RUNA

Zloděj || zločinec

Bez titulu

I'm not a thief.

I'm just really good
at obtaining things
that aren't mine.

Chudina

VĚK

30 let

RASA

Člověk

RODINA

Adeline - schovanka

Děvče, které od mala vychovává. Chvílemi jeho pravá ruka a chvílemi někdo, koho by nejraději utopil v první louži.

Na světě existují už na první pohled přátelští, milí a důvěryhodní lidé. Runa mezi ně nepatří. O jeho přátelskosti a milém chování nemůže být pochyb, z jednoho prostého důvodu - prakticky žádné neexistuje. Jistě, dokáže s někým ztratit pár slov a najdou se dokonce i čestné výjimky, ale není to něco, co by praktikoval běžně a ke všem. Nemá důvod, nikdy ho neměl a nejspíš mít nebude. K čemu si hrát na to, že je svět hezké místo?

Kupodivu tenhle jeho přístup neodrazuje všechny. Snad by bylo možné říci, že jistou sortu individuí o přitahuje. Runa tedy ani zdaleka není zahořklým samotářem. Obklopuje ho určité charisma, které mu umožňuje chovat se tak nevybíravě a hrubě jak se mu zrovna hodí a přitom se nemuset obávat toho, že by zůstal sám. Ostatně, spoléhá na to, že nikdy sám nezůstane. I kdyby všichni ostatní odešli, má Adeline. A tu by raději zabil, než ji nechal aby ho opustila. Všechny ostatní vztahy - přátelské, pracovní i milenecké - má tendenci už od samotné chvíle kdy vznikají považovat za dočasné.

Pokud má nějaké cíle a plány, mimo těch zjevných jako získat co nejvíce majetku, vlivu, vyhnout se zákonu a přežít, nechává si je pro sebe. To mu ale nebrání v tom, aby jako figurky po šachovnici nepostrkoval každého kdo se nechá, k tomu aby svých vytyčených plánů dosáhl. Jen jim to neříká. Je to tak lepší. Pro něj. A nejspíš i pro ně.

Jedna z mála sil, které na světě uznává jsou peníze. Není zcela prodejný, ale vše má svou cenu a zlato vydrží déle než sliby, čest nebo šlechtické tituly. Také, podle něj, více zmůže. Nerozhazuje a nerozdává milodary, dokáže ale poměrně dobře odhadnout kdy se mu vyplatí nějakou tu minci (nebo i celý měšec) pustit správným směrem. Dokonce občas i proto, aby někomu zachránil život. Jen není dobrý nápad za takovým gestem hledat nezištnou dobrotivost… i když by vás nejspíš dokázal přesvědčit, že na oplátku nebude nic, ale skutečně vůbec nic chtít.

Krom peněz je tu pak samozřejmě ještě smrt. Ta je ovšem na jeho vkus trochu moc definitivní, připravuje ho o možnost dotyčného nějak lépe, více, častěji, znovu využít. Sám se k tomuhle řešení neuchyluje příliš často, na druhou stranu nemá nejmenší problém po něm sáhnout. Pro mrtvé, ani ty které by mohli ostatní považovat za jeho blízké, netruchlí. Co bylo už prostě není a to je vše. Že by byl až tak bezcitný? Rád ostatní v tomhle dojmu zanechává, ba podporuje. O to snáz se mu pak lapají rybičky, které získají dojem, že právě pro ně a k nim trochu citu projevil. Do jaké míry je to ale skutečné… zkuste se ho zeptat. Nebo možná raději ne. Možná se raději ptejte jeho malé chráněnky, ale tak, aby vás neslyšel.

Určitě se někde narodil. Někdy. Nejspíš to nebylo ve Francii, podle toho s jakým přízvukem původně mluvil a v troskách jaké lodi byl nalezen. Před téměř dvaceti lety, nedaleko velkého přístavního města na jihu Francie, moře po jedné z divokých bouří zase jednou vydalo trosky nešťastné lodi. Polámané stěžně, zbytky nákladů kožešin a kůží, roztrhané plachty. To vše přilákalo, jako ostatně vždycky, mrchožrouty v lidské podobě. Sběrače, zlodějíčky, nejnuznější z nuzáků živící se cizím neštěstím. A právě jeden z nich si všiml, že mrtvola chlapce vyplavená na břeh spolu s ostatním nákladem, se nějak podezřele hýbe. Dokonce dýchá! A za takovou mrtvolu - tedy v tomto případě živolu - se platí o moc lépe, než za promáčené kožešiny.

Tak, podruhé, začal Runův život. Byl prodaný jako mizerný sluha Krysímu králi, starému zloději který žil už více ze své pověsti než ze skutečných loupeží a obíral své mladší druhy o podíly z jejich lupu. Tmavovlasý chlapec pro něj byl bezcennější než kus hadru, využívaný ke všem pracem a pochůzkám, na které se “králi” nechtělo. Nebyla to hezká léta, ale Runa, pojmenovaný podle kousku vyřezávaného kamene, který měl na šňůrce kolem krku, je přežil. A Krysí král ne. Ať žije spravedlnost. Tedy nedá se říci, že by na smrti starého zloděje měl ten mladý své aktivní přičinění, vše zvládla obyčejná nemoc, ale to neznamená, že z ní nemohl mít radost. A těžit. Sebral svých (i cizích) pět švestek, dal sbohem přístavu, který během dospívání poznal lépe než vlastní boty a s ambicemi v očích vyrazil vstříc skutečnému dění: Paříži.

Udělat si známosti v podsvětí centra Francie nebylo jednoduché a neúspěchy, které zažíval, mu dokonce na čas pošramotily ego. Teprve když se mu podařilo jako prvnímu splnit zakázku vyhlášenou známým “sběratelem”. Na několik dalších let se Runa upsal do jeho služeb, znovu už ale vlastní cíl z očí nespustil. Chtěl vlastní kroužek zlodějů a podvodníků, kterým by stál v čele a toho mohl dosáhnout jen jedním způsobem: navazováním dalších kontaktů přebíráním šikovných talentů a trochou trpělivosti. Zejména toho posledního se mu příliš nedostávalo.

Osud mu však do cesty přihodil malé děvče, které ode dne kdy ho sebral ve stokách jeho trpělivost pokouší stále a on se v ní tak, velmi neochotně a velmi pomalu, zlepšuje. Mnoho lidí v jeho okolí začalo časem Adeline vnímat jako jeho dceru a on je nemá ve zvyku opravovat. Což je, pokud se na to člověk podívá s odstupem, pro malou Adie jen dobře. Hezká děvčata to mezi chudinou nemívají jednoduchá a je jedno, jestli je jim pět nebo patnáct let. Adeline v dobu kdy ji našel přibližně pět bylo. A podle toho co Runa zjistil, ji prostě jednoho dne někdo poslal do tunelů, doufajíc, že už se nevrátí. Stálo tak před ním dítě, ale také rozhodnutí o tom, jestli u sebe malou nechá, zkusí ji někomu prodat, nebo ji strčí na starost místním mnichům. Rozhodl se pro to první. Nelitoval. Většinou.

Od té doby ostatně ve stokách pod Paříží uplynulo hodně vody a v životě Runy času. Moc se toho nezměnilo. Některé kontakty vymizely, jiné se objevily. Zestárl, získal víc rozumu a ostřejší lokty. Jeho chráněnka vyrostla do věku, kdy od ní sem tam odhání vlezlé nápadníky. Potřebuje ji totiž soustředěnou a pro sebe. Protože když se na léto stěhuje královský dvůr, krysy, zlodějíčci a podvodníčci táhnou za ním. Alespoň ti, kteří mají ambice na to provést něco velkého.