MARGOT ASTIER

Trhovkyně s ovocem

Bez titulu

Behind her cute smile,
there's a girl
who's trying to be strong.

Měšťanstvo

VĚK

26 let || 13.07.1594

RASA

Fae (Leshii)

RODINA

Gaël Astier - manžel, obuvník v Nevers

Uvězněná v manželství s ním nese svůj osud těžce. Její manžel dříve vyzdvihoval její přednosti, postupem času je začal brát spíš jako přítěž. Často pije a nebojí se sáhnout po násilných metodách, aby své ženě připomněl, kdo je pánem domu, hlava rodiny, nemluvě o zodpovědnosti za finance. Vždyť dříve přinášela Margot do rodinné pokladny víc než on a to není správné. Poslední dobou se uchyluje k paranoidnímu chování a svou ženu kontroluje.

† Marie-Françoise Duclos - matka

Zemřela žalem ze ztráty krátce po smrti manžela. Margot jim vždy záviděla upřímný, láskyplný vztah, který se jí nikdy nepovedlo napodobit.

† Jean-Jacques Duclos - otec

Většinu času se utěšuje hezkými vzpomínkami na společné časy. Po něm zdědila schopnosti, o kterých nic moc neví, ale rovněž i lásku k přírodě a k sadu, který patří k rodinnému majetku. Moc si toho kolem smrti svého otce nepamatuje, pamatuje si jen vážnou nemoc, která se zhoršovala každým dnem.

† Hugo Astier - švagr

Za jeho smrt se obviňuje. Kdyby neslyšela manžela, jak se svým bratrem kuje pikle, aby se zbavili Antey, nikdy by nezasáhla. Nejspíš. Není si jistá. Nicméně to nemění nic na faktu, že si švagrovu smrt vyčítá a na místo Antey obviňuje sebe, což se čas od času stane předmětem společné konverzace. Po švagrově smrti jediného 'normálního' člena rodiny navštěvuje v nepravidelných intervalech podle toho, v jakém rozpoložení se její manžel zrovna nachází. S Anteou si je překvapivě blízká, neboť je spojuje nejen příjmení, ale rovněž i opilecké a násilnické sklony jejich manželů.

Margot je jako kapitola vytržená z knihy, jejíž stránka je na okrajích potrhaná a poznámky mezi řádky odhalují víc, než bylo původně zamýšleno. Není snadné ji pochopit, a už vůbec ne jednoduše zařadit. Má v sobě tiché kouzlo, které není okázalé ani nápadné, ale stejně zanechává hluboký dojem. Její osobnost je směsicí jemnosti a neklidné energie, která se pohybuje pod povrchem jako neviditelný proud. Tváří se klidně, přijímá svůj život takový, jaký je, ale v jejím nitru probíhá nikdy neutichající vzpoura. Přináší do světa kolem sebe zvláštní druh přítomnosti – tajemnou, možná trochu melancholickou, a přesto podivuhodně přitažlivou. Váží si pohodlí a stability, které si kolem sebe dokázala vybudovat. Její dům, ovocný sad, bylinková zahrádka – to všechno jsou malé světy, které ovládá a které jí poskytují útěchu. Avšak život není nikdy tak jednoduchý, jak by si přála. Každá změna, každé vychýlení z rutiny v ní vzbuzuje nejistotu, která se snadno přemění v odtažitost. Když narazí na něco nečekaného, na něco, co narušuje její zaběhnutý svět, stáhne se do sebe. Komunikace se stává těžkopádnou, slova přicházejí s obtížemi a Margot ve výsledku působí rezervovaně, až chladně. Není to proto, že by chtěla být nevlídná, ale proto, že její mysl, tak navyklá na řád a stabilitu, nedokáže s neznámým snadno bojovat.

Od dětství byla jiná, a to ji nikdy nepřestalo definovat. Pihami poseté tváře byly terčem posměšků, stejně jako typicky buclatá postava a nezkrotné rusé kudrny, které se nikdy nepodřídily její vůli. Sourozenci, sousedi, dokonce i přátelé jí často připomínali, že není krásná jako ostatní dívky, a jejich slova v ní zanechala jizvy, které se dodnes nezhojily. Margot si zvykla na to, že je tou, která nezapadá. Už jako dítě přijala roli černé ovce, kterou jí společnost přisoudila. Tento pocit odcizení ji provází i v dospělosti, kde ho její manžel, vědomě či nevědomě – a že je to spíš vědomě než naopak - dál prohlubuje. Manželství, které pro ni představovalo stavební kámen a nyní ho spíš vnímá jako prokletí, je jedním z těch, která by nikdy neměla být romantizována. Její muž je autoritativní, neschopný jí poskytnout podporu, kterou potřebuje, ale zároveň ochotný ji pokořovat, kdykoli se mu zachce. Margot se naučila žít s tím, že není dost dobrá – alespoň podle jeho měřítek ne. Jednou jí zakazuje, aby se k němu přibližovala, podruhé jí vynadá za to, že si ho nevšímá. Jeho žárlivé scény ji uvádějí do rozpaků, protože nechápe jejich důvod. Vždyť není krásná, vždyť muži se za ní neotáčejí, nebo snad ano? Není okouzlující, není ztělesněním ideálu. Sama o sobě si myslí, že je příliš buclatá, příliš vysoká, příliš pihovatá – zkrátka příliš Margot.

Její povaha je plná kontrastů. Na jedné straně má neochvějnou loajalitu, která je jejím darem i prokletím. Na druhé straně v ní neustále dřímá pochybnost, kterou odmítá pustit na povrch. Margot ráda věří tomu, co jí říkají ostatní. Odmítá zpochybňovat jejich názory, a když se objeví něco, co by mohlo otřást jejím světem, zavírá předtím oči a nechává to zamčené za těžkými dveřmi své mysli. Přesto vidí realitu takovou, jaká je. Uvědomuje si smutek, šedé obavy i černý strach, který občas přikrývá její život. Svět není růžový a Margot to ví lépe než většina lidí. Její největší únik z této reality je příroda. Ovocný sad, zahrádka s bylinkami, tržiště, kde prodává své výpěstky – to všechno je pro ni mnohem víc než jen způsob trávení času. Je to místo, kde nachází klid, smysl a možná i záblesk štěstí. Láska k přírodě je pro ni hlubší než cokoliv jiného. Tam, mezi stromy a květinami, nachází něco, co jí její manžel nikdy nedokázal dát – pocit, že má věci pod kontrolou. Manželské povinnosti pro ni nikdy nebyly zdrojem radosti. Společné noci, které by měly být prostorem pro blízkost, se pro ni staly jen dalším zdrojem frustrace. Neví, co by měla cítit, co by si měla odnést. Jediné, co z těchto okamžiků zůstává, jsou hádky, výčitky a zklamání. Absence dětí je pro manžela důvodem k dalšímu ponižování. Vina vždy padá na ni, přestože Margot o tom pochybuje. Ale pochybnosti si nechává pro sebe, nepřísluší jí o nich mluvit nahlas nebo vůbec nad nimi delší dobu uvažovat.

Žije stereotypním životem, který ji vyhovuje, protože jí dává pocit jistoty. Milenec? Myšlenka na něj ji nikdy nenapadla – minimálně ne do chvíle, než potkala Brena a po krátké milenecké eskapádě o něj přišla. Věrnost je pro ni posvátná, i když si ji její manžel nezaslouží. A tak místo hledání lásky nebo prožívání vášnivých afér, investuje svou energii do domácnosti, do pečení, vaření a péče o zahradu. Její vášeň se soustřeďuje na malé věci, které jí přinášejí klid. Přesto, kdesi hluboko uvnitř, Margot touží po něčem jiném. Po něčem, co jí její současný život nemůže nabídnout. Tajně sní o tom, že by mohla být hrdinkou romantického příběhu, o tom, že by se někdo zamiloval do její duše i těla. Touží po zrychleném dechu, po srdci, které bije o závod, po touze, která by jí dala pocítit, že je výjimečná. Ale i tyto sny skrývá. Naučila se nedávat najevo, co jí v hlavě zní, protože ví, že by musela čelit realitě, která jí nikdy neumožní být takovou, jakou by si přála. Je směsicí racionality a emocí. Její hlava vždy vítězí nad srdcem, a přesto ji zrazuje touha po něčem víc. Nevzpomíná na zrady, ale nezapomíná je. Je tichá, klidná, zdánlivě pasivní, ale uvnitř bojuje. Její život je jako nitky složité tkaniny – na první pohled jednoduché, ale při bližším pohledu plné spletitých vzorců. Margot není slabá. Jen žije v kleci, kterou si postavila sama. A ve chvílích, kdy se dívá na zamračené nebe nad ovocným sadem, se možná sama sebe ptá, co by bylo, kdyby se jednoho dne rozhodla tyto mříže zbourat.

Přišla na svět pod jménem Margot Duclos a to jednoho letního rána roku 1594 v malebném městečku Nevers, které se svými kamennými uličkami a poklidnou atmosférou zdálo být příslibem klidného života. Její rodina byla ztělesněním pracovité, skromné domácnosti. Matka Marie-Françoise, žena obdařená mimořádným kulinářským nadáním, proslula svým mistrovstvím v pečení. Vždy věděla, jak z běžných surovin vytvořit něco, co nejen chutnalo, ale dokázalo potěšit duši. Když správa města pořádala slavnosti, bylo téměř nepsaným pravidlem, že Marie-Françoise bude ta, kdo připraví slavnostní koláče a chleby. Otec, Jean-Jacques, byl muž jiného ražení – tichý, klidný, ale s hlubokým spojením s přírodou. Jeho práce v městských sadech nebyla jen zaměstnáním, ale odrazem jeho bytosti. Stromy, které ošetřoval, rostliny, které pěstoval, jako by rozuměly jeho dotekům. Pro děti byl neustálým zdrojem inspirace, a to zejména pro Margot, která s ním trávila nekonečné hodiny mezi ovocnými stromy. Naučila se rozeznávat jednotlivé odrůdy jablek podle jejich vůně, poznávat rozdíl mezi meruňkami jen podle barvy jejich slupky. Pro malou Margot byl Jean-Jacques téměř mýtickou postavou. Přistihla ho, jak k jeho slovům a dotekům jako by stromy skutečně ožívaly – rostly rychleji, plody se stávaly šťavnatějšími, listy zářily zdravím. Magie, která v něm byla, zůstávala skryta, ale její přítomnost byla nepopiratelná. Margot byla příliš mladá na to, aby pochopila skutečnou podstatu jeho daru. Jean-Jacques byl potomkem dávného rodu Fae, jehož krevní linie byla spjata s přírodou. Jeho schopnosti byly tiché a nenápadné, ale v Margot zanechaly stopu, která později formovala její vlastní vztah k přírodě. Bohužel, tato pouta byla přervána, když Jean-Jacques onemocněl záhadnou nemocí, proti které nezabraly ani léčivé byliny, ani modlitby. Margot vzpomínala, jak jeho ruce, kdysi pevné a silné, ochably, a jeho pohled, plný života, ztratil jiskru. Když zemřel, nechal po sobě nejen truchlící rodinu, ale také prázdnotu, kterou už nic nedokázalo zaplnit.

Ztráta otce zasáhla matku Margot hluboce. Marie-Françoise, kdysi plná energie, se uzavřela do sebe. Pečení, které ji vždy těšilo, se proměnilo v rutinu. Margot a její sourozenci zůstali sami ve světě, který najednou ztratil barvy. Matka zemřela o několik let později, zlomená zármutkem, který ji nikdy nepustil ze svých spárů. Margot, tehdy ještě nacházející se v pubertálních letech, sotva na prahu dospělosti, si vzala na svá bedra odpovědnost za své mladší sourozence. Byla to pro ni doba zkoušek, kdy musela rychle dospět a naučit se čelit životu bez ochrany rodičů. Ve snaze najít stabilitu a jistotu, která jí chyběla, se Margot rozhodla pro manželství. Jejím partnerem se stal Gaël Astier, obuvník s reputací strohého, ale spolehlivého muže. Co však mělo být útočištěm, se brzy proměnilo v klec. Gaël, se svým kontrolujícím chováním, postupně omezoval každý aspekt Margotina života. Zakázal jí nakládat s financemi, rozhodoval o tom, s kým může mluvit, a dokonce jí bránil věnovat se práci v sadu, který byl pro Margot odkazem jejího otce. Konflikty mezi nimi rostly, ale Margot, vychovaná k pokoře a loajalitě, se nikdy neodvážila otevřeně vzepřít.

Pocit méněcennosti, který v ní Gaël systematicky budoval, ji pronásledoval den co den. Její boubelatá postava, kterou si kdysi spojovala s dětstvím a radostí, se stala terčem více posměšků než jak tomu bylo doposud. Když nedokázala otěhotnět, Gaël ji obviňoval z neplodnosti. Margot tomu začala věřit. Každé jeho slovo, každý pohled jí připomínal, že není dostatečná. Přesto se nebránila, místo toho hledala útěchu v jednoduchých radostech – ve vaření, pečení, péči o dům, stejně jako její matka, když otec ještě žil. Jedním z mála světel v jejím životě byla její švagrová Antea, manželka Gaëlova bratra. Antea, silná a přímá žena, byla Margotiným pravým opakem, a právě proto mezi nimi vzniklo neobvyklé pouto. Zatímco Margot snášela manželovy výčitky a zákazy, Antea se mu dokázala postavit. Margot v ní našla oporu, někoho, kdo ji inspiroval a zároveň chránil. Byly chvíle, kdy se Margot zdálo, že právě díky Anteině přítomnosti dokáže přežít těžké dny.Navzdory tragickým okolnostem, které Anteu provázely během příchodu do jejího života, si Margot vážila láskyplného pouta, které sdílely a nacházela útěchu v tomto vztahu, který vyvažoval manželovu lhostejnost. Právě strach o ni ji motivoval k tomu, aby ji varovala před absurdností, kterou jejich manželé vymysleli. Ani po takové době si není jistá, jestli udělala správně a dál pyká za hloupé rozhodnutí, jak ráda říká. Přesto je ráda, že Anteu zachránila, i když ví, že manžel by ji za to nejradši zabil. Má ji ráda a po švagrově smrti se o ni tu a tam chodila starat. Gaël však jejich přátelství neschvaloval. Zakázal Margot se s Anteou stýkat, ale ta si vždy našla cestu, jak jeho příkazy obejít. Tajné návštěvy, krátké rozhovory – to všechno bylo pro Margot důležité. Přesto se jí strach z Gaëla nikdy nepustil. Když zjistil, že Margot ignoruje jeho zákazy, přicházely tresty – křik, bití, někdy i dny mlčenlivého pohrdání, které byly snad ještě horší.

Margotina mysl byla plná protichůdných emocí. Na jedné straně byla loajální vůči Gaëlovi, cítila se zavázaná plnit svou roli manželky. Na druhé straně v ní rostla touha po něčem jiném – po svobodě, po lásce, po vášnivém životě, který nikdy nepoznala. Začala si všímat mužů kolem sebe, hledat náznaky zájmu v jejich pohledech. Tyto okamžiky byly pro ni znepokojující i vzrušující zároveň. Koketovala s myšlenkou nevěry, ale její věrnost a strach ji vždy udržely na uzdě. V hloubi duše však Margot zůstávala spojena s přírodou. Když byla sama v sadu, cítila něco, co si nedokázala vysvětlit – spojení, které přesahovalo obyčejné lidské chápání. Nevědomky používala schopnosti, které zdědila po otci, i když si to nikdy nepřiznala. Stromy, o které pečovala, sice nerostly rychleji, květiny nerozkvétaly dřív, ale dokázala vytušit, zda se blíží bouřka. Ty chvíle, kdy déšť bušil do země, milovala celým svým srdcem. Margot považovala tuto harmonii za dar od Boha, za zázrak, který jí dával naději v jinak prázdném světě. Její život je především sestaven z kamenů plných bolestí, ztrát, ale také drobných vítězství. Margot je žena, která se naučila přijímat svůj osud, ale v jejím nitru stále hoří jiskra – jiskra, která by jednoho dne mohla zapálit plamen a přetvořit její život.

He was her fleeting moment of freedom, stolen by a world that thrives on chains.

Margotin poklidný a předvídatelný svět, plný tiché podřízenosti a rutiny, byl narušen ve chvíli, kdy její manžel přivedl pod jejich střechu hrobaře Brendana le Goffa. Bren, jak si nechával říkat, byl muž, který se nehodil do šedého a krutého světa, ve kterém Margot žila. Na první pohled nebyl ničím výjimečný – tichý, možná trochu zamyšlený, se zdrženlivým úsměvem. Ale to, co z něj činilo výjimečného člověka v Margotiných očích, byl způsob, jakým se k ní choval. Brendan byl ochranitelský. Staral se o ni způsobem, který ji překvapoval – vždy dbal na její pohodlí, nabízel jí pomoc, pokud si všiml, že něco nezvládá, a dokonce ji slovně bránil před manželem, což bylo něco, co nikdy nezažila. Margot byla šokovaná. Bylo to poprvé, co někdo nepřihlížel její tiché utrpení nebo ji nepřecházel jako kus nábytku. Jeho přítomnost vnesla do jejího života paprsek něčeho, co si ani neodvažovala pojmenovat. Zpočátku byla opatrná – příliš dlouho žila ve strachu, příliš dlouho byla zvyklá, že nic dobrého v jejím životě netrvá. Ale klid, jeho tichá podpora a laskavost si pomalu nacházely cestu k jejímu srdci. S každým pohledem, s každým letmým slovem, které si vyměnili, se její pocity prohlubovaly. Její city k němu nebyly jen výsledkem touhy po někom jiném než jejím manželovi – Bren byl pro ni obrazem romantizované lásky, jakou znala jen z příběhů.

Když se mezi nimi zrodil krátký, letmý románek, Margot poprvé zažila, co znamená cítit se skutečně živá. Ale tato radost byla krátká. Její manžel, Gaël, brzy začal tušit, že se něco děje. Margot nebyla dobrá lhářka a každý její nervózní pohled, každé zaváhání jen prohlubovalo jeho podezření. Když pak Gaël zaměřil svůj hněv na Brendana, vše se změnilo. Vymyslel si celou řadu obvinění, aby hrobaře dostal z cesty – krádež, spiknutí, urážku na cti. Bren, již dříve odsouzený muž, neměl žádnou šanci se obhájit. Margot mohla jen bezmocně přihlížet, jak ho zatýkají a vedou k soudu, kde byl jeho osud předem rozhodnutý. Když přišel den popravy, Margot zůstala stát za zavřenými dveřmi svého domu, neschopná čelit tomu, co se dělo. Jeho smrt ji zlomila. Jeho ztráta ji připravila nejen o lásku, ale i o zbytky naděje. Margot, která již předtím žila ve stínu strachu, se stáhla ještě hlouběji do sebe. Stala se zahořklou, věčně ustaranou ženou, která věřila, že Brendanova smrt byla božím trestem za její hříchy. Kdykoli se na něj odvážila vzpomenout, její mysl ji okamžitě pokárala – nebyla to láska, co k němu cítila, byl to hřích. A přesto, ve svém zlomeném srdci, věděla, že Brendan byl jedinou dobrá věcí, která se jí kdy stala.

Leshii

Magické ovoce (automatická schopnost)

S jejím narozením byl zasazen granátovník, který jednou za rok nese ovoce v podobě magického granátového jablka. Už coby dítěti jí bylo řečeno, že z tohoto stromu nesmí pozřít plod nikdo jiný než ona. Po jeho pozření získává příval energie, připadá si živější, zdravější, lehčí, šťastnější a v mnoha ohledech svobodnější. Plody se vždy objevují v létě, v den jejího narození. Zbavují jí jakékoliv nemoci, kterou může v tu dobu trpět, ať už se jedná o nachlazení nebo o něco jiného, co není život ohrožující. Většinu se snaží nějakým způsobem zavařit, to ale jejich účinky značně omezuje.

Čtení počasí

Je velmi dobrá ve čtení počasí, dokáže poznat hodiny předem, že bude pršet nebo dokonce bouřit. Je to jakýsi pocit, který neumí popsat a nazývá ho intuicí. Miluje déšť a pokud může, je v něm schopna strávit všechen čas, dokud pršení neustane.