Hrabě Niklaus de Gramont je mladý muž, který okamžitě upoutá pozornost - možná ne výškou nebo vznešeným držením těla, které by mu mu dodávaly autoritu odpovídající nejen jeho šlechtickému titulu ale i váženému rodu. I tak se na něj upřou zraky ostatních, vstoupí-li do místnosti. Každý hned ví, že přichází někdo důležitý. Možná za to může fakt, že se obvykle nosí tak trochu jako páv, je to jeho charismatické vystupování, které nutí ostatní otáčet hlavy jeho směrem. Mladé dívky skrývají uhihňanou tvář za vějíři a někteří muži se můžou přetrhnout, aby ho pozdravili a zahájili s ním konverzaci, kterou tento malý narcis bude považovat za nudnou. A stejně jako páv se honosí svým peřím, Niklas si potrpí na oblečení z nejdražších látek a jeho garderoba je plná honosných vycházkových kabátců, hedvábných košil a klobouků ozdobených pštrosími pery, které považuje spíš za nerozvážnost než aby je nosil ve společnosti. Prostě se mu líbí a tak je chce mít, což je heslo, které používá i pro svůj život. Často se obléká do tmavých, sytých barev jako je královská modrá, vínová či smaragdově zelená, které odrážejí jeho postavení i estetický cit, nepohrdne ani pastelovými barvami - jeho vzhled vždy prezentuje úmysly, kterými se neverbálně snaží komunikovat se světem. Bohužel, k jeho smůle by efektivnější bylo házet hrách na zeď než aby někdo pochopil, co se skrývá za jeho stylem. Zvlášť si potrpí na jemné detaily, které dodávají jeho oblečení osobitý ráz - zlaté knoflíky, jemná krajka, vyšívané motivy a šperky, které podtrhují jeho status ve společnosti i finanční zabezpečení. Navíc ví, na co se mušky kolem něj nejlépe lapají.

​

Jeho obličej je symetrický, s vysokými lícními kostmi a pečlivě udržovanou hladkou tváří, na které nenechává jediný chloupek vousů. Hluboké a zkoumavé oči často skrývající myšlenky, které si nechává pro sebe. Zelenavý pohled oplývá zvláštní schopností proniknout do nitra člověka a obnažit jeho nejhlubší tajemství. Jeho úsměv je plný šarmu, avšak často skrývá jemný podtón ironie nebo pohrdání, který si mnozí neuvědomují. Niklausova přítomnost je vždy cítit, i když nemluví. Je to muž, který ví, jak používat ticho jako zbraň. Mluví s jistotou a jeho hlas má melodický tón, který dokáže uchvátit posluchače. Často využívá tohoto daru, aby manipuloval svým okolím, avšak ti, kdo ho lépe poznají, zjistí, že za tím vším se skrývá mnohem složitější osobnost. Je přirozeně charismatický a okouzlující společník, lidé se k němu cítí přitahováni, aniž by si uvědomovali proč. Jeho šarm je neodolatelný, ale zvláště poslední měsíce má tendence sklouzávat po hladkém povrchu sarkastických urážek dobře skrytých za komplimenty nebo rádoby nahodile položenými řečnickými otázkami. Bavit se nad chabostí lidské inteligence je koníček, kterým se netají. Kdo ví, kde se v něm projevila ďábelská stránka poťouchlosti, která s lehkým pobavením na rtech zvedajícím jeden koutek v lehce přidrzlém úsměvu, poprvé. Možná za to mohla absence otce, kdy jeho úlohu zastával nejstarší bratr a soukromí učitelé, kteří se s ním trápili. Nedá se pochybovat, že je vhodným konverzačním společníkem, na základě požadavků svého otce, bratra a učitelů je velice vzdělaný a jeho zájem o literaturu, umění a filozofii ho činí moderním a zajímavým. Strávil mnoho hodin v knihovnách a jeho rozhovory jsou často protkány citáty z klasické literatury nebo filozofickými úvahami. Tato jeho vlastnost mu umožňuje vést intelektuální rozhovory, které přitahují mnoho obdivovatelů.

​

Nepopiratelně v něm dlí umělecká duše. Ačkoli jeho nadání pro malbu a hudbu neodpovídá těm, které sám inspiruje, jeho cit pro umění je hluboký. Věčnými byl obohacen o schopnost vidět krásu tam, kde ji ostatní přehlížejí, a jeho kritický pohled na umělecká díla z něj dělají profesionálního sběratele. Sám se ve volném čase věnuje portrétování a je schopen zachytit podstatu svého modelu s neuvěřitelnou přesností. Obzvlášť se mu líbí zachycovat oči a linii rtů, která toho podle něj prozradí ze všech nejvíce. Současně jeho bohémská část odmítá být svázána konvencemi a očekáváními své doby. Vrozená svobodomyslnost ho vede k tomu, že často porušuje pravidla a společenské normy, což ho činí jak fascinujícím, tak nebezpečným - a to zvláště pro bratrovy plány, které mu rád hatí nejen za zády, ale občas i před očima z první řady. Pro některé je to znak jeho jedinečnosti, pro jiné důkaz jeho arogance. Niklausový životní styl se nedá nazvat jinak než bohémský. Žije pro krásu, potěšení a umění, často na úkor praktických věcí, jako jsou peníze či pověst. Tento postoj mu umožňuje prožívat život naplno, ale zároveň ho čas od času dostane do problémů. Většinou v ostatních díky tomu vzbuzuje dojem nezodpovědnosti, zvláště u Théophila, který mu rád vyčítá rozhazování peněz horem dolem plnými dlaněmi. Jeho mladší bratříček mu v tom neodporuje, dává mu najevo, že se zaměřuje na sebe a své vlastní potřeby - jedinou výjimkou je jeho milovaná Odette, ale i vůči ní je sobecký hajzl. Stejně tak je povrchní a pokud se o někoho zajímá, nikdy to není z potřeby mu pomoci, být dobrým přítelem. Jsou to tajemství, která ho zajímají, detaily, které používá jako zbraň, aby zvítězil.

​

Díky šlechtickému zázemí, známostem své rodiny a vysokému postavení otce u královského dvora, se z něj stal mistr manipulace. Všechno odkoukal a naučil se přizpůsobit se daným okolnostem, aby z nich vyšel jako vítěz. Dokáže přesně odhadnout, co lidé chtějí slyšet, a využít toho ve svůj prospěch. Je bezcitný vůči těm, které manipuluje, a jeho schopnost hrát s emocemi druhých ho činí velmi nebezpečným. Ví, co dělá, jaké katastrofální následky může způsobit. O to horší je fakt, že v tom pokračuje, i když by spálil nevinné duše na popel, něco v tom, že si s nimi může pohrávat, v něm vzbuzuje touhu, jakou cítí gambler u rozehrané partičky karet. Jedná bez ohledu na morální důsledky svých činů. I když je Niklaus velmi talentovaný, hluboko v sobě cítí závist vůči těm, kteří ho v něčem předčí. Tato závist ho někdy pohání k tomu, aby ničil životy lidí, kteří jsou jím inspirovaní, když má pocit, že jejich talent je větší než jeho vlastní. Jeho nenávist vůči těmto lidem je často maskována pod zdánlivým obdivem a podporou. Někdy přitom zažívá bolest, melancholie ho stahuje do vod depresí, z nichž se velmi těžko dostává - tehdy se o sebe nestará, celé dny prosedí nebo se potlouká po domě a vyhýbá se jakkoliv okouzlující společnosti. Nikdy to netrvalo déle než týden, i tak dokáže depresivní vlnou srážet vše k zemi, ať už se jedná o sebevědomí ostatních nebo o vlastní pokoj, ve kterém rozbíjí nábytek a ničí vše, co mu v daný moment přijde pod ruku. Možná je to jeho vlastní vězení šílenství.

​

V hloubi duše se bojí osamělosti. I když je obklopen obdivovateli a ctiteli, cítí se často izolovaný a nepochopený. Jeho potřeba uznání a obdivu je tak silná, že ho vede k tomu, aby neustále hledal nové způsoby, jak na sebe upoutat pozornost. Tento strach z osamělosti ho často žene k tomu, aby navazoval povrchní vztahy, které mu však nedokážou poskytnout skutečné naplnění. Pro Niklause je krása nejvyšší hodnotou. Je fascinován uměním ve všech jeho formách - literaturou, malbou, hudbou, architekturou. Tato jeho láska k umění ho činí velmi citlivým na estetiku a harmonii, což se projevuje jak v jeho osobním stylu, tak v jeho tvorbě. Valentin věří, že umění je nejvyšším výrazem lidské duše. Jeho vztah ke kráse je však také zdrojem jeho trápení. Bývá často nespokojen s tím, co vidí okolo sebe, a touží po ideálu, který se mu stále vzdaluje. Jeho posedlost krásou ho vede k tomu, že se stává kritickým a nesmlouvavým jak vůči sobě, tak vůči ostatním, hlavně k Théophilovi, k Henriette a k Odette. Bratra považuje za pokrytce a nestydí se tento názor projevovat nahlas. Vidí v něm jen někoho, kdo si buduje mocenské aliance skrze manželské svazky svých sourozenců, přičemž sám zůstává svobodný, aby si mohl zachovat svou nezávislost. Henriette je v jeho očích nudná a bezvýrazná a občas se tváří, že to ani není jeho sestra ale někdo cizí. S Odette si byli od dětství blízcí, sdíleli spolu tajemství, hry a nakonec i hluboké rozhovory o životě a umění. Odette vždy rozuměla bratrovým náladám a on zase jejím touhám. Miluje ji svou zvláštní láskou, která je často propletena se sobeckými zájmy.

Niklaus de Gramont se narodil jako poslední z potomků Antoine I. d'Aure de Gramont a jeho manželky Genevy. Již od narození byl vnímán jako "ten druhý" syn, kterého nečekala tíha rodinných očekávání, ale ani zvláštní pozornost otce. Ta byla vždy upřena na Théophila, nejstaršího ze čtveřice sourozenců, a na sestry, které byly vhodné pro navázání vztahů s rodinami, které budou pečlivě vybrány. Otec byl pro Niklause vzdálenou postavou, často nepřítomný, a jeho vztah s s ním byl od počátku chladný, neosobní. Jako muž povinností, zaměřený na udržení rodinné cti a moci, nemluvě o službě královské koruně, se ti dva často střetli v hádkách - otec k nim přistupoval s chladem, jeho nejmladší syn zase s vášní. Není divu, že v něm viděl spíše mladého bohéma než potenciálního pokračovatele rodu. Geneva, vědoma si manželovy nevěry, o které se nikdy slovem mimo osobní deník, který zůstal ukrytý v jejich rodinném sídle, a jeho nezájmu o děti, našla v Niklausovi útočiště a projektovala do něj své vlastní touhy a sny. Snažila se vychovat ze svého malého chlapečka osobnost, která by měla blíže k jejím vlastním zájmům a vášním než k tvrdým pravidlům, která určoval její manžel. Matka tak podporovala jeho umělecké zájmy - malbu, poezii, hudbu, a od útlého věku ho vedla ke kultivaci estetického a intelektuálního světa. Tato láska k umění nebyla jen matčiným způsobem, jak formovat Niklausovu duši, ale i tichou vzpourou proti manželovi, který zradil její důvěru. Prvorozeného a dcery jí možná mohl sebrat, jejího miláčka ale ne. Díky tomu byl rozmazlovaným dítětem. Měl volnost, jakou jeho starší bratr Théophil nikdy nepoznal. Zatímco nejstarší z potomků de Gramont musel splňovat veškerá očekávání kladená na prvorozeného syna, Niklaus se mohl svobodně věnovat tomu, co ho bavilo. To vedlo k tomu, že si vybudoval vlastní svět plný krásy a fantazie, oddělený od tvrdé reality rodinných povinností a politických intrik.

​

Zatímco Niklausův vztah s bratrem Théophilem byl vždy napjatý a plný rivality, jeho pouto s Odette bylo hluboké a vřelé. Od dětství byli nerozlučnou dvojicí, trávili spolu hodiny hraním v zahradách, vymýšlením vlastních neokoukaných her a sdílením svých tajemství. Odette byla pro Niklausa jedinou osobou, která mu skutečně rozuměla a přijímala ho takového, jaký byl - mimo matku. Když Odette dorostla do věku, kdy ji poslali k příbuzným, aby z ní udělali mladou dámu, Niklaus tuto ztrátu těžce nesl. Cítil, že ztratil nejen sestru, ale i svou nejbližší přítelkyni a spojence v rodinném prostředí, které bylo často plné napětí a neshod. Tento okamžik byl zlomový pro jeho psychiku - začal se od své rodiny postupně distancovat a stávat se čím dál více uzavřeným do světa svých myšlenek a umění. O několik let na to přišli o matku. Matčina smrt byla pro všechny devastující, zvláště pro něj. Byl to konec jednoho období, kdy měl v životě alespoň jednu osobu, která ho bezvýhradně podporovala a milovala. Po její smrti se rodinná dynamika změnila. Otec, dosud převážně trávící čas v Paříži u královského dvora, rozhodl, že je čas, aby Théophil převzal odpovědnost za rodinu a stal se její hlavou. Tím začal pro Niklausa nový cyklus konfliktů. Théophil, poháněný otcovým tlakem, začal okamžitě jednat. Plánoval sňatky pro své sourozence, aby posílil rodinnou pozici skrze aliance s dalšími šlechtickými rody. Pro Niklausa to znamenalo konec jeho relativně volného života. Byl nucen se oženit v domluveném sňatku, který viděl jako vězení, než si uvědomil, že mu tento svazek paradoxně poskytl novou formu svobody - možnost stát se svým vlastním pánem, aniž by byl pod neustálým dohledem.

​

Zásadní roli v jeho životě sehrálo projevování se nadpřirozených schopností kolem jeho šestnáctého roku, krátce před smrtí jeho matky. Zpočátku si neuvědomoval, že jeho charisma a schopnost inspirovat lidi k zásadním činům mají nadpřirozený původ. Považoval svůj vliv na ostatní za důsledek svého postavení, rodového jména, inteligence a šarmu. Začal si kolem sebe vytvářet kruh obdivovatelů - mužů i žen, kteří ho sledovali, obdivovali a snažili se ho napodobit. Fascinovalo ho to, těšil se z jejich pozornosti a obdivu, aniž by chápal, že jejich intenzivní reakce na jeho přítomnost a slova nejsou normální. Se svou schopností dokázal v lidech vyvolat pocit vlastní důležitosti a hnát je k činům, o kterých ani netušili, že jsou schopni. Avšak tato moc měla i svou temnou stránku. Po nějaké době si začal všímat, že lidé v jeho okolí, ti, kteří byli nejvíce vystaveni jeho vlivu, začínají projevovat určité znepokojivé rysy - posedlost, nervozitu, a v extrémních případech dokonce příznaky šílenství. Jeho první manželka, do jejíhož lože byl vmanévrován bez jakýchkoli citů, začala po několika měsících manželství vykazovat známky duševní nevyrovnanosti. Když se nevyskytoval doma a odjel pryč, věnovat se svým uměleckým zájmům a jiným záležitostem, jeho žena propadala zoufalství. Nakonec její šílenství dosáhlo vrcholu, když se utopila ve fontáně na zahradě. Naštěstí její smrt byla evidována jako tragická nehoda, která Niklause zasáhla více, než by si chtěl přiznat. Tehdy si poprvé uvědomil, že jeho nadpřirozené schopnosti mohou mít smrtící následky.

​

Po smrti své první ženy se Niklaus znovu oženil, tentokrát  s hraběnkou, ženou, která na první pohled vypadala jako ideální manželka pro šlechtice jeho postavení. Byla to kultivovaná žena, která se vyznala v umění a kultuře, a která s ním sdílela vášeň pro malbu. Co však začalo jako manželství založené na vzájemném respektu a zájmu o umění, se postupně změnilo v noční můru, když hraběnka podlehla temnému kouzlu jeho schopností. Od chvíle, kdy se stala jeho ženou, se její posedlost s malováním Niklausových portrétů stala téměř manickou. Věděla, že její manžel má v sobě něco mimořádného, a chtěla to zachytit na plátně. Byla přesvědčená, že žádný jiný malíř by nedokázal zobrazit jeho podstatu tak, jak by to zvládla ona sama. Tato posedlost ji postupně zcela pohltila. Zavírala se ve svém ateliéru, odmítala opouštět dům a nakonec ani pokoj, kde strávila nekonečné hodiny před plátnem, bez odpočinku či jídla. Dokonce se rozhodla používat svou vlastní krev k dosažení dokonalého odstínu rudé barvy. Tento nebezpečný akt, který považovala za důkaz své oddanosti a lásky, však vedl k její postupné otravě. Často ignorovala základní potřeby svého těla, její zdravotní stav se zhoršoval, ale ona si toho sotva všimla. Služebnictvo se obávalo o její zdraví, ale bálo se zasáhnout, neboť vědělo, jak bláznivě je oddaná své práci a svému manželovi. Nakonec ji našli mrtvou po několika dnech, kdy se nikdo neodvážil vstoupit do jejího pokoje. Tělo bylo již v pokročilém stadiu rozkladu, zápach se šířil po celém domě, a dokonce přebil vůni olejových barev, které používala. Začínalo být znepokojivé, kolik smrti dokázal způsobit svou vlastní existencí.

​

Po smrti druhé manželky se Niklaus dlouho vyhýbal myšlence na další manželství. Nicméně, na jednom plese potkal baronku, oslnivě krásnou a neuvěřitelně naivní mladou ženu, která ho okamžitě zaujala svou nevinností a snadnou ovladatelností. Na rozdíl od předchozích manželek neměla baronka žádné hlubší zájmy či ambice, a její bezprostřední prostoduchost přitahovala Niklause jako výzva. Tajně se s ní oženil, aniž by o tom jeho bratr něco věděl. Pro něj to byla příležitost testovat své schopnosti bez rizika skandálu, protože její nezkušenost a důvěřivost z ní činily ideální oběť. Baronka se brzy stala jeho loutkou, se kterou si Niklaus hrál jako kočka s myší. Mohl výhodně manipulovat s její myslí, testoval hranice své moci a sledoval, jak se mění pod jeho vlivem. Pod taktovkou jeho schopností se baronka odhodlala zůstat přitažlivě štíhlá, aby si udržela manželovu pozornost. Tato její snaha ji nakonec stála život. Nechtěla se vzdát svého korzetu, dokonce ani na noc, věřila, že právě ten je klíčem k její kráse. Její posedlost dokonalou postavou vedla k tragickým následkům. Neustálý tlak korzetu na její tělo způsobil zlomení žeber, která propíchla její plíci. Zemřela v agónii, dusila se vlastní krví, aniž by to brala jako něco špatného - naopak se zbavovala něčeho, co ji dělalo "tlustou". Její smrt mu poskytla důvod, aby se vrátil do rodinného sídla a na chvíli se stáhl z veřejného života. Skandály spojené s jeho jménem byly příliš silné a on potřeboval čas, aby se zotavil ze "ztráty" a promyslel si další kroky.

​

Návrat do rodinného sídla však pro něj nebyl jen o útěku před veřejným skandálem, ale také o znovuzískání svého postavení uvnitř rodiny. Zatímco jeho bratr Théophil nadále plánoval svatbu (nebo dokonce svatby?) a utvrzoval svou moc v rodinných záležitostech, Niklaus si začal užívat svobody staromládeneckého života. S bratrem udržoval napjatý vztah, ale tentokrát se začal aktivně zapojovat do jeho plánů. Vědomě sabotoval pokusy provdat jejich sestru Odette, kterou chránil svým vlastním způsobem. Odmítal, aby ji někdo vlastnil, stejně jako on vlastnil své ženy. Jeho zásahy byly často pobuřující a neskrývané - občas by se postaral, aby potenciální nápadníci slyšeli nepřístojné zvěsti o rodině, jindy by zařídil, aby byli při nějaké nevhodné situaci přistiženi, čímž by jejich pověst zničil dřív, než by mohli požádat o její ruku. A přitom si vyhlíží svou novou oběť na hraní, hračku, která ho neomrzí. Která něco vydrží.

Musai

Dotek inspirace (automatická schopnost)

• Základ jeho schopnosti je v pouhé jeho přítomnosti, která magneticky stahuje ostatní kolem něj, je jako plamínek pro můry, které se v jeho světle chtějí zahřát. Že jim spálí křídla na uhel není těžké pochopit. Jemnými doteky otevírá dveře představám, které podsouvá do myšlenek, dělá je nebezpečně lákavé, nevinné, bez následků. Pokud svou oběť políbí, musí dalšími polibky udržovat pouto s ním, což prohlubuje šílenství, do kterého upadá. Bojuje s narůstajícím hladem po každé oběti, kterou polapí.

​

Šarm (pasivní schopnost)

• Rozvinula se u něj přirozeně, je schopným společníkem i hercem, který se umí tvářit, že žvatlání nejnudnějšího člověka je tím nejzajímavějším, co kdy slyšel. Tato schopnost ho podvědomě nutí utrácet nemalé částky za oblečení, vyhazovat peníze za obrazy, sbírky poezií a přitom si kolikrát vyjednat slevu, jaká by nikomu nebyla poskytnuta. Přitom se neumí ničeho zbavit.

??? postů