How big, how blue, how beautiful.

 

Když se Quinn narodila, dostala jméno Caoimhe. Caoimhin svět byl malý - tak malý, že ho byla schopná na svých krátkých buclatých nožkách obsáhnout bez potíží během jednoho jediného dne. Skládal se z kamenného domku s roubenou střechou, v němž nikdy neuhasínal oheň, stojícím nad vřesem pokrytým svahem. Skládal se z kamenité pláže, nacházející se hned pod ním, která mizela v šedém, věčně nahněvaném, avšak krásném moři. Skládal se z nedalekého městečka Kinsale, jehož ulice jejímu dětskému já připadaly velké i familiárně známé zároveň, jehož obyvatelé se mezi sebou důvěrně znali a každý den se zdravili či se na sebe naopak mračili - v závislosti na tom, zda spolu v daný okamžik měli spor nebo ne. Skládal se z laskavé maminky, starostlivého tatínka a škádlivého staršího bratra. Její svět byl tedy malý, ale Caoimhe bohatě stačil. Vítr ve vlasech i slanost ve vzduchu jí dávaly pocit, že by mohla létat, kdyby se jim jen trochu poddala, zatímco její rodina dávala pozor na to, aby se v nich neztratila a vždycky se vrátila domů. Všude vonělo moře, vřes a nakonec i ryby - ty nejvíce z rukou jejího tatínka, obzvláště když se večer vrátil domů s čerstvým úlovkem a celá rodina si mohla nacpat bříška sytou rybí polévkou. Vedli jednoduchý život, ale vedli ho s radostí, s láskou, se spokojeností a špetkou magie - to tehdy, když se jejich maminka rozhodla obléknout tulení kožešinu a zmizet ve vlnách, zpívajíc na měsíc se svými sestrami táhlou píseň plnou radosti z prožívané svobody. Caoimhe zde byla šťastná - na tom však Osudu nezáleželo.

 

The stars, the moon, they have all been blown out,

You left me in the dark.

 

Když se její svět rozšířil, ve stejné chvíli rovněž trochu zešedivěl - vytratila se z něj zářivá fialovost vřesu, jasná zeleň trávy i hřejivá oříškovost očí jejího tatínka, který se jednoho bouřlivého dne nevrátil zpátky domů z moře a ani maminka ho nedokázala najít, jakkoliv usilovně se snažila. Voda - ten živel, který Quinn však nikdy nepřestane milovat - ho vydala až další ráno, ale jeho duši si nechala a společně s ní nenávratně sebrala i kus její maminky. Přestože si toho Caoimhe nejprve nevšimla, bez tatínka přestával být domek postupně, plíživě domovem. Ani oheň už nedokázal zahnat veškerý chlad a tuříny se svou chutí i vydatností sotva vyrovnaly rybám. Jejich maminka se snažila, aby mohli zůstat, ale život tady - nad mořem, ve svahu ošlehaném větry, v prostředí, v němž najednou začala vynikat nehostinnost a krutost - nebyl stavěný pro osamocenou ženu s dvěma malými dětmi. Společně zamířili do Dublinu, kterému už v této době scházela vřelost menšího přátelštějšího Kinsale. V novém městě, charakterizovaném blátivými ulicemi a šedými omšelými fasádami, byli všichni tři naprostými cizinci bez přátel, bez zázemí a prakticky také bez peněz - jen moře, všude stejně krásné ve své nezkrotnosti, bylo povědomým bodem v cizím světě. (Rozhodnutí odejít Quinn nikdy nepřestane považovat za chybu, k níž však nepřiřazuje žádného viníka. Uvědomuje si, že v dané situaci to bylo to nejlepší možné řešení, které však postupně nabylo ty nejhorší možné konsekvence.)

 

Její svět se tedy zásadně rozrostl, vřesoviště a pláže nahradily spletité městské uličky a délka městských hradeb, dětská bezstarostnost byla vyměněna za každodenní povinnosti, od nichž jí neochránil ani její nízký věk - aby se rodina uživila, do rozpočtu museli přispívat všichni. Caoimhe prodávala kytičky nasbírané v dublinském okolí, jejím jediném úniku z šedi velkoměsta, ačkoliv tato činnost se mnohem víc podobala žebrání - velká zelená kukadla i dlouhé zrzavé pačesy však dokázaly vzbudit lítost, sic její tvář byla věčně ušmudlaná. Jedinou radostí, kterou jí život ve městě přinesl, byly ostatní děti, všechny stejně ubohé jako ona, jen ještě o kousek divočejší - v těch vzácných momentech volna pobíhala Caoimhe po Dublinu v hloučku výrostků, páchajících všemožné vylomeniny. Město tímto způsobem poznala lépe než linie vlastní dlaně a zrovna tak se naučila, jak nejlépe prchnout před rozčílenou městskou hlídkou - sic jí to stálo několik políčků, které v tomto případě skutečně působily výchovně, jen nejspíš jinak, než byly zamýšleny: příště se již nenechala chytit. Protože v tuto dobu začala svým urousaným vzhledem připomínat spíš povedeného výlupka než malou holčičku, její bratříček jí začal s pobaveným úsměvem říkat Conn of the Hundred Troubles podle mýtického krále, jenž sice nezpůsobil stovky trablí, ale za to vyhrál právě takový počet bitev. Přezdívka Conn se eventuálně proměnila ve svou modernější verzi, totiž Quinn - a z té se nakonec stalo její jméno.

 

No dawn, no day, I'm always in this twilight.

 

Když jí bylo osm, Caoimhe zemřela a byla pohřbena - skončila v hrobě se svou maminkou, obětí jedné z chřipkových epidemií, a už se z něj nedokázala vyhrabat. Z její rodiny zůstal jen její bratříček, Eoin, a ten jí neřekl jinak než Quinn. V den, kdy jejich maminku zaprášili nehašeným vápnem a zaházeli hlínou, přišli Eoin s Quinn podruhé o svůj domov - tentokrát s nimi vzal za své i zbytek jejich dětské nevinnosti. Společně s bratrem se ocitli na ulici, oba příliš malí na to, aby k něčemu byli, ale zrovna tak příliš velcí na to, aby mohli zemřít dřív, než si uvědomí svou identitu. Chvíli živořili, spali venku, živili se odpadky, žebrali - jenže taková existence nebyla udržitelná. Quinn s využitím všech těch schopností, nabytých odkoukáváním dalších dublinských malých chudáků, přišla jako první - přesně tak se jí dostal do drobných rukou jejich první bochník chleba za poslední půlrok. Jeho chuť nikdy nebyla lepší a působila tak omamně, že se z krádeží stala logická odpověď na jejich živoření. Quinn - rychlá, mrštná a vytrvalá - v nich vynikala výrazně více než Eoin, který ke zlepšení jejich situace přispíval o poznání méně. Snažil se, ale nešlo mu to - ve svých třinácti letech už byl nápadnější než malá zrzavá holka, která znala Dublin lépe než své body a uměla se ztratit v davu. Eoin si nakonec našel svou cestu, svou partu vrstevníků, jež měla vést k výdělku - jen místo rychlých nohou používal pěsti. 

 

Jejich cesty se tím začaly postupně rozcházet. Eoin najednou získal úplně jiné starosti než sestřičku, již slíbil chránit - v jeho čtrnácti letech ho mnohem víc lákaly karty, pití a zrovna tak už i ženy, jen aby se mohl před novými přáteli předvádět. Z hodného pracovitého kluka se postupně, týden co týden, stával někdo jiný - někdo, koho Quinn přestávala poznávat. Někdo, koho se svým způsobem začala i bát vzhledem k tomu, že se jí bratr nezdráhal vzít její nakradené výdělky a utratit je za své rozmary, i když protestovala. Nejednou ji uhodil. Nejednou jí slovy ponížil a připomenul jí její místo, aniž by mu došlo, že si sotva může hrát na pána domu, když žádný dům nemají. Ačkoliv Quinn zvažovala, že odejde, nakonec se pokaždé rozhodla zůstat - i přes všechny jeho chyby byl Eion stále její jediná zbývající rodina, její vazba k minulosti, která jí tak chyběla. Krom toho jí bylo čerstvých deset - neměla kam jít a vidina toho, že bude sama, v míře strachu převážila obavy z Eoina a jeho přátel. Takto žili další dva roky. Quinn v této době zlepšovala své zlodějské schopnosti, naučila se ještě rychleji utíkat, ještě obratněji se pohybovat. Postupně vykvétala v ženu. Když v jejích jedenácti a půl letech přišel její první měsíční cyklus, cítila obavu z neznáma a z dospívání, ale zrovna tak vzrušení z očekávání. Věděla, co to znamená - maminka jí na to celý její život připravovala, když jí vyprávěla příběhy o ní a jejích tuleních sestrách a přitom jí ukazovala kůži, která se každým rokem o něco zvětšovala úplně stejně, jako rostla sama Quinn. 

 

It's hard to dance with the Devil on your back, 

So shake him off.

 

S přicházející pubertou tak ve své tulení podobě poprvé za dlouhou, dlouhou dobu okusila volnost. Moře, které už předtím milovala, se stalo její věčnou láskou i útěchou, do níž se nořila, když se všechno v Dublinu zdálo již příliš svíravé a únavné. S projevenými schopnostmi se navíc vylepšily i její možnosti, takže krom pouhého okrádání kolemjdoucích měšťanů či prodávajících stánkařů se začala zaměřovat i na výnosnější vloupání do domů. Začala si tak budovat reputaci, začínala mít pocit, že zas konečně žije - přesně v tento moment ji zradil její bratr. Z Eoina se paralelně s tím, jak na sobě Quinn pracovala, stával čím dál tím větší opilec, karbaník a nakonec i dlužník. S Quinn se už prakticky nevídali, jen ze setrvačnosti obývali stejný pronajatý pokojík, kde každý z nich spával v jinou denní dobu. Quinn mu už nevěřila s penězi ani sama se sebou - pořád byl však její bratr, její Eoin. Nikdy by jí nenapadlo, že se v opileckém zoufalství z vymáhaného dluhu rozhodne sebrat její tulení kůži a prodat ji. Nikdy by nikomu nevěřila, kdyby jí řekl, že taková je její budoucnost - jenže se stalo. Eoin kůži prodal v docích jednomu francouzskému námořníkovi s ubezpečením o jejích magických schopnostech, o tom, jak je ceněná. Námořník ji navzdory váhavosti koupil, znaje legendy a dost možná chtěje z Irska dovézt domů zajímavý suvenýr. Další den s ní vyplul na moře - vzal s sebou i Quinninu svobodu.

 

Když se tak potřetí rozšířil svět, Quinn byla plná strachu, vzteku a odhodlání. Strachu z toho, že na trvalo přijde o kus sebe samé, protože ho už nikdy nebude schopna najít. Vzteku na bratra a jeho zradu. Odhodlání svou volnost získat zpátky, ať to bude stát cokoliv. Nevěděla, koho hledá, ani kde přesně začít, ale na tom nezáleželo - neměla na výběr. A tak ve svých čtrnácti letech opustila svůj domov, aby se po stopách obchodní lodi vydala do Francie. Tehdy si ještě myslela, že se brzo vrátí zpátky. Jako dítě si nedovedla představit, jak bude všechno v jiné zemi těžké - počínajíc tím, že neuměla místní jazyk, a v přístavech se tak mohla dorozumívat jen s těmi vybranými, co uměli anglicky. Pro zrzavé mladé děvče neměl nikdo moc pochopení, zato na ni všichni vrhali spoustu pohledů - tehdy poznala, že muži umí ublížit i jinak než jen svýma rukama. Byla bezmocná, ztracená, přehlcená, zoufalá, protože svou situaci očividně zcela přecenila, protože i když v Dublinu byla silná, jako by to ve francouzských přístavech nic neznamenalo. Na pár dní byla připravená zemřít - jenže pak se ozval její pud sebezáchovy a Quinn se jednoduše odmítla vzdát. Pro začátek využila toho, že její tělo bylo stáje ještě v rozpuku - proto si začala stahovat prsa kusem látky a zrzavé vlasy si nakrátko ostříhala, aby na první dojem mohla vystupovat jako chlapec. V něčem to pomohlo. Pak začala krást, aby se znovu zvládla postavit na nohy a vytvořila si aspoň základní finanční rezervy. Nakonec začala znova hledat, vedená cizím mužským jménem a zběžným popisem. Auguste Didier. Dlouhé černé vlasy, stejně černé oči, tmavší pleť, tvrdé rysy. (A při tom všem se učila jazyk.)

 

Maybe I’ve always been more comfortable in chaos.

 

Trvalo jí dva útrpně dlouhé, vyčerpávající roky, než ho dostihla v Calais. Osud stál pro jednou na její straně, protože se ukázalo, že Auguste kůži neprodal, ale rozhodl si ji nechat - když se vloupala do jeho kamrlíku, který si platil, našla ji mezi jeho věcmi a radostí se téměř rozplakala. Tehdy, snad poprvé vůbec, nevzala nic navíc, naopak jen ráda zmizela stejně tiše, jako se do pronajatého pokoje přikradla - a ještě ten stejný večer si kůži oblékla, na několik hodin se ztráceje ve vlnách. Poprvé za dlouhou dobu se tu noc cítila šťastná. Nalezení kůže s sebou však neslo i jednu základní otázku - co dál? Zůstat, vrátit se, nebo zmizet někam úplně jinam? Její francouzština zdaleka nebyla perfektní, ale již se dokázala domluvit. V Irsku jí nikdo nečekal, snad až na bratra, které ho však vidět nechtěla. Nikde nikomu nechyběla, nikde pro nikoho nemusela být. Rozhodování o své budoucnosti nakonec odložila na později, pro jednou odhodlaná si užít pouze to, co má - a vlastně to činí dodnes. Nikdy si zcela neřekla, že se do Irska už vrátit nechce, ba dokonce se už i párkrát zajímala o lodě, které by ji tam mohly vzít - to obvykle po zkušenosti, která ji nechala oslabenou a toužící po domově - ale na žádnou se nikdy nenalodila. Nečinila tak rozhodnutí zůstat, jako se spíš uchýlila k tomu, že neodešla. Nový život si tedy začala budovat ve Francii - v celé Francii, nikoliv jen v jednom městě. Vzhledem ke svému věku musela navíc zrovna plně přijmout to, že své ženství dál zcela zakrývat už nemůže - nešlo to, její tělo ji v tomhle zradilo. Sic zprvu neochotně, nakonec se rozhodla této "výhody" začít využívat, protože kdyby z toho neudělala vědomou volbu, stejně by jí jednou (brzo) někdo tak akorát využil - kalhot a mužských oděvů se ale nevzdala. 

​

Quinn nikde nezůstala dlouho, neustále byla v pohybu - jejím světem se stala celá Francie s okolními hraničními oblastmi, což jí umožnila koupě plavé klisny pojmenované Nest. Stejně jako v Dublinu, i zde si začala postupně budovat pověst schopné zlodějky, Šarlatové straky, která zvládne sehnat cokoliv, co si zákazník zamane - a tuto reputaci nedokázalo pošramotit ani těch pár zpackaných plánů, protože nikdo není dokonalý. Ačkoliv ne vždy dokázala ujít zranění, jak dokazuje pár vystouplých jizev na jejím těle, (prozatím) jí nikdo nechytil. Snaží se nemít žádného pána, ba naopak takovým konceptem opovrhuje - těch pár případů, kdy nad ní muži měli moc, ať už se jednalo o její bratra nebo o pár nespokojených klientů, kteří si na ní svou nelibost rozhodli dokázat, aby jí ukázali její místo, jí stačilo. Naopak si užívá své volnosti, kterou jí dávají její magické i nemagické schopnosti. 

 

Want me to love you in moderation
Do I look moderate to you?

 

I když si Quinn nemyslela, že se své svobody bude ochotná ještě pro někoho vzdát, že se navzdory své touze po společnosti troufne dát ještě někomu všanc, ve svých pětadvaceti letech byla vyvedená z omylu. Tedy, přesněji řečeno, základy k tomu byly položeny již dřív, jen Quinn si to uvědomila až takto pozdě. Alyiu poznala, když jí bylo devatenáct - zvláštně vypadající dívka svolila na partičku karet, kterou ke svému překvapení prohrála. Přesně tohle je začátek celého společného příběhu, v němž se jejich osudy proplétají a zas se rozdělují. Ačkoliv si v prvních pár letech vyměnily navzájem jen pár hladových polibků, kdo ví proč jejich vztah dlouho nepřerostl v něco víc - to až při jejich čtvrté výroční partičce, k níž se v ten samý den každý rok vrací, se tak stalo. Když se další ráno vedle rozkošně nahé dívky probudila, uvědomila si, že nechce, aby to bylo naposledy - nebylo. Aliya se stala záchytným bodem v jejím věčně proměnlivém, pohybujícím se světě, k němuž se začala pravidelně vracet. Každý z těch momentů blízkosti a podivného přátelství si hýčkala, pokaždé zůstala daleko o něco kratší dobu, dávajíc si však pozor, aby do Liyina života příliš nezasahovala - je si vědomá toho, jak se dívka dívá na vztahy, na blízkost, na intimitu, a Quinn jí nechce bránit v její svobodě. (Stejně tak si nechává pro sebe, jak moc se jí nezamlouvá Liyin zaměstnavatel, kterému se ona sama bedlivě vyhýbá - připomíná jí všechny ty muže, které chce nechat za sebou). Za poslední dva roky se její pocity silně zintenzivnily. Quinn si uvědomuje, že něco takového není vhodné ani žádoucí, a upřímně se jich snažila zbavit - proto také celou minulou zimu, kdy bývá cestování výrazně komplikovanější a ona se víc drží na jednom místě, taky strávila na severu u moře. Myslela si, že se ze své lásky vyléčí. Spletla se, protože ani její milované moře nedokázalo utišit touhu v srdci po dívčině doteku. Ač tuší, že to není dobrý nápad, tuto zimu se tedy odhodlala strávit v Nevers, vědomá si toho, jak moc bude muset být opatrná, aby Liya její city, které by ji svou silou nepochybně vyděsily, nepřečetla.