, zároveň si ale stojí oporou. Právě oni byli těmi, kdo ji jako první po tajné svatbě podpořil.

Enzo de Varley - manžel

Svého manžela si zidealizovala následkem toho, že dobu odloučení trávila jen ve společnosti růžově zbarvených vzpomínek na něj. Je přesvědčená o tom, že jejich vztah bude přesně tak dokonalý, jak si jej vysnila a téhle idee je v současné době ochotna obětovat téměř vše. Velmi těžce nese Enzovy projevy nedůvěry vůči ní, kterým nerozumí a které ji zraňují.

Loty by její známí mohli snadno popsat jako téměř neúnavný a stále se proměňující chumel pozitivní nálady i nevyčerpatelné energie. Nedokáže totiž připustit, že by své okolí zklamala nebo mu zadala důvody k pomluvám svou nespokojeností nebo starostmi. Proto ve chvílích, kdy prožívá své ne zcela slunečné dny, se snaží své chmury nešířit na ostatní. Naprostou většinu svých problémů si řeší sama, za zavřenými dveřmi. Podporuje ji v tom i výchova, z velké části zaměřená na to, aby nikdo kolem ní neviděl skutečné věci odehrávající se za zdmi rodinného domu. Dojem, který zanechává na těch se kterými přichází do kontaktu je tak téměř dokonalý obraz toho, jak by se mělo ženě v jejím postavení dařit. S radostí se sice zapojí to povrchních drbů mezi šlechtičnami i služebnými, své soukromí si však více než pečlivě střeží. Ve chvíli, kdy by ji někdo přistihl na veřejnosti s uslzenýma očima, zachycenou ve vzteku nebo hádce, by tak muselo jít o něco velice vážného.

Před svým sňatkem a Enzovým povoláním na hranice byla otevřenou, velmi rychle navazovala přátelství a nedělalo jí problém jako o příteli uvažovat i o někom, koho znala jen pár hodin nebo minut. Po posledních téměř dvou letech, které strávila pod káravým pohledem matky a v téměř naprosté společenské izolaci protože se nehodilo, aby bez manžela navštěvovala milované plesy, se však znatelně uzavřela do sebe. Stala se opatrnější v tom, komu důvěřuje, i když je tato opatrnost vynucená. Divoké dívčí srdce v jejím hrudníku touží po smíchu a hlubokých přátelstvích vznikajících z maličkostí; rozumem však kolem té potřeby vystavěla vysoký plot. Prý se taková přátelství nehodí pro vdanou ženu. Prý se nehodilo, aby tančila a smála se, když její manžel bojoval. Spolu s časem, který měli po svatbě trávit společeně v obláčku nové lásky tak přišla i o část sebe, která byla jedinečně její.

Stále ale zůstává hluboce věrná své představě o světě. O tom, že láska v různých podobách je odpovědí na všechna lidská trápení. Právě tahle víra je hlavním důvodem, proč zůstává věrná nejen Enzovi, ale i své idee o jejich vztahu. S dětskou tvrdohlavostí se drží toho, že nikdo nedokáže své srdce zatvrdit úplně, i toho, že jejím posláním je otevírat ta cizí. Tak, jak jí to finanční situace dovoluje se věnuje charitě ve všemožných podobách a, tak trochu sobecky, doufá, že dobro které do světa posílá se jí také vrátí.

Ve vzácných chvílích, které se jí podaří uloupit si jen pro sebe se věnuje své největší vášni, hudbě a tanci. Nezáleží jí na tom, zda se bosa brouzdá v odlehlých částech parku a prozpěvuje ptákům nebo se točí na plném parketu ozářeném stovkami světýlek. V elegantním i nespoutaném pohybu nachází svobodu, uvolnění a útěk od reality, která i přes její snahy stále postrádá ty správné odstíny růžové. Zastihnout ji u zpěvu, nebo alespoň pobrukování melodie, je stejně snadné jako ji vidět dýchat. Ze zvyku se stal téměř zlozvyk, k broukání se uchyluje kdykoli když si jím zkracuje monotónní úkol, je šťastná nebo se pokouší si náladu zlepšit.

Lorette přišla na svět jako druhý potomek, a jak se později ukázalo jediná dcera, do poměrně harmonického manželství. Samozřejmě, že stejně jako bratři strávila přinejmenším tolik času s chůvou jako s rodiči, již od dětství ale byla věčný uzlíček rozesmátého štěstí a tak ji to nikterak nepoznamenalo. Mimo nutných lekcí v chování, jazycích, společenských dovednostech i vedení vlastní domácnosti se jí dostala nejen spousta prostoru pro výpravy po Paříži ve společnosti Emanuela a Frédérrica, ale také pro prvotní nalezení záliby ve zpěvu a tanci. Domácí lekce vedené starým profesorem byly něco docela jiného než salonky, na které ji nejstarší bratr tajně bral ještě v době, kdy ani nezažila první krvácení. Právě na nich poznala skutečnou krásu tohoto způsobu sebevyjádření a nikdy se ho již nevzdala. Samozřejmě: standardně vyučované dvorské tance si osvojila také a bez jakýchkoliv potíží… ale teprve když se setkala se skandálním valčíkem a volností improvizace pochopila, že právě odhalila kousek světa, který bude již napořád její součástí.

Díky své lásce k tanci se ostatně seznámila se svým budoucím manželem.

Byla to totiž právě ona, kdo s věnečkem hedvábných květin v rudých vlasech a nedočkavým přešlapováním ve dveřích přesvědčil toho večera svého bratra, že si ples nemohou nechat ujít. A byla to ona, kdo ve spěchu mohl za neuváženou srážku s gardistou, který od té doby neopustil její myšlenky ani život. Stala se Enzovým bláznivým snílkem, slunečními paprsky rozhánějící věčné mraky, které měl usazené na čele a dělala tak s nejněžnějším, nejupřímnějším citem. Nezáleželo jí na jeho původu a na stížnostech od rodičů. Nezáleželo ani na zamčených dveřích, protože ona je pro bratry tajně odemykala tolikrát, že si tu službu zkrátka jen vybrala zpět. Nic na světě se pro ni nemohlo rovnat spalující síle první lásky, nic nemohlo zastavit touhu po tom zůstat spolu až do konce života. Velmi brzy se ukázalo, že se Lorette pletla. Ani láska, ani snění o společném životě nebyly dostatečnou silou, která by zastavila Enzovo povolání na hranice. Z vidiny bolestného odloučení se zrodil bláznivý nápad rychlé, tané svatby a vytvoření vzpomínek, které je další měsíce měly sytit.

Vzpomínky ale bledly rychleji, než by si přála. Intervaly mezi dopisy se zvětšovaly a… Lorette si postupem času začala připadat tak osamělá, jako nikdy v životě. Rodiče, zejména matka k ní změnili přístup a do jejího denního rozvrhu zařadily dlouhé rozhovory o způsobech, jakými musí po manželově návratu naplnit manželství. Její přítelkyně ji do společnosti zvaly stále méně; některé kvůli tomu, že manželstvím přišla o titul, jiné proto že jim ji jako “špatný vliv” nedoporučili jejich rodiče. Těch pár, které Loty zůstaly z ní donekonečna tahaly rozumy ze svatební noci, o tom jestli jí v dopisech chodí vášnivé popisy toho, jakými způsoby jí Enzo svou nepřítomnost vynahradí a vzápětí ji, podobně jako její matka, utvrzovaly v tom, že právě ona musí být po jeho návratu tím, kdo vezme do svých rukou starost o rodinné štěstí.

Když jí před několika měsíci otec dovolil najít si práci, v přípravě na opuštění rodného domu, byla to vlastně úleva. Lorette díky tomu získala něco, krom svého strachu a smutku, na co se mohla soustředit. Pak však přišly zprávy o Enzově zranění. O tom, že ji nechce vidět. Jako již několikrát v životě, znovu neposlechla dobře mířenou radu ostatních a do pařížského špitálu se vydala. Teprve několik hodin čekání, nejprve v čekárně a následně před budovou, když z ní byla laskavě vyvedena, ji donutilo vrátit se domů. Tenkrát se kvůli němu poprvé proplakala k usnutí z jiného důvodu než ze strachu o jeho život na bojišti. Zapomněl. Změnil se. Zmizel… Stal se zároveň cizím i důvěrně známým v kombinaci, která jí nedovolovala odhadnout, jak se kolem stále ještě milovaného muže chovat, aby byl spokojený. Během krátké chvíle, kterou spolu strávili před tím, než jim byl věnován neodmítnutelný závazek ve formě titulu a domu v Nevers ze svého muže celou dobu cítila nevyřčenou výčitku, kterou nedokázala rozklíčovat a která v ní zasadila první skutečné semínko strachu o jejich společnou budoucnost.

Ač se stěhovat nechtěla, protože to znamenalo definitivní odtržení od rodiny a zbytku přátel, přijala tuhle výzvu se statečným úsměvem a nadějí. Doufá, že změna prostřední by jim mohla pomoci obnovit předešlou podobu vztahu a že by nakonec mohla být dobrým krokem… přece jen, více než rok je jí kladeno na srdce, že její hlavní starostí by mělo být to, aby co nejdříve Enzovi přivedla na svět syna. A Nevers, přes veškeré nevýhody které Loty v malém městě vidí, má své pověstné Jezero všech svatých, které by jí s tím úkolem mohlo pomoci.