Sabrina je pověrčivá až do morku kostí. Každé znamení, které se jí zjeví, považuje za poselství. Když jí přes cestu přeběhne černá kočka, okamžitě se zastaví a čeká, dokud někdo jiný neprojde kolem, aby na sebe nepřitáhla smůlu. Pokud ráno zaslechne kukačku, zůstane celý den doma, protože věří, že by ji jinak potkalo neštěstí. Když se zvedne vítr a stromy začnou tančit v jeho síle, zatají dech a zůstane v klidu, protože ví, že vítr může nést zprávy z onoho světa. Ostatní ji za její pověrčivost často zesměšňují a pohrdají jí, ale ona se naučila tato slova nevnímat. Žije podle svých vlastních pravidel a vnímá svět jinak než ostatní.

​

Ačkoliv je hodná a má laskavé srdce, její plachost a pověrčivost ji často drží zpátky od lidí. Když se ocitne ve společnosti, cítí se nesvá a raději se drží v ústraní, kde pozoruje ostatní a snaží se vycítit jejich nálady a myšlenky. Její pohyby jsou tiché a téměř neviditelné, což jí dodává zvláštní tajemnost. Lidé v Nevers ji znají jako "tu podivnou dívku", ale když potřebují radu nebo pomoc, často za ní přicházejí v noci, kdy nikdo nevidí.

​

Našla útěchu v hudbě a tanci. I když žije osamoceně a často se cítí ztracená v mlhách svého vlastního smutku, když slyší hudbu, něco v ní ožívá. Hudba pro ni představuje lék, který jí pomáhá zapomenout na bolest a utrpení. Když tančí, cítí se svobodná, jako by na okamžik unikla z tíživého světa a vznášela se v prostoru, kde neexistuje čas ani smutek. Často tančí sama ve svém malém pokoji, kde si může dovolit být sama sebou, bez obav, že ji někdo uvidí. Její tanec je spontánní a plný emocí - není to tanec pro publikum, ale spíše pro ni samotnou. Ačkoliv nemá příležitost slyšet hudbu často, když už se jí naskytne šance, ponoří se do ní celým svým bytím. Nejraději poslouchá jednoduché lidové melodie, které si často pobrukuje, zatímco pracuje nebo se prochází.

​

Navzdory své plachosti má Sabrina v sobě hluboko zakořeněnou touhu po spojení s druhými lidmi. Po večerech si sedává na zem a hledí na plamínek svíčky, často sní o tom, že najde někoho, kdo ji bude chápat a kdo ji přijme takovou, jaká je. Její smutek ji někdy zahalí do temného pláště osamělosti, ale v hloubi srdce si přeje najít útěchu a lásku, kterou kdysi poznala při narození své malé dcery. I přes svou křehkost a bázlivost dokáže v sobě najít chvilky nebojácnosti. V těchto vzácných okamžicích, když je okolnosti donutí, se v ní probudí síla, která jí dovolí jednat rozhodně. Občas dokonce prohodí přidrzlou, jízlivou poznámku, ale hned poté se v duchu omlouvá, že se odvážila být tak smělá a pohled intenzivně klopí k zemi. Tyto chvilky odvahy jsou však krátké a často se do sebe rychle stáhne, jakmile si uvědomí, co udělala. I když žije v neustálém strachu z církve a inkvizice, má v sobě také nepatrný ždibec vzdoru. Občas, když je ve společnosti lidí, kteří si myslí, že ji znají, dovolí si říct něco, co je na hraně, něco, co může být vnímáno jako drzost. Ačkoliv se okamžitě v duchu kaje, tento malý akt vzdoru jí přináší určitou radost a uspokojení. Je to její tichý způsob, jak si připomínat, že i ona má svou hrdost a že i přes všechny překážky, které jí život postavil do cesty, si zachovala svou duši a svou vlastní vůli.

​

Má jednoduchý, ale přesto někdy překvapivý smysl pro humor. Protože vyrůstala ve skromných podmínkách a neměla mnoho příležitostí k formálnímu vzdělání, její humor je spíše lidový, postavený na slovních hříčkách a drobných ironických poznámkách. Ráda si hraje se slovy a někdy dokáže svými komentáři překvapit i ty, kteří ji podceňují kvůli jejímu prostému vystupování. Občas si dovolí pustit se do lehké škádlivosti, zejména když cítí, že je mezi lidmi, kterým může důvěřovat. V těchto chvílích se jí na tváři objeví potutelný úsměv, který naznačuje, že ví víc, než dává najevo. Její humor se však často mísí s plachostí, a tak si většinou dovolí být vtipná jen v bezpečí svého malého světa. Když je ve společnosti jiných lidí, své vtipy si nechává pro sebe nebo je sdílí jen s těmi, kteří jsou jí blízcí. Ráda také nachází radost v drobnostech, a i když její život není snadný, dokáže se upřímně zasmát nad jednoduchými věcmi, jako je nešikovné chování malého dítěte nebo nepředvídatelné pohyby zvířat. Tyto momenty jí přinášejí chvilky úlevy a připomínají jí, že i v těžkých časech se dá najít něco krásného.

​

Nikdy nenašla způsob, jak se naučit číst a psát, což pro ni znamená, že svět knih a psaného slova je pro ni uzavřený. To ji však nikdy neodradilo od toho, aby se učila jinak. Její schopnost pozorovat svět kolem sebe a chápat věci intuitivně ji dovedla k tomu, že se stala velmi vnímavou. Její základní počty jsou jednoduché - umí spočítat, kolik mincí potřebuje na chleba nebo kolik dní zbývá do úplňku - ale v ostatních ohledech se spoléhá na svou paměť a instinkt. Také si našla zálibu ve sbírání drobných předmětů, které najde při svých toulkách po městě. Když se prochází po starých, dlážděných ulicích Nevers, její oči pátrají po ztracených a zapomenutých věcech, které ostatní přehlédnou. Často to jsou jen bezcenné drobnosti - starý knoflík, ulomený kousek keramiky nebo ptačí pero - ale pro ni mají tyto předměty zvláštní význam. Věří, že každá věc, kterou najde, má svou vlastní historii a že ji k ní přivedla nějaká tajemná síla. Tyto nálezy si pak schovává ve svém malém pokoji, kde je občas vyndává a prohlíží, přemýšlejíc o jejich minulosti a možných příbězích.

​

Sabrina má i několik fyzických zlozvyků, které ji provázejí v každodenním životě. Když je nervózní nebo znepokojená, má ve zvyku si okusovat nehty až do krve. Tento zlozvyk si drží po celé roky, a přestože ví, jak nevhodné to je, nedokáže s tím přestat. Když si uvědomí, co dělá, rychle schová ruce do záhybů sukně a doufá, že si toho nikdo nevšiml. Dalším jejím typickým chováním je, že si neustále upravuje oblečení. Jako by se snažila zakrýt svou přítomnost nebo se ujistit, že vypadá co nejméně nápadně. Neustále si uhlazuje záhyby na šatech, kontroluje, zda má správně zavázanou šněrovačku, a pokud může, vyhýbá se přímému pohledu do očí ostatních lidí. Kromě toho má také zvyk si nervózně přejíždět prsty po medailonku, který stále nosí na krku. Tento pohyb ji uklidňuje, jako by se snažila připomenout si, že má nadpřirozenou ochranu, která jí pomáhá přežít v tomto světě.

​

Loajalita, kterou cítí k Natanaëlovi, je pro ni paradoxní směsicí vděčnosti a vnitřního konfliktu. Na jedné straně je mu vděčná za ochranu a za to, že jí umožnil přežít v drsných podmínkách Pavučiny. Na druhé straně si uvědomuje, že je na něm závislá, což v ní vyvolává pocit ztráty svobody. Přesto se snaží plnit jeho požadavky, aby si udržela přístup ke svému dítěti, které je pro ni jediným světlem v jejím temném světě. V jádru je Sabrina dobrá a obětavá duše, která se snaží přežít v nehostinném světě, kde je třeba být opatrná, aby neztratila vše, co jí zbylo.