Určitě se někde narodil. Někdy. Nejspíš to nebylo ve Francii, podle toho s jakým přízvukem původně mluvil a v troskách jaké lodi byl nalezen. Před téměř dvaceti lety, nedaleko velkého přístavního města na jihu Francie, moře po jedné z divokých bouří zase jednou vydalo trosky nešťastné lodi. Polámané stěžně, zbytky nákladů kožešin a kůží, roztrhané plachty. To vše přilákalo, jako ostatně vždycky, mrchožrouty v lidské podobě. Sběrače, zlodějíčky, nejnuznější z nuzáků živící se cizím neštěstím. A právě jeden z nich si všiml, že mrtvola chlapce vyplavená na břeh spolu s ostatním nákladem, se nějak podezřele hýbe. Dokonce dýchá! A za takovou mrtvolu - tedy v tomto případě živolu - se platí o moc lépe, než za promáčené kožešiny.

​

Tak, podruhé, začal Runův život. Byl prodaný jako mizerný sluha Krysímu králi, starému zloději který žil už více ze své pověsti než ze skutečných loupeží a obíral své mladší druhy o podíly z jejich lupu. Tmavovlasý chlapec pro něj byl bezcennější než kus hadru, využívaný ke všem pracem a pochůzkám, na které se “králi” nechtělo. Nebyla to hezká léta, ale Runa, pojmenovaný podle kousku vyřezávaného kamene, který měl na šňůrce kolem krku, je přežil. A Krysí král ne. Ať žije spravedlnost. Tedy nedá se říci, že by na smrti starého zloděje měl ten mladý své aktivní přičinění, vše zvládla obyčejná nemoc, ale to neznamená, že z ní nemohl mít radost. A těžit. Sebral svých (i cizích) pět švestek, dal sbohem přístavu, který během dospívání poznal lépe než vlastní boty a s ambicemi v očích vyrazil vstříc skutečnému dění: Paříži.

Udělat si známosti v podsvětí centra Francie nebylo jednoduché a neúspěchy, které zažíval, mu dokonce na čas pošramotily ego. Teprve když se mu podařilo jako prvnímu splnit zakázku vyhlášenou známým “sběratelem”. Na několik dalších let se Runa upsal do jeho služeb, znovu už ale vlastní cíl z očí nespustil. Chtěl vlastní kroužek zlodějů a podvodníků, kterým by stál v čele a toho mohl dosáhnout jen jedním způsobem: navazováním dalších kontaktů přebíráním šikovných talentů a trochou trpělivosti. Zejména toho posledního se mu příliš nedostávalo.

Osud mu však do cesty přihodil malé děvče, které ode dne kdy ho sebral ve stokách jeho trpělivost pokouší stále a on se v ní tak, velmi neochotně a velmi pomalu, zlepšuje. Mnoho lidí v jeho okolí začalo časem Adeline vnímat jako jeho dceru a on je nemá ve zvyku opravovat. Což je, pokud se na to člověk podívá s odstupem, pro malou Adie jen dobře. Hezká děvčata to mezi chudinou nemívají jednoduchá a je jedno, jestli je jim pět nebo patnáct let. Adeline v dobu kdy ji našel přibližně pět bylo. A podle toho co Runa zjistil, ji prostě jednoho dne někdo poslal do tunelů, doufajíc, že už se nevrátí. Stálo tak před ním dítě, ale také rozhodnutí o tom, jestli u sebe malou nechá, zkusí ji někomu prodat, nebo ji strčí na starost místním mnichům. Rozhodl se pro to první. Nelitoval. Většinou.

​

Od té doby ostatně ve stokách pod Paříží uplynulo hodně vody a v životě Runy času. Moc se toho nezměnilo. Některé kontakty vymizely, jiné se objevily. Zestárl, získal víc rozumu a ostřejší lokty. Jeho chráněnka vyrostla do věku, kdy od ní sem tam odhání vlezlé nápadníky. Potřebuje ji totiž soustředěnou a pro sebe. Protože když se na léto stěhuje královský dvůr, krysy, zlodějíčci a podvodníčci táhnou za ním. Alespoň ti, kteří mají ambice na to provést něco velkého. 

​

I like to smile at people who don't like me.

Do Nevers přicházel s cílem následovat královskou rodinu a ve venkovském zámečku mít snazší přístup k jejich bohatství, stejně jako k bohatství obchodníků a šlechticů, které prince a královnu neodmyslitelně provázeli. Alespoň tak to podal svým krysám, když je připravoval na obchod. Skutečným důvodem jeho přítomnosti zde však bylo to, že mu přesídlení dvora poskytlo dokonalou záminku k cestě do města, ve kterém se má ukrývat poklad spojený se Smrtí. Relikviářem svatého Maura byl Runa soukromě posedlý již roky a jeho přesvědčení o tom, že jejich malou zločineckou rodinu skrze bohatství ukryté v něm doživotně zajistí ho konečně donutilo k akci.

První pátrání po zdobené schránce, na které s sebou vzal jen Adeline, ale skončilo zásadním neúspěchem. Nejen, že se mu jeho malá schovanka málem utopila, ale také z vody získala ošklivou infekci. Místo toho, aby dal najevo výčitky, které ho po téhle události provázely se od Adeline stáhl. Více se zaměřil na ostatní zloděje, naverboval pár postradatelných chlapců a děvčat z města a začal v Nevers budovat pohodlnou základnu pro své další výpravy. Nějakou dobu tento přístup fungoval a Pavouk, lokální zločinecký vládce, se zdál spokojený s částkou, jenž měsíčně od krys za pobyt na jeho území získával. Že Runa svého vesnického oponenta silně podcenil se ukázalo až v momentě, kdy byl nucen na měsíc odjet zpět do Paříže, aby zajistil klid mezi krysami které nechal za sebou, ale také pro ty Neverské získal od Solveig falešnou smlouvu činící Philberta majitelem tamějšího vetešnictví.

Po svém návratu na venkov nejen že našel krysy které v Nevers zanechal rozuteklé po celém městě, ale ta nejdůležitější z nich, Adeline, byla dražena v aukci místního nevěstince. Když se mu od Philberta podařilo zjistit co se stalo - že je Agnés zaporadla Pavoukovi, kterému navíc řekla o Adeliných schopnostech a ta následně hledala bezpečí na jediném neutrálním území ve městě - jeho potřeba vypálit ten zpropadený dům do základů o něco poklesla. Nahradilo ji naprosto jasné vědomí dvou věcí: Agnés brzy zemře a Adeline si nekoupí nějaký náhodný otrapa.

Samozřejmě, že byla chyba, když se s ní vyspal. Měla zavázané oči, nepromluvil na ni a v tu noc to rozhodně jako chyba nebylo cítit, to však nic neměnilo na tom, že to neměl dělat. Jeho potřeba tu drobnou brunetku vlastnit se tímhle jediným aktem dostala do zcela nových výšin, poháněná chvilkovým uvolněním nemorálního chtíče který vůči ní pociťoval již dlouhou dobu. Na tom, že to od té doby nezopakoval a jakémukoli tématu, které by jí mohlo odhalit, že tu noc šlo o něj, se vyhýbal, nezáleželo. Cítil ji. Ochutnal ji. A získala pevné místo v jeho myšlenkách, které na něj křičí, aby to udělal znovu. V jakémsi zvráceném sebezapírání se však rozhodl, že ji přinutí k prvnímu kroku. Přiměje ji, aby ho chtěla víc, než chce on ji. Aby jejich vztah přijala jako vlastní nápad, aby před ním klečela na těch pěkných dlouhých nohách a zvedla k němu odevzdaný pohled. Navíc, byly tu i praktičtější věci, které bylo nutné neodkladně obstarat.

​

Krom vraždy zrádné Agnés tu bylo také to, že Dům poupat to má se svou neutralitou pořádně nahnuté - zvlášť po tom, co při razii inkvizice přišel o svou Madame a Andrés, který vedení podniku převzal, se rozhodl k radikálním změnám. Runovi nezáleželo na tom, co nového majitele nevěstince dohnalo k tomu, aby mu nabídl slušnou částku za uzavřené spojenectví, které zahrnovalo ochranu Domu. Podstatný pro něj byl výsledek, který jeho krysám nejen zvýšil vliv ve městě, ale také zajistil pravidelný příjem. Nevýhodou celé té věci však samozřejmě bylo to, že k nim ještě více přitáhla nevítanou Pavoukovu pozornost. Krysí král byl ale přesvědčený o tom, že ví, jak přesně si poradit s přesilou, kterou má oproti jeho lidem ten vlezlý chlap jehož největším proviněním bylo, že mu chce ukrátst Adeline. Jen k tomu, aby svou tajnou zbraň získal, potřebuje trochu času…