Rod Montalais, jehož představitelé jsou známí mezi lidem též jako páni z Chambellay, vlastnící malé území v krajině Anjou, z něhož vzešlo mnoho slavných šlechticů. Sídlo plné lásky, věrnosti a ničím neporušeného svazku Mathurina de Montalais, tehdejšího pána na Chambellay, a Anny de l’Enclos. Tedy ne tak docela. Jak tomu bývá, muži sice vládnou světu, ale jsou to právě ženy, které vládnou mužům - aniž by si to právě oni připouštěli. Stejně tak tomu bylo u Anny, které se povedlo okouzlit jistého aristokrata Francise II. Vaudémonta, naneštěstí stejně utopeného ve svazku manželském. Zda to byla láska či jen náhlé milostné vzplanutí, to je otázkou, na kterou by ani jeden neodpověděli. Tak jako tak, onoho večera při jednom z plesů, které měly zahnat chmurné myšlenky na blížící se zimu, se dopustili oba dva nevěry vůči svým drahý polovičkám. A jak tomu bývá, zakázané ovoce, jež chutná nejlépe, si s sebou nese i jisté následky. V tomto případě početí malé Michèle, budoucí hraběnky du Chambellay.

Do již tak celkem početné rodiny, která zahrnovala sestřenici Françoise-Charlotte, bratránka Roberta a v roce 1616 i posledního člena, malého Pierra, se tak mohlo vetkat zlatou nitkou psané jméno Michèle de Montalais, ačkoliv pravda sahala k rodu Vaudémont. Podezření z nevěry utvrdil i vzhled, natolik odlišný od příbuzných, již se mohli pyšnit záplavou tmavých kudrn a čokoládově zabarvených očí, stejně jako mírně podsaditou postavou a jemnou dávkou roztomilé neohrabanosti. Na druhou stranu Michèle působila se svými zářivě rusou korunou a s nefritově zeleným pohledem jako vybroušený démant mezi obyčejnými kousky uhlíku. Díky přirozené štíhlosti působila vyšší, elegantní pohyby labutě doplňovaly ladnost, co jí byla vložena do vínku troufalejšími kmotřičkami. Navrch zvídavá povaha, otevřená novým možnostem, vedení šokujících konverzací, jen něco málo z výčtu seznamu odlišností, kdy nebylo pochyb. Jeden z rodičů se dopustil nevěry a přesto, že je snadnější oblbnout manžela, že dítě je skutečně jeho, v tomto případě nebylo pochyb. Když se jako třešnička na dortu přidá zvědavost, se kterou monsieur Vaudémont strkal nos do cizích záležitostí, bylo rozhodnuto.

Michèle poputuje do kláštera voršilek v Poissy, kde se jí dostane vzdělání a případné otrávené jablko bude odstraněno od plodů, které si zaslouží zářivou budoucnost. Třeba výhodné svazky, se kterými by Michèle přeci nemohla počítat, ačkoliv už jako malá vzbuzovala zájem ze strany mužů. Nejen svou téměř až nadpřirozenou krásou, ale právě onou otevřeností, kdy se nebála dotknout jakkoliv citlivého tématu, o kterém se ve společnosti nemluví. Závan čerstvého vánku, co měl být příliš rychle utnut. Jeptišky si na svou chráněnku však musely ještě nějakou dobu počkat, neboť nebyly to ony, kdo si vzaly malou Michèle, stále nesoucí jméno rodu Montalais, pod svá křídla, ale právě její právoplatný otec, Francis. Únos - tak pečlivě naplánován jak Annou, tak Michèliným biologickým otcem, se odehrál rychle a než se dívka stačila vzpamatovat z předlouhé a nepříliš pohodlné cesty přes půlku Francie, stála v místě, které měla nazývat dočasným domovem na základě udržování 'přátelských' vztahů mezi vyšší smetánkou.

Vřelého přivítání do nové rodiny se sotva mohla dočkat. Nenávist a opovržení čekalo za každým rohem, aby útočilo s titěrností jehel, přesto působilo nepříjemnou a dosti otravnou část jejího života. Trnem v oku se stala předně dvěma ženám na panství - Christine, z prostého důvodu, kdy byla živoucí připomínkou nevěry jednoho chladného večera, jehož plod se nyní mohl bez okolků procházet jí pod nosem. A Christelle, která v ní viděla... co, sokyni? Možnou konkurentku? Byla za tím žárlivost či opovržení? Možná od každého kousek, zvláště ve chvílích, kdy se Michèle začala až nebezpečně sbližovat s Nicolasem, starším bratrem miláčka rodiny Christelle, s nímž dokázala najít společnou notu. Dlouhé konverzace nad spinetem, na němž dlouhé štíhlé prsty zrzavé dívky sehrávaly uchu lahodící sonáty, hodiny strávené v zahradách panství rodiny Vaudémont, smích a veselí, kdy se do tváří vlévala růž a do pohledu plachost. Jízdy na koni, tance na plesech, vyměňování pohledů, ve kterých se odrážela společná tajemství utajená před ostatními. Nebylo těžké pojmout podezření, že ti dva se k sobě mají jako dvě zbloudilé hrdličky. Ze strany nelegitimní Michèle se jednalo pouze o sourozeneckou lásku, kdy po dlouhé době našla někoho, komu nevadí lehce rozjívená povaha, dávka otevřenosti, se kterou se nebála sáhnout po citlivých tématech - někdy naprosto nevhodných pro pomalu ale jistě dospívající děti - polemizovat o vědách a umění a vůbec - strkat do všeho nos. Čím více se žárlivá Christelle snažila dvojici rozdělit, tím více - a někdy až nehezky sobeckým způsobem - lpěla Michèle na mladém a naivním zlatovlasém bratrovi. Nicolas tak zcela ve vší nevinně zahájil soukromou Trojskou válku, ve které figuroval právě on, jejich starší sourozenec. Do tenat dvou pavoučic byli vtaženi i další členové rodiny, s výhodným počtem na straně andílkovské Christelle, ke které se přidal i Mikael, mladý, přesto vyspělý voják, pro jehož pohled zaplakala nejedna zbloudilá duše šlechtičny. K drobným škodolibostem a žertíkům na účet zrzavého potomka rodu Vaudémont a Montalais se přidaly i pomluvy, šeptanda a spekulace. Nejen Michèle pochopila, že slova dokáží způsobit větší škodu jak ohánění se mečem a ačkoliv návrhy na domluvené sňatky, kterým sama volnomyšlenkářská dívka neholdovala a k jejich sabotáži dopomohla něžnou ručkou, popadaly ve stylu domečku z karet, byly zde jisté záležitosti hodné sáhodlouhých diskuzí za zavřenými dveřmi otcovy pracovny. S 'le petit problème', jak ji k dřívější nelibosti oslovovala nejen Christelle ale též valná většina rádoby rodiny až na Nicolase, co se stále držel po Michèlině boku, navzdory ublíženým výrazům miláčka domu, se rod Vaudémont jednoho dne rozloučil. Beze slov a snad právě s oním oddechem, že jim drobná zrzka nezpůsobí žádné rodinné faux pas a bude zapomenuta v historii, vymazána jako otravná skvrna na čistém prádle.

Celých šest měsíců po svém odchodu od vévodské rodiny žila tak, jak si její nevlastí otec přál - v klášteře, kde se učila způsobům a ctnostem, mírnila povahu a připravovala se na další tenata manželství, do kterých bude jistě vhozena. Netrvalo dlouho a mladičká Michèle de Montalais získala nové jméno - d'Etiolles. Vztah to byl velmi zajímavý již na první pohled, neboť Charles-Guillaum, jen o málo starší než Michèle samotná, měl k životu přístup hodný bohéma, sám byl obdivovatel umělců, hudebníků, literátů a dramatiků, kteří se na malé panství, co novomanželům bylo odkázáno jakožto dar, sjížděli. První večírky, vyměnování tipů a jen zřídka klepů, které se v jejich společnoti tolik nenosily. Mladičkou madame d'Etiolles uchvátil onen výjev a sama se aktivně účastnila večírků pořádaných nejen v jejich sídle ale též po různu v okolí či v samotném centru Paříže. Setkávání se s velikány oné doby, politiky, herci, poety, to vše ovlivňovalo a utvářelo život dívky, ze které se postupně stávala společnice hodná zábavy a diskuzí na vysoké úrovni. Charlesovi sotva mohl vadit onen zájem ze strany mužů, jež upírali pohled na mladičkou choť, neboť samotného ho to táhlo jiným směrem, což se na druhou stranu nelíbilo hlavám obou rodin. Rozluka svazku nenechala na sebe dlouho čekat. Tehdy jí bylo sedmnáct let a měla teprve zjistit, co je ve skutečnosti zač.

Smrt rodičů na sebe nenechala dlouho čekat spolu s dluhy, které za nejen celičký její život, ale za celé své manželství stačili nahromadit. Jako většina mužů tehdejší doby, i on její otec propadl hazardu, což vedlo po jeho smrti k zabavení domu, veškerých pozemků a to včetně malého panství, na kterém Michèle trávila čas jako svobodná mladá dívka. Budoucnost se jí smrskla na jediný majetek, kůži selkie, která jí byla odebrána při rozprodávání majetku. Až tehdy se o sobě dozvěděla, že je selkie, potomek dávné rasy, která byla prakticky vyvražděna. Matka před ní tajila tuto informaci pro její vlastní bezpečí a Michèle si začala uvědomovat, proč ji to vždy táhlo k vodě a ke kontaktu s lidmi. Zděšená, co se s ní stane, pokud na to někdo přijde, se snažila podplatit jednoho z mužů, Léandra Bonacieuxe, výkonného exekutora, který měl na starosti majetek rodiny de Montalais. Vychytralý Léandre brzy pochopil, že má co dočinění s bájnou, magickou bytostí a začal spřádat plány na polapení mladičké Michèle. Pomáhal jí, nabídl jí ochranu a později i svazek manželský, do něhož naivní dívka vstoupila s úsměvem na rtech a oddanou láskou v očích. Netrvalo dlouho a zjistila, že muž, kterého si vzala, je jí prakticky posedlý a kůži jí nevrátí. Místo toho ji uzamkl, aby se k ní nemohla dostat a vymáhal si jejím vlastnictvím poslušnost zděšené manželky. Zpočátku s ním Michèle bojovala než rezignovala na svůj stav a trpěla každý den v jeho nenáviděné přítomnosti. Nejhorší byly okamžiky, kdy se jí surově zmocnil. Nenáviděla ho, tak strašně ho nenáviděla, že se chtěla připravit o život. Zastavilo jí v tom uvědomění, že je těhotná. Přestože city k Léandrovi už dávno vzaly za své a nyní v sobě dusila hořkou touhou ho nechat trpět za všechny křivdy, kterých se na ní dopustil, malá naděje v podobě dítěte, byť jeho, ji držela nad hladinou a dovolila jí dýchat. Těhotenství před ním chránila tak dlouho, jak jen to šlo, dokud nebyly změny na jejím těle patrné. Ani to Léandra nezastavilo předtím, aby ji surově nezbil, že o dítě v šestém měsíci přišla a byla ještě dlouho poté upoutána na lůžko než se docela zotavila. Něco v ní však tehdy zemřelo společně s její nenarozenou Tilde.

Ztratila část sebe, své budoucnosti, svou naději na lepší zítřky. Křehká duše vystavená bezbožnému surovému chování lidí se zlomila a spolu s ní i Michèle. Stačil jeden den, aby převrátila svůj život naruby, když v záchvatu hysterie pobodala svého manžela a nechala ho na zemi vykrvácet. Zvrácená část, která si užívala vyhasínající pohled plný zrady a překvapení, ho nechávala trpět do chvíle než nastal konec a Michèle si uvědomila, že bude obviněna za vraždu. Její život skončí prakticky dřív než započal, nebylo jí ani jednadvacet let, když vlastní rukou ovdověla. Kdo ví, jestli to byla pomoc Věčných, k nimž Michèle upínala šeptem drmolené modlitby, když jí byla nabídnuta pomocná ruka z místa, od kterého by to nečekala. Zástupce Domu poupat, u kterého dlužil Léandre, a pro jehož splátku si přijel, nabídl vykoupení za její služby. Neměla co ztratit, už ne - neměla majetek, dítě, manžela a postavení, které by ji chránilo. Snad jen kůži, kterou držel ve vlastnictví někdo jiný výměnou za její poslušnost, spolupráci a tělo. Jakmile získala svobodu, Osud zasáhl a spoutal ji, jako sám byl poután ke Knize. Nechtěla zemřít, přestože to bylo možné vykoupení, konečný pokus o útěk. Souhlasila, protože podmínka zněla jasně - pět let odpracovaných v Domu poupat a poté získá svobodu a svou kůži. Pět let, díky nimž bude chráněná. Pouhých pět let.

Selkie

Zvířecí podoba (automatická schopnost)

• Bez své tulení kůže je bezmocná jako novorozenec. Její ztráta je všudypřítomná, je to jako by jí někdo odcizil kus sebe sama. Zvláště poblíž vody vnímá prázdnotu, kterou nedokáže ničím zaplnit. To má samozřejmě vliv na její druhou schopnost, která se stává nevyzpytatelnou, nedokáže ji pořádně ovládat a kolikrát se zachová opačně oproti tomu, co se snaží vyvolat.

​

Ovládání teploty

• Do jisté míry dokáže kontrolovat teplotu svého těla, konkrétně v dlaních a prstech. Své ruce dokáže ochladit do takové míry, aby se pokryly jinovatkou, nebo je rozpálit, že na těle druhého vyskáčou puchýře či dokonce může kůži spálit. Vždy se jedná o dočasné vyvolání schopnosti, nikdy netrvá déle než několik vteřin, nanejvýš půl minuty. Teplotním výkyvům se její tělo neumí přizpůsobit dostatečně rychle, zvyká si pomaleji a občas ji může přepadnou v horku třas a v mrazech zase nával horečky.

100 postů

???