Sabrina se narodila v malé vesnici na okraji hlubokých lesů v oblasti nedaleko Nevers. Byla nejmladší z pěti dětí a vyrůstala v chudé, ale pracující rodině. Její otec byl prostý rolník, dřel na polích od úsvitu do soumraku, zatímco její matka si vydělávala sběrem bylin a výrobou léčivých mastí, které prodávala na trzích. Sabrina byla už od útlého dětství jiná než její sourozenci. Zatímco ostatní děti pobíhaly po polích a hrály si s tím málem, co měly, Sabrina trávila hodiny sama. Sedávala na okraji lesa, zírala do větví, pozorovala zvířata a nebe plné hvězd, přičemž cítila cosi nadpozemského, co ji přitahovalo, ale nedokázala to pochopit. Už jako dítě byla pověrčivá – hluboce věřila v znamení, která se jí zdála být jasnými zprávami od neviditelných sil. Bála se přejít pod žebříkem, schovávala si nalezené ptačí pírko jako talisman a pokaždé, když se rozfoukal vítr, zavírala oči a v duchu se modlila. Její matka ji často okřikovala, aby byla praktičtější, ale Sabrina byla příliš ponořená ve vlastním světě. Ticho a podivná krása přírody byly jejím útočištěm – místem, kde se cítila svobodná.

​

V den, kdy jí bylo dvanáct let, se její život změnil. Vypravila se hluboko do lesa, za hranice, kam se ještě nikdy neodvážila. Tam ji cosi neviditelného táhlo – odlesk světla, který zahlédla mezi větvemi stromů. Když dorazila na místo, našla starý, omšelý řetízek s těžkým medailonkem zavěšený na jedné z větví. Šplhání na strom bylo náročné, a Sabrina si sedřela kůži na dlaních tak, že jizvy z toho dne jí zůstaly až dodnes. Když se medailonku konečně zmocnila, zůstala na něj zírat. Byl těžký, zdobený starobylými symboly, a ačkoliv se ho pokoušela otevřít, zůstal pevně zavřený. Nosila ho od toho dne stále na krku, aniž by věděla proč.

​

Krátce poté, co našla medailonek v hlubinách lesa, se Sabrinin život začal měnit. Zpočátku si ničeho zvláštního nevšimla – řetízek nosila pouze proto, že ji podivně přitahoval. Nevěděla proč, ale měla pocit, že k ní patří, jako by ji vybral sám les, nebo snad něco, co se skrývalo za ním. Pak ale začaly přicházet zvláštní záblesky. Nejprve byly nejasné, skoro jako sny, které si pamatujete jen matně. Byly to obrazy neznámých lidí, podivné situace, fragmenty rozhovorů, které se zdály být cizí a zároveň zvláštně povědomé. Někdy k ní vize přišly, když byla sama – přepadly ji náhle, jako by ji někdo zatahal za ruku a ukázal jí cizí scénu. Jindy se objevily, když se dotkla něčeho nebo někoho. Zpočátku je připisovala náhodě, přetížení mysli nebo snad horečkám. Ale postupem času si začala všímat, že se tyto obrazy spojují s realitou. Jednoho dne, když si hrála s bratrem v jejich zahradě, uviděla krátký záblesk – bratr, jak upouští kosu na zem, jak mu krvácí noha a matka zoufale volá na pomoc. Během vteřiny byla zase zpět v realitě, bratr stál vedle ní, zcela v pořádku, ale pocit neklidu ji neopustil. Večer se scéna, kterou viděla, skutečně stala. Bratr se nešikovně zranil, a přesně jak v její vizi, kosu upustil a z nohy mu tekla krev. Nikdo tehdy nechápal, proč Sabrina zareagovala tak rychle, proč už předem varovala matku, aby připravila obvazy. Sama netušila, co se děje, ale tento první zjevný důkaz její schopnosti ji zároveň fascinoval a děsil.

​

S každou další vizí se prohlubovala její nejistota. Přicházely náhle, jako blesky z čistého nebe, a téměř vždy jí způsobovaly fyzickou bolest. Ostrá bolest hlavy a pocit vyčerpání ji pronásledovaly, jako by platila vysokou cenu za každé nahlédnutí za oponu času. Čím intenzivnější vize byla, tím více ji oslabovala. Sabrina brzy pochopila, že se tyto vidiny objevují zejména tehdy, když se dotkne něčeho, co má pro ni nebo ostatní emocionální význam – ztracený šátek, otlučená dřevěná hračka, náhrobní kámen. Každý předmět nesl jakousi energii, a když ji Sabrina nechtěně načerpala, scéna se před jejíma očima promítla jako krátký film. S některými lidmi to bylo ještě silnější – stačil pouhý dotyk ruky a viděla jejich minulost, nebo dokonce jejich budoucnost. Rodina si nejprve jejích podivností nevšímala. Byla jen "divnou Sabrinou," zasněnou dívkou, která vždycky říkala zvláštní věci. Když však několikrát přesně předpověděla události – například že do vesnice přijde cizinec, nebo že sousedovi shoří stodola – začala si její rodina uvědomovat, že něco není v pořádku. Její matka na ni pohlížela se směsicí fascinace a strachu. Otec, tvrdý a pragmatický muž, tomu odmítal věřit, ale i jeho Sabrina nakonec přesvědčila. Jednou, když jí ve vzteku řekl, aby přestala mluvit nesmysly, zasyčela na něj, že jestli se nepostará o posvátnou sochu v kapli, do týdne praskne střecha a všechno uvnitř bude zničeno. Otec ji obvinil z rouhání, ale přesto to udělal. O týden později přišla prudká bouře a smetla střechy v celé vesnici – kromě kaple. Od té chvíle na ni pohlížel s opatrností. Sama Sabrina ale tušila, že její schopnosti nejsou přirozené. S každou další vizí sílilo její podezření, že medailonek, který našla, s tím má něco společného. Když ho nosila na krku, její vize byly silnější, jasnější a častější. Jednou, když ho sundala, vize ustaly – ale také přišla zvláštní prázdnota, jako by s medailonkem zmizela i část její duše. Bylo jasné, že medailonek je klíčem, ale Sabrina neměla nejmenší tušení, co přesně je zač. Jeho zvláštní, těžká váha na jejím krku jí byla téměř příjemná, jako by jí dodával jistotu a zároveň ji varoval. Ať se pokoušela sebevíc, nikdy ho nedokázala otevřít. Rytiny, které zdobily jeho povrch, vypadaly starobylé – drobné znaky a symboly, jejichž význam byl pro ni záhadou. Pravda o medailonku byla mnohem hlubší, než si dokázala představit. Uvnitř byl ukrytý přeložený list z Osudovy knihy – prastarého svazku, který nesl jména všech lidí a bytostí na světě, spolu s jejich cestami a osudy. Tento list byl zdrojem jejích schopností. Když medailonek držela, byla v kontaktu s nesmírnou energií, která jí umožňovala vidět věci, jež běžným očím zůstávaly skryté. Byl to dar, ale také prokletí. Sabrina o tomto tajemství nikdy nezjistila, ale medailonek k sobě přitahoval nejen její jasnovidectví, ale také nebezpečné pohledy. Lidé si jí začali všímat – jedni fascinovaně, druzí podezřívavě.

 

Vždy cítila, že ji její vesnice dusí. Bylo to místo, kde budoucnost nebyla věcí volby, ale nevyhnutelnosti – dívky jako ona se narodily, aby se provdaly, obdělávaly pole a rodily děti, dokud nezemřely. Viděla svou matku, jak stárne pod tíhou těžké práce, a slyšela šeptané sny svých starších sester, které nikdy neměly být naplněny. Sabrina nechtěla být další bezejmennou součástí nekonečného koloběhu dřiny. Toužila po něčem jiném, po svobodě, po světě za hranicemi lesů a polí. Bylo jí patnáct, když do vesnice přijeli kočovníci. Přitáhli se svými vozy, barevnými stany a hlučnými písněmi, které přerušily monotónní život vesničanů. Sabrina je pozorovala z dálky, fascinovaná jejich volností, jakoby z jiného světa. Byli odlišní – jejich smích zněl hlasitěji, jejich pohyby byly odvážnější, jejich tváře nesly příběhy dalekých míst. Mezi nimi byl Lucien, mladý muž s pronikavýma očima a drzým úsměvem, který dokázal rozesmát každého, kdo ho poslouchal. Sabrina ho poprvé zahlédla, když ukazoval dětem jednoduché kouzelnické triky. Stačil jeden pohled na jeho sebejisté pohyby a jiskru ve tváři, aby ji přemohla neodolatelná zvědavost. Lucien si jí brzy všiml. Byla jiná než ostatní vesnické dívky – její mlčenlivost, pohled, který se zdál vždy ztracený někde za horizontem, a jakási zvláštní vážnost v jejím výrazu ho přitahovaly. Když k ní poprvé promluvil, zrudla a sklopila oči, ale zároveň pocítila něco, co nikdy předtím nezažila. Byl to pocit, že ji někdo skutečně vidí. Lucien ji zval na večerní představení a Sabrina, ačkoliv měla strach z toho, co by řekla rodina, se vplížila ven a tajně se připojila k davu. Sledujíc ohně, tanec a hudbu, cítila, jako by poprvé na chvíli ochutnala svobodu. Během pár dní ji zcela okouzlil svými příběhy o cestách, o městech, o volném životě bez omezení. „Pojď s námi,“ řekl jí jedné noci, když spolu seděli na okraji lesa. Jeho hlas byl měkký, plný slibů. „Nejsi stvořená pro tuhle vesnici. Cítím to na tobě. Jsi divoká, jen to ještě nevíš.“ Tyto jednoduché věty se jí zaryly hluboko do duše. A tak, když kočovníci odjížděli, Sabrina šla s nimi, opouštějíc svou rodinu, svůj dosavadní život i všechny představy, které si o budoucnosti budovala.

​

Lucien ji přivítal do světa, o kterém vždycky snila. Život na cestách byl těžký, ale svobodný. Bydleli v malých vozech, jedli to, co našli nebo koupili za pár mincí, a byli odkázáni na přízeň lidí, kterým předváděli svá umění. Lucien ukazoval kouzelnické triky, hrál na loutnu a dokázal si získat davy svým šarmem. Sabrina zpočátku pomáhala s běžnými úkoly – krmila koně, čistila vozy, vařila. Ale Lucien brzy zjistil, že její přirozený dar může být využit. Když se jí jednou zeptal, jestli mu řekne, co cítí z jedné staré paní, která přišla za ním, Sabrina zavřela oči a přenesla se do střípků obrazu – viděla paní sedící u pece s vnoučaty, smutnou nad dětmi, které už dávno odešly z domova. Když jí to řekla, stará žena se rozplakala a vtiskla jim do rukou drobný měšec mincí. Lucien ji povzbuzoval, aby své schopnosti rozvíjela. Sabrina se naučila maskovat jasnovidectví za čtení z dlaní, tarotové karty a drobné triky, které jí Lucien ukázal. Byla to ochrana – církev by ji mohla obvinit z čarodějnictví, kdyby si někdo všiml skutečného původu jejích vidin. Cítila, že Lucien jí dal prostor k tomu, aby se naučila být někým jiným. A přesto, s každým novým dnem na cestách, si byla stále více jistá, že její schopnosti jsou spojené s medailonkem. Když ho sundala, cítila, jako by jí něco chybělo, a vize byly nejasnější, roztříštěnější.

​

Po dvou letech na cestách zjistila, že je těhotná. Tato zpráva ji naplnila směsicí radosti a strachu. V Lucienových očích však zahlédla nejistotu. Ačkoliv byl nadšený z představy dítěte, vnitřně věděl, že kočovný život není pro rodinu snadný. Sabrina se rozhodla, že udělá vše pro to, aby jejich dítě mělo alespoň trochu stabilní život. Usadili se na chvíli v Nevers, kde Sabrina porodila svou dceru, Marie-Claire. Pro Sabrinu to byl zázrak – drobné stvoření s Lucienovýma tmavýma očima a úsměvem, který jí připomínal její vlastní matku. Sabrina v ní viděla naději, nový smysl života, něco, co by mohlo zaplnit prázdnotu, kterou v sobě nosila od chvíle, kdy odešla z domova. Ale jejich štěstí netrvalo dlouho. Marie-Claire onemocněla, když jí byly pouhé tři měsíce. Horečky, které ji zachvátily, byly neúprosné. Sabrina udělala vše, co mohla – prosila o pomoc bylinkářky, modlila se, držela svou dcerku v náručí a přála si, aby mohla převzít její bolest. Ale nebylo to nic platné. Marie-Claire zemřela jedné chladné podzimní noci. Sabrina byla zlomená. Seděla u jejího těla celou noc, držela ji v náručí a šeptala jí slova, která sama nedokázala slyšet. Lucien, který se sám potýkal s pocitem viny a zármutkem, se nedokázal postavit ztrátě. Během několika týdnů po smrti jejich dcery se od Sabriny vzdálil. Jednoho rána zmizel, nechávajíc za sebou jen pár svých věcí a prázdné místo v jejím životě. Sabrina pochopila, že už ho nikdy neuvidí.

​

Sabrina zůstala sama. Byla zlomená, zoufalá a bez jakýchkoliv prostředků. Snažila se přežít v ulicích Nevers, kde jí nikdo neprojevoval slitování. Její schopnosti ji ale nezradily – díky nim si dokázala vydělat aspoň pár mincí od těch, kteří byli ochotni jí zaplatit za nahlédnutí do budoucnosti. Ale její život už nikdy nebyl jako dřív. Zůstala v ní prázdnota, která se nikdy nezacelila. Kvůli hrozbě církve a inkvizice se snažila své umění skrývat. Věděla, že kdyby byla obviněna z čarodějnictví nebo ze spojení s nadpřirozenými silami, mohlo by ji to stát život. Sabrinina cesta ji nakonec zavedla do chudinské čtvrti v Nevers, kterou místní přezdívali Pavučina – labyrint úzkých, špinavých uliček plných nelegálních obchodů, zoufalých lidí a tichého strachu. Nebylo to místo, kde by člověk mohl přežít bez ochrany, a Sabrina, sama, vyčerpaná a zlomená ztrátou dítěte i Luciena, se brzy ocitla na pokraji zoufalství. Protloukala se z dne na den, prodávajíc své schopnosti lidem, kteří hledali naději, odpovědi, nebo alespoň falešnou útěchu. Ale v této době musela být opatrná. Inkvizice byla ve střehu a slova jako „vědma“ nebo „jasnovidka“ mohla snadno vést k hranici. Sabrina své schopnosti maskovala jako pouhé čtení z dlaní či výklad z tarotových karet, ale věděla, že je to jen otázka času, než ji někdo obviní ze spojení s ďáblem. Zlom přišel v momentě, kdy si jí všiml Natanaël, vládce Pavučiny, známý svým neochvějným vlivem a mocí. Natanaël byl muž, o kterém se šeptalo s respektem i strachem – přezdívalo se mu Pavouk, protože každá nit v Pavučině vedla přímo k němu. Věděl o všem, co se v této čtvrti dělo, a měl pod kontrolou většinu ilegálních aktivit. Když se Sabrina poprvé ocitla před jeho pohledem, cítila, že se proti němu nemůže bránit. Jeho oči byly hluboké, jasně modré a neprostupné, jako temné jámy, ve kterých zmizela každá myšlenka na odpor. „Máš talent,“ řekl jí jednou klidným hlasem, zatímco ji pozoroval, jak se snaží skrýt své ruce rozechvělé nervozitou. „A talent by neměl zůstávat nevyužitý. Ve správných rukou bys mohla být… velmi cenná.“ Nabídl jí něco, co nemohla odmítnout – přístřeší, jídlo a ochranu. Za to však chtěl využít její schopnosti. Sabrina neměla na výběr. Ulice ji naučily, že bez podpory silnějšího člověka by nepřežila ani týden. A tak přijala jeho podmínky. Začala mu poskytovat jasnovidecké rady – varovala ho před nepřáteli, prozrazovala slabiny jeho spojenců i konkurentů a pomáhala mu upevnit jeho síť manipulací. Pavučina se pro ni stala vězením, ale také útočištěm. Natanaël jí nabídl jistotu, ale Sabrina brzy pochopila, že jeho ochrana měla vysokou cenu. Zpočátku to byla jen slova, požadavky, které plnila s obavou, že by se jeho hněv mohl obrátit proti ní. Ale postupem času si začala všímat, že její vztah s Natanaëlem přerůstá do něčeho hlubšího – a mnohem nebezpečnějšího.

​

Natanaël nebyl muž, kterého by bylo snadné ignorovat. Jeho charismatický hlas, chladný pohled a klidná dominance zaplňovaly každou místnost, do které vstoupil. Sabrina se vůči němu cítila jako kořist zachycená v pavučině – každé její gesto, každý pohled nebo slovo byly pod jeho kontrolou. Na chvíli podlehla jeho kouzlu, tomu neuchopitelnému napětí, které mezi nimi vzniklo. Její odpor se ztrácel v momentech, kdy ji sledoval zpoza stolu, s pohledem, který sliboval, že ji ochrání, pokud bude jeho. Jejich spojení vyústilo ve vztah, který Sabrina nedokázala plně pochopit. Bylo v něm něco zvráceného, něco, co ji ničilo, ale zároveň drželo při životě. Sabrina věděla, že je pro něj jen další figurkou ve hře, další nástrojem, kterým upevňuje svou moc. Ale i přesto k němu cítila cosi nepojmenovatelného – snad směs strachu, závislosti a zlomku vděčnosti. Když otěhotněla, nebyla si zpočátku jistá, co to znamená. Natanaël její těhotenství přijal s chladným pragmatismem. Dcera, kterou porodila, byla pojmenována Gabrielle a stala se posledním světlem v Sabrinině temném světě. Ale toto světlo bylo podmíněné. Natanaël si dítě ponechal u sebe. Bylo to mistrovské gesto jeho moci – Sabrina směla Gabrielle vídat pouze tehdy, když splnila jeho požadavky. Byl si dobře vědom toho, že Gabrielle byla její slabinou, a využíval ji k tomu, aby si ji připoutal ještě těsněji. Sabrina ho za to nenáviděla, ale nemohla nic udělat. Její dcera byla vše, co jí zbylo, a pro její blízkost byla ochotná přetrpět cokoliv.

​

He was a stranger who held her child, a rival who stole her role, yet in the darkest moment, he became her light.

​

Když Sabrina poprvé zjistila, že její dceru Gabrielle bude hlídat někdo jiný než ona, naplnila ji čirá nenávist. Vlk, Natanaëlova pravá ruka, jeho první důstojník,  muž s chladným pohledem a pevným postojem, se stal opatrovníkem jejího dítěte. To, že nebyla schopná být Gabrielle nablízku, byla rána, která ji sžírala každým dnem, a představa, že Vlk – cizí člověk – se stará o to, co milovala nejvíc na světě, ji naplňovala žárlivostí a vztekem. Sabrina k němu cítila od počátku směs závisti a bolesti. Gabrielle se na něj smála, důvěřovala mu, a dokonce ho začala oslovovat tichým, dětským "Vlku." To ji ničilo. Jak mohl mít někdo jiný její dceru? Jak mohl mít vztah, který ona nemohla mít? Neviděla nic jiného než nepřítele – muže, kterému záviděla to, co měla být její role, a zároveň mu vyčítala, že převzal to, co by měla dělat ona. Nesnášela ho za to.  Ve skutečnosti ho nenáviděla méně, než si myslela. Spíš než nenávist cítila ublížení a hlubokou závist, kterou nemohla ovládnout.

​

Vše se změnilo, když Sabrina onemocněla. Těžký zápal plic ji srazil na kolena, až nebyla schopná se postavit na nohy. Ležela v malém pokoji, sama, třesoucí se zimnicí, zatímco věděla, že pokud se k ní někdo nedostane, nepřežije. Ale ten někdo se objevil – Vlk. Nebylo jasné, zda se o jejím stavu dozvěděl od Natanaëla, nebo zda se k ní dostal náhodou. Faktem však bylo, že právě on ji zachránil. Bez otázek ji vzal pod svá ochranná křídla, zvedl ji, když nebyla schopná chodit, a přivedl si ji k sobě domů. Bylo to poprvé, co Sabrinu skutečně překvapil. Čekala, že ji nechá být, že ji přehlédne jako ostatní. Ale místo toho ji ošetřoval. V těch nejhorších dnech, kdy horečka téměř pohlcovala její mysl, ji sytil horkým vývarem, ukládal ji zpátky do postele, když se pokoušela vstát, a sám jí pomáhal pít, když se její třesoucí ruce nedokázaly pevně udržet pohár. Když se v noci budila křikem z horečnatých snů, byl tam. Jeho přítomnost byla tichá, ale jistá – a její nechuť k němu se postupně měnila v něco jiného. Když Sabrina konečně překonala nejhorší fázi nemoci, bylo mezi nimi něco jiného. Hradby, které mezi nimi obě strany budovaly, začaly opadat. Vlk se přestal držet odstupu, který vždy měl, a Sabrina se začala dívat na něj jinak. Nebyl jen mužem, který jí vzal dítě – byl mužem, který ji zachránil. Sabrina mu poprvé řekla pravdu o svém vztahu k Natanaëlovi – o tom, že nebyla nikdy dobrovolnou součástí jeho života, že její loajalita nebyla volbou, ale nutností. "Nechtěla jsem to. Nikdy. Jenže on… on ví, jak na lidi. Ví, jak tě přimět, aby sis myslel, že ho potřebuješ, i když ve skutečnosti jenom bere." Vlk mlčel, ale na jeho tváři se objevil výraz, který Sabrina nikdy předtím neviděla. Byl to pohled člověka, který začínal pochybovat. V tu chvíli Vlk pochopil, že Sabrina není slabá, jak si možná myslel. Pochopil, kolik bolesti si nese v sobě, kolik musela obětovat, aby přežila. Viděl v ní ženu, která nesla víc, než by většina lidí zvládla. A Sabrina na oplátku v něm přestala vidět nepřítele. Začala ho vnímat jako muže, který možná není tak neoblomný, jak se zdá.

​

Díky vynucené blízkosti a společné péči o Gabrielle mezi nimi postupně vznikalo něco hlubšího. Sabrina k němu ztratila ostych a dovolila si být upřímná – někdy drzá, jindy otevřeně zranitelná. S časem si začali navzájem otevírat srdce. Sabrina mu povídala o své minulosti, o Marie-Claire, o Lucienovi, o všem, co ztratila. Vlk poslouchal – málokdy odpovídal, ale jeho tichý zájem byl více než dost. Na oplátku jí dovolil nahlédnout do své vlastní minulosti. Sabrina zjistila, že i on si nese své jizvy, že jeho život nebyl zdaleka tak pevný, jak se zdál. Sabrininy city k němu se měnily pomalu, ale nevyhnutelně. Byl to střemhlavý pád, ale zároveň cesta plná objevování. Viděla v něm něco, co dlouho nepoznala – oporu. Byl jiný než Lucien, jiný než Natanaël. Vlk byl silný, ale jeho síla nebyla chladná a manipulativní – byla vřelá, tiše vytrvalá. Sabrina se do něj zamilovala postupně, ale nevyhnutelně. Byl to pocit, který ji zaskočil, ale přesto ho nedokázala popřít. Vedle něj si připomněla, že život může mít i krásné stránky – i když její cesta po jeho boku bude plná násilí, obav a bolesti. Bylo to jiné, než co si kdy dokázala představit, ale právě proto byla připravená jít po téhle trnité stezce. S Vlkem po boku se necítila tak sama – poprvé po dlouhé době měla pocit, že už není jen stínem, ale někým, kdo může znovu žít.