Když se narodil, byly od něj očekávány velké věci. Jeho otec měl příliš vysoké nároky a přikládal to k tomu, že tak dlouho čekal na syna a teď si ho nenechá zpackat měkkou výchovou, aby z něj vyrostl chlap, který smýšlí jako ženská. Matka se manželovým nenávistným kecám o ženách a jejich zbytečnosti nechala otrávit již před lety, kdy mu poprvé dala dítě - holčičku. V ten moment jejich láska dost pravděpodobně zmizela. On jí začal mlátit jako psa, ona už jen poslušně kývala a jako panenka ho nechala dělat si s ní a dcerami cokoliv co chtěl. Už neměla sílu vzdorovat, zvlášť po sedmi dcerách, kdy o čtyři přišla krátce po porodu, i o dívenku která se dožila pouhých pěti let, poté co jí postihla nemoc neznámého původu a otec odmítal dát, byť jen půrko na její záchranu! Ty poslední dvě nešťastnice byly provdány hned v den, kdy o ně kdokoliv, kdo měl v kapse alespoň nějaký prachy, projevil zájem.

A tak Phillipe přišel o jakékoliv zastání či trošek soucitu. Jako batole byl necháván na pospas osudu, s pláčem, který smýval jeho tváře, s nešťastným nářkem. Byl o samotě, ve tmě, či mu otec někdy přinesl podmět kterého se bál, aby se naučil odolávat strachu. Tak u něj začala sparťanská výchova, která pokračovala a horšila se do dne, dokud neutekl. To ale ještě trvalo dlouhé roky, ze kterých si odnesl mnohé šrámy na těle ale i na duši. Sebemenší chyba či nedokonalost byla trestána bičem, jako by byl dobytek na farmě. Neměl pokoj, nic takového, spíše sklep, a jen zázrakem kolikrát přežil jakoukoliv plicní chorobu.

Učil se ale i písmu. Knihy mu vybíral otec, který sám četl jako poleno, a tak tedy docházel na lekce k staršímu písaři, Jeanovi, který bydlel pár ulic od nich. Phillipe ho rád nazýval svatým, protože nejednou u něj našel místo, kam se schovat, ale také poznal něco, jako rodičovskou lásku. Jean měl mladičkou manželku a společně měli syna, Huga, ve stejném věku jako byl Phillipe. Bylo zvláštní, ale krásné, sledovat je, jak si rozumí, a konečně pocítil to, čemu se říká teplo domova. I přesto jak rychle se naučil číst, nadále tam chodil a písař ho kryl, že mají ještě co procvičovat, což byla čistá lež. S Hugem vždy vyrazili do města a řádili jako diví. Žádná holka se před jejich opičárnama neschovala a jen pár výloh přežilo jejich dovádění s prakem. Byli skvělí tým, a v průběhu let se stali přímo nerozdělitelnou dvojicí. Jen Phillipa vždy doprovázela noční můra – návrat domů. Vždy si našel výmluvu, kde byl, později otci silně odporoval, a za to byl i následně ztrestán. Když však nastal den, kdy ho Gabriel spatřil s Hugem venku, domů se už vrátit nemohl. Ten stejný večer po dlouhém přemlouvání svého přítele utekli z Paříže. Pro jednoho z nich to znamenalo stát se svobodným, pro toho druhého, opustit své milované rodiče, a bohužel, to bylo silnější než přátelství, a trvalo jen pár týdnů, než se Hugo navrátil domů.

Tak se tedy toulal životem a krajinou sám. Uměl to s kordem jako žádný jiný, k tomu odolnost, kterou si za ty roky vypěstoval, tu mu mohli mnozí závidět. A tak jí začal využívat zprvu poněkud neuváženě. Dělal poskoka těm, kteří neměli nejlepší úmysly, ale platili velmi dobře, což byl kritický bod jeho skutků. Díky těm penězům, co si vydělal, se postupem času vydal do města, které se nazývalo Nevers. Nečekal, že by tam dlouho zůstával, ale nakonec ho tam udržel fakt, že si našel práci jako voják. Bylo to příjemné a mnohem klidnější povolání než nájemný žoldák. Hned se mu spalo lépe s čistou hlavou a tichým svědomím. I ve společnosti, kde se cítil tak dobře, mu přišlo že se k němu někteří lidé mají o to víc. Dalo by se říct, že svou práci zbožňoval, a tak jí vykonával, jak nejlépe uměl a povýšení na sebe nenechalo dlouho čekat. 

Po několika letech se dozvěděl o smrti svého otce skrz dopis, který obdržel od Jeana. Psal o tom, jak jeho matka byla konečně osvobozena ze spárů toho ďábla a jako by její strach náhle zahynul a ona se probudila z toho necitelného období. Kontaktovala své dcerky a jedna z nich, shodou okolností taktéž žila v Nevers, jí prozradila že se s Phillipem denně vídá a vypověděla, jak se mu daří. Matčin náhlý zájem ho příliš nezaujal, a tak řádky četl s mírnou zlostí ale také lítostí ke staré ženě. Co se ale ocitalo na konci listu, v to snad nikdy nemohl doufat. Hugo odjíždí za ním do Nevers. Jeho dávný přítel, kterému nikdy neměl za zlé, že ho nechal jít samotného. Dočítal se, že přijede i s celou jeho rodinnou. Manželkou, a ještě nenarozenou dcerou. Nevěděl, jestli se mu chce plakat či tancovat radostí, že ho opět uvidí. Teď už jistě velmi stařičký písař také prosil, zda by mu našel práci, než dorazí, aby neměli nějaký větší finanční výkyv. Phillipe věděl o potřebě vojáků ve městě, a podstrčit ho na pár dní k sobě, aby s ním mohl trávit více času, se jevil jako geniální nápad.

Nekonečné konverzace neustávali ani po dlouhých měsících, kdy spolu trávily celé dny. K běžnému dni uprostřed zimy se objevil na ramenou Phillipa nový úkol, dopravit bezpečně politického vězně do Bastily... Mohl si k sobě vybrat několik vojáků, kteří ho budou doprovázet, a mezi nimi byl i Hugo. Byly na cestě několik dní, protože se přesouvali především v noci a přes den zůstávali na odlehlých místech, kde nebyli jen tak na očích. Několik dlouhých dní a jednu noc, kdy kvůli rozbitému kolu zůstali stát v lese, si s Hugem začali rozumět už i o něco více než jen přátelé. Bylo to nejspíše i kvůli ne příliš šťastnému manželství, kde ho manželka stále podezřívala z nevěry, či by byla nejraději, aby zůstal u ní doma na zadku zavřený celé dny. Je možné že k tomu propadli už dávno, ale teprve nyní se jeden z nich projevil. Jestli se milovali, to by mělo mnoho možná, nebo, ale. Jestli po sobě toužili, to byl čistý fakt, o kterém věděli, že je mohl stát život na hranici. Nemohli si ale pomoct, jako by se nechali vést jen svými instinkty a ne myšlením. Žili v tenhle okamžik a co přijde v budoucnosti, to bylo na jejich já v té době. Pro jednu noc se nechali unést, pro jednu noc propadli touze. 

A už téměř za šera, kdy oba padli vyčerpáni po boku druhého, vzdáleni od zbytku skupiny, se ozvaly zvuky souboje a křik nebojácných mužů. Přepadli je. Důvodů bylo víc. Všichni členové posádky měli u sebe své zbraně, cennosti i samostatný vůz byl jistě cenný, a o to víc, ten živý náklad v něm, za které mohli požadovat tučné výkupné. Oba milenci té jedné noci se spěšně oblékly a vydali se svým bratrům na pomoc. Zdálo se, že už jdou pozdě. Počet banditů byl násobně větší, než byla celá posádka, a jen pár jich přišlo o život při obraně vojáků. Hugo váhal nad tím, jestli by nebylo rozumnější utéct, ale Phillipe měl jasno, nemůže tam své muže nechat a jako zbabělec je opustit. A možná to, ten adrenalin a odhodlanost, byl důvod, jak se mu podařilo odvrátit celý útok lapků. Jenže to přivedlo na zlomek života i jeho přítele, kamaráda, milence, když byl zasáhnut kordem přímo do břicha. Nestihli si říct ani poslední sbohem, ani poslední vtip, nad kterým by se společně zasmáli, nestihli nic. Jen slzy se draly z očí Phillipa při pohledu na jeho nehybné tělo na zemi, a krev, která opouštěla tělesnou schránku a vpíjela se do země... Od té chvíle ten pohled nikdy nedostal z hlavy, a výčitky ho sžíraly za živa.

Když se vrátil do města s informací, že byl vězeň předán do věznice i přes ztráty na životech, byl oceněn a povýšen. V srdci měl ale hluboký žal, který začal utápět v alkoholu. A co hůř, věděl že to bude ještě horší. Kdysi si slíbili, že pokud se tomu druhému, cokoliv, kdykoliv stane, ten druhý ho bude muset nahradit. Ve věku, kdy padl ten slib, to byl spíš jen nějaký obyčejný záskok u řezníka, který jim slíbil za pomoc nějaké naturálie. V tomhle případě to ale znamenalo to, že ho bude muset nahradit v sňatku manželském. Jenže slib byl slib. Monique si vzal jen měsíc po pohřbu Huga. Dceři bylo čerstvých pět měsíců, a i přes to v jejích očích viděl svého mrtvého přítele. 

Bylo to nešťastné manželství, alespoň z pohledu Phillipa. Ten, ač se snažil milovat Monique, necítil k ní nic. Nic vášnivého, žádnou lásku, žádný pocit touhy, ale i přesto svou pozici manžela zastával zdatně, podle potřeb své ženy, a pro Cosettu se nažil být otcem, kterého by si zasloužila. Byly to pro něj nekonečné roky, které neutíkaly, jen se vlekly a on s nimi. Jen jediné světlo, jediná hvězda na černém nebi, byla ta malá holčička, která se za deset let stala miloučkou slečnou, a vybudovali si mezi sebou krásný vztah, který záhy ztroskotal po smrti matky, kterou postihla jakási krevní choroba a jen po několika týdnech od prvních těžkostí, nemoci podlehla. Cosetta se uzavřela a s Phillipem náhle nenacházeli stejné téma, a on jí k tomu nenutil. Dal jí více možností, co mohla dělat, pokud s ním už nechtěla nadále být, a ona si vybrala babičku. Tu kdysi mladičkou dívku v Paříži s laskavým panem Jeanem, který už byl nyní v Pánu. Nezbývalo mu nic víc než jí popřát mnoho dobrého do života, nechat jí dveře otevřené a darovat jí peníze které si byl jist, že dřív nebo později využije.

Zůstal tedy sám, na celý dům, ve kterém zůstával jen na noc, někdy ani to ne. Prachu se tam náramně dařilo, ale to by si ho musel taky někdy všimnout, což se často nestávalo kvůli jeho vytíženosti, kterou ale také vyřešil, když uznal za vhodno, že má nějakého vojákování tak akorát dost. Zbavil se svého postu, ač né úplně, a začal chlapce i muže trénovat šermu. Od úplných počátků, po profesionály. Tím se oprostil o další starosti, které mu padaly na bedra a konečně, po letech, oprostil svůj život o zbytečné honění se za něčím, čemu nikdy nedostane. Poprvé za svůj život začal mít chuť se usadit.