Do jisté chvíle nebylo v jejím životě absolutně nic v nepořádku. Malá holčička se narodila farmáři a jeho ženě, bylinkářce, do rodiny, kde už dva bratři byli, jako nejmladší, jako benjamínek. Dostala vznešené jméno Lorraine, které pro ni sotva připravilo kouzelný život zahalený do měkkých látek šatů s barevnými výšivkami, roztomilých saténových střevíčků nebo třpytících se šperků osázených drahými kameny. Byla milována, ačkoliv její výchova nezůstala jen tak a maminka i tatínek ji vždy vedli jen k tomu, co bylo obecným předpokladem bráno jako dobré. Vedli ji k víře v Boha, k dobrotě duše a laskavosti srdce. Nemohla si na nic stěžovat, ačkoliv musela vypomáhat na poli, ze kterého její rodina žila, nebo s matkou chodit do lesů hledat čerstvé bylinky, z nichž vařila léčivé odvary a nebo je hmoždířem rozdrtila do vonných mastí. Špatně se však neměli - po zelenině a službách bylinkářky bude vždy poptávka, zejména za hradbami města, jako je Nevers. Zvládli vypěstovat tolik, aby z toho uživili sebe a měli také na prodej.

Bratři se postupně rozutekli do manželství a od Lorraine se očekávalo, že se také vhodně provdá. Byla mladá, krásná, ovšem už tehdy se začala rýsovat její lehce přidrzlá povaha, která nápadníkům narušovala plány. Věděla, že její vyhlídky na manželství jsou svým způsobem mizerné a nikdy se nedostane výš. Byla malá koketa už ve třinácti letech, ve čtrnácti přišla o panenství a v patnácti pobláznila hlavu nejednomu čeledínovi v jejich okolí. Kompenzovala si fakt, že s ní nebylo něco v pořádku. Něco, co se ukazovalo být podivně neurčité vědění prozrazující ji, že není tak úplně normální jako její rodiče nebo bratři. Začala si toho všímat krátce po svém prvním krvácení. Tím a pohledem na otce. Jako by najednou věděla, že není zcela zdravý ale sužuje ho nemoc. O své obavy se dělila s matkou, ta ji však akorát zkritizovala za kacířství a nutila ji modlit se. A Lorraine se modlila, jak po ní matka chtěla. Každé ráno, každý večer, před každým jídlem pronášela tiché modlitby za otcovo zdraví. Nakonec se ukázalo, že měla pravdu - její otec byl zasažený ohněm svatého Antonína. Neuměla vysvětlit, jak k tomuto závěru došla dřív než se objevily první příznaky a matka ji vykázala z domu za čarodějnictví.

Už se s nimi od té doby neviděla. Přestala být jejich dcerou. Žila skromně, pracovala, kde se dalo, než si jí všiml její budoucí manžel. Phillipe se živil prostou kovařinou a převážně se staral o koně neverských strážných, příležitostně i o koně mušketýrské posádky nebo rudých gardistů. Na Lorraine, které přezdíval Rory, se mu líbila živelná povaha, hrdý postoj těla a i schopnost ho překvapit. Dlouhé večery s ní konverzoval a postupně se stala součástí rodiny, že i královští vojáci si na ni zvykli, když se zrovna ukázali v Nevers. Byla šťastná, po dlouhé době zahodila za hlavu svůj strach i zmatek, který vždy rostl ve chvílích, kdy cítila a viděla něčí krev. Do půl roku následovala svatba, do dalšího narození malého Henriho. Myslela, že našla ztracené štěstí, to ještě netušila, že vidina krásné budoucnosti bok po boku s manželem a synem se změní v peklo na zemi.

​Nevěděla, jak na ni přišli. Kdo ji udal. A zprvu ani co po ní chtěli. Nežádali - brali si to tím nejodpornějším způsobem, který ji lámal. Přepadli je u nich doma a odvedli je do temných kobek, kde je oba vyslýchali. Proti Lorraine vznášeli obvinění, že je Fae, bytost, která má být dávno vyhlazená, stejně jako že pomáhá matkám od nechtěných dětí. Prováděla nelegální potraty, které byly církví považovány za hřích. A její manžel ji přitom kryl, přestože říkal, že si zahrává s ohněm. Do dnešního dne si pamatuje dlouhé večery plné debat, jak nebezpečnou činnost vykonává. Co když na ni přijdou? Co když ji chytí? Čekala by ji šibenice, v tom horším případě hranice. Jenže Lorraine si stála za svým, chtěla pomáhat, jen si zvolila trnitou cestu. Phillipe stál při ní, snažil se za ni lhát, tvrdil, že o ničem ani jeden neví, hlásal cosi o křivých obviněních. Jsou poctivá rodina, zbožná rodina. Jenže jeho žena nedokázala lhát. Nemohla - muž, který stál vedle ní, s ní uzavřel podivnou smlouvu, proti které nemohla vzdorovat. Nedokázala popřít svou pravou podstatu stejně jako zachránit manžela, kterého před ní mučili, aby se přiznala. Aby vyjevila, čím je. Nazvali ji Daoine Sidhe, krvavou čarodějkou.

​Přesto jí nezabili. Dali jí na výběr - buď skončí na hranici jako čarodějnice a shoří před zraky všech, nebo bude pro ně pracovat, odhalovat jim další Fae. A její syn bude žít. Vidina toho, že by mohla zachránit aspoň Henriho, ji držela při životě po celou dobu. Po celých deset let, kdy byla ukryta ve vězení pod Nevers. Samu sebe začala nenávidět za to, co z ní církev vytvořila. Balancuje na pokraji šílenství a čistého rozumu zakaleného vidinou pomsty, kterou v sobě nese proti všem, kteří si ji dovolili ranit. Každý den se pere o další den, do kterého se probudí, přestože jen málokdy může vyjít ven, aby se úplně nezbláznila. To všechno pro Henriho, o kterém si už ani není jistá, jestli žije. Jestli ho někdy uvidí. Jestli to celé není jenom jedna velká lež.

​

Bound by fear, shadow, and a lie – she became the master of her own chains.

​

Ve vězení se dalo zvyknout na leccos – na chlad, hlad, křik i bolest. Ale nikdy si nezvykla na samotu. Nebyla to samota, kterou si volila sama, ale taková, kterou jí vnutili – samota prokleté, nechtěné a zavržené. Po letech v podzemních kobkách přestala doufat, že by mohla ještě někdy navázat skutečné pouto s někým, kdo by jí neplivl do tváře nebo se nepokusil využít její zoufalství. Pak ale přišla Neria. Neria byla nevěstka z Domu poupat, žena, která voněla květinovými oleji a tabákovým kouřem a která se do vězení dostala na základě předvolání o pomoc, a nakonec přišla za Rory. Věděla proč. Strážný, který si vzal, co chtěl, jí zanechal nežádoucí připomínku toho, že ani v řetězech není bezpečná. Rory věděla, že si nemůže dovolit porodit dítě. Nenáviděla myšlenku, že by v jejím těle rostlo něco, co se zrodilo z násilí. A tak, když jí Neria podala odvar a přidržela ji, zatímco její tělo trhalo bolestí, poprvé po dlouhé době necítila jen opovržení. Cítila… porozumění. Spřízněnost. Byla to zvláštní úleva, že existuje někdo, kdo se jí neštítil, kdo se na ni nepodíval s odporem. Neria nebyla sentimentální, ale ani krutá. Byla to žena, která se naučila přežít, stejně jako vězenkyně.

​

Když přišla zpráva, že část vězňů – těch, kteří byli Fae – bude převezena do Paříže, neměla na výběr. Nikdo se jí neptal. Mělo to být jen další přesunutí figur na šachovnici, další kapitola v jejím příběhu bez svobody. Karavana byla těžkopádná, stráže bdělé, ale ne dost. Když se v lese ozval první výstřel, věděla, že nadešel další zlomový okamžik. Lapkové přepadli jejich konvoj s přesností a brutalitou, která nepřipouštěla záchranu. Stráže padaly k zemi s proříznutými hrdly, její spoluvězni se snažili utéct – a většina z nich neuspěla. V lesním podrostu se mísila krev a hlína. Nečekala. Instinkt jí velel běžet, a tak běžela. Nevěděla, jak dlouho byla na útěku, než narazila na něj. Andrés. Byl to muž, který se pohyboval s jistotou někoho, kdo ví, co dělá. Majitel Domu poupat, obchodník s bezpečím, které prodával stejně jako svá děvčata. Věděl, kdo je, a věděl, že má svou cenu. Původně ji chtěl odvléct zpět do města a použít jako zboží na výměnu – směnit ji Pavoukovi za ochranu svých děvčat. Jenže pak zjistil, že je Fae. A nejen to – že je Daoine Sídhe. Najednou už nebyla jen vězeňkyní na útěku. Byla něčím jiným. Nebezpečnějším. Mocnějším. A to všechno změnilo.

​

Noc přečkali v opuštěném srubu po staré bylinkářce. Byl to chatrný přístřešek, ve kterém dříve voněly sušené květy a byliny, ale nyní se v něm usadil pach vlhkého dřeva a zapomenutí. Rory se držela v rohu místnosti, Andrés seděl opodál, obezřetný, sledující každý její pohyb. Jejich napjaté příměří netrvalo dlouho. Hlasy venku je vytrhly z krátkého odpočinku – někdo je našel. Útok přišel náhle, jako smršť. Srub byl zapálen, plameny se zakously do dřevěných stěn a začaly se šířit jako rozzuřená bestie. Andrés neváhal, zapálil další části chatrče, aby způsobil zmatek, a díky kouři a ohni se jim podařilo uprchnout. Nakonec se dostali zpět do města – do Domu poupat, kde ji Andrés skryl. Možná si myslel, že to tím končí. Možná věřil, že ji může stále použít jako vyjednávací nástroj. Už věděla, jak hrát svou hru. A tak mu řekla lež – že mezi nimi vytvořila magické pouto, které váže jejich životy. Že pokud ona zemře, zemře i on. Nebylo to pravda. Ale Andrés to nevěděl. A ve světě, kde magie existovala, si nemohl být jistý. Možná to bylo kruté. Možná to bylo zoufalé. Ale pro Rory to bylo nutné. Protože tentokrát už nikdy nehodlala být tou, kterou někdo bude vlastnit.