ODETTE DU ROUGE

Pomocnice v pekárně

Bez titulu

Memento Vivere.

Měšťanstvo

VĚK

21 let

RASA

Člověk

RODINA

Pierre du Rouge - otec

V poslední době si tolik nerozumí.

Amélie du Rouge - matka

Stejně jako otec si s ní Odette nerozumí.

Claire du Rouge - sestra

O rok mladší, stejně jako s rodiči není s ní moc v kontaktu.

Marie Blair - babička

Společně se svým mužem vlastní malou pekárnu.

William Blair - dědeček

Vlastní místní malou pekárnu.

Lucille Demaret - nejlepší kamarádka

Nedokáže se bez ní obejít.

Odette dokáže zaujmout již při prvním pohledu. Je poměrně malého vzrůstu a naprosto miluje barvy, takže spatřit jí v jednoduchých černých či hnědých šatech je skoro až nereálné. A když musí mít na sobě nějakou nudnou barvu, ráda si vytváří netradiční účesy. Odette, je mladá velice extrovertní dívka. Miluje společnost. Nenávidí když musí být někde sama, samota se jí vyloženě příčí. Už od dětství je taky velmi upovídaná a ve společnosti je velmi težké jí přehlédnout. Konverzace s ostatními je proto pro ní naprosto přirozená a nedokáže si představit život, kde by musela být sama. Právě i díky její přirozené otevřenosti vůči lidem jí ve městě prakticky skoro všichni znají. A je v místní komunitě velmi oblíbená. Vyžívá se totiž v drbech a o každém ví něco.

Velice ráda pomáhá ostatním a to i na úkor svého nepohodlí. Díky tomu si vytvořila mnoho ,,přátelství“ Málokteré z nich je však opravdové. Většina lidí jí využívá. To si však Odette neuvědomuje. Je v tomhle ohledu velmi naivní. A tak prakticky jediná její pravá kamarádka, je stejně stará Lucille Demaret. S Lucille se potkala Odette úplnou náhodou procházce po parku a skoro ihned si obě dvě mladé dívky padly do noty.

Jakmile je Odette byť jen pod sebemenším stresem přestává mít nad sebou kontrolu a dělá velice nerozvážná a velice hloupá rozhodnutí.

Co se týče manželských vztahů, Odette nikdy moc nápadníků neměla. Prakticky nikoho. A jelikož se momentálně její rodina nachází v Paříži a ona je tady u svých prarodičů má co se týče tohoto tématu relativně volnou ruku. I když upřímně ona už by se velmi ráda do někoho zamilovala. Jenže láska se jí v poslední době vyhýbá velkým obloukem. Možná její touha po lidské blízkosti a naivita ve vztazích ji činí zranitelnou a zmatenou, když jde o hledání skutečného, upřímného vztahu.

Se svými prarodiči si Odette relativně i rozumí. Oni jí dávají volnost a ona jim za to pomáhá malé rodinné pekárny. I když hlavně díky jejímu (anti)talentu co se pečení týče, funguje tam spíše jako taková ,,holka pro všechno“

Nevers, 20. srpna 1559, v malebném srdci Francie, se mladému páru narodila dcerka. Pojmenovali ji Odette – jméno, které mělo přinést štěstí. A jako by to jméno bylo opravdu kouzelné, zdálo se, že štěstí přišlo spolu s ní. Jen pár měsíců po jejím narození se její rodiče, Pierre a Amélie du Rouge, rozhodli pro zásadní změnu. Otevřeli si cukrárnu na hlavním náměstí, kterou pojmenovali „La Petite Douceur“. Z malého podniku se rychle stalo místo, kam chodilo celé město, a to nejen kvůli lahodným zákuskům. Vůně čerstvého pečiva lákala dokonce i místní šlechtu, která při svých procházkách nemohla odolat sladkému pokušení.

Odette, i když byla ještě malá, se do chodu cukrárny zapojovala s obrovským nadšením. Všude běhala, pomáhala s drobnými pracemi a přinášela radost svým rodičům. Jediné, co jí moc nešlo, bylo samotné pečení. Její pokusy totiž častokrát končily katastrofou. Jako když se v jejích dvanácti letech pokusila upéct skořicové šneky a málem přitom podpálila celou kuchyň. Tehdy se to díky neverské drbně dozvědělo celé město a způsobilo to skandál. Mnohem víc než pečení milovala Odette mluvit s lidmi. Ať už to byly novinky z města nebo drby o letošní úrodě, Odette vždy měla co říct.

Nebylo tedy překvapením, že když se rodiče rozhodli cukrárnu jednou předat, plánovali ji svěřit Odetině mladší sestře. Odette, která měla ráda svou volnost a neustálý společenský ruch, to přijala s klidem. A byla si vědoma toho, že ona by vést podnik nedokázala.

Když jí bylo patnáct, rodina dostala nabídku přestěhovat se do Paříže a rozšířit svůj podnik. Pro Pierra a Amélii to byla neodolatelná příležitost – šance uspět v hlavním městě. S nadšením souhlasili, ale Odette byla proti.

Paříž pro ni nebyla. Nenáviděla chladné a odměřené chování lidí, které bylo tak odlišné od přátelské atmosféry v Nevers. Navíc se zhoršily vztahy s její rodinou. Najednou se začala se svými rodiči hádat. Jako by i je pohltil chlad a temnota. Nakonec se rodiče rozhodli, že to nejlepší pro Odette bude, když se vrátí k prarodičům do Nevers, aby „se dala do pořádku“.

Když se o tomto rozhodnutí dozvěděla, byla nadšená. Konečně se mohla vrátit domů, do míst, kde mohla být sama sebou. Život s prarodiči byl příjemný, a i když o ni zbytek rodiny přestal jevit zájem, Odette to nevadilo. V Nevers měla spoustu přátel a díky své živé povaze se stala relativně známou ,,osobností“. Mezi jejími přáteli však měla jednu, kterou považovala za nejbližší – Lucille Demaret, její věrnou spřízněnou duši. A nejlepší přítelkyni.