Solveig je pozorná, všímavá a inteligentní, což z ní dělá výbornou lhářku. Lhaní je ostatně hlavní věcí, která ji i po mnoha letech udržuje v příjemném postavení u vévody. Trocha správně zvolených iluzí sem, trocha opojných lektvarů tam a starý mládenec by na její pobídnutí vyrazil na konec světa. Nebo alespoň z vyhřáté Paříže do venkovského Nevers. Nicméně je to způsob života, který vede v sobě, krom pohodlí, nese také hlubokou osamělost. Jen ve vzácných chvílích, kdy se setkává se svými zlodějskými bratry a sestrami, má pocit, že si může dovolit být otevřená a upřímná - a ani tehdy to neplatí zcela. 

​

Za sebevědomým, které je v jejím případě sice skutečné, ale pro okolí zesílené tak, aby zakrylo mnoho ostatního, se tak ukrývá sladkobolná melancholie. Blednoucí vzpomínky na dětství a sourozence, nikdy nenaplněná touha po volnosti, pocitu že na nikom není závislá a, v nejhlubších zákoutích její duše, po prostém životě. Je to již dlouho, co ve snech přestala pravidelně vídat tváře Osvadla, Jytte a Nilse. Místo nich se jí zjevují obrazy poklidného domu vystavěného na úpatí smrky porostlého kopce a doprovází je stesk po nikdy nepoznaném, který ji nutí budit se se slzami v očích. I když se jí ve snu nikdy nepodařilo k domku dojít, nebo dokonce otevřít jeho dveře, nedokáže se zbavit předtuchy, že na ni za nimi někdo důležitý čeká. Bohužel žádnému z vévodových zaměstnanců, mezi kterými se nachází čtyři vykladači snů, nevěří natolik, aby je navštívila. 

​

Někdy nevítané pocity zahání milenci a milenkami, kteří se nezdrží déle než pár měsíců. Za tu dobu jim totiž spolehlivě spadnou růžové brýle, začnou ji obviňovat z tajnůstkaření, vyčítat příliš času stráveného v laboratoři, mlčenlivost i to, že je nenechává s ní trávit celou noc a místo toho pro ně posílá do vedlejšího pokoje, kam je zase vyhání jen co se oblečou. Když nepomohou lidší společníci nebo nejsou po ruce, pomáhá si studiem díky kterým udržuje své lži věrohodné a donutilo ji, mimo jiného, mezi jazyky které ovládá přibrat základy latiny a italštiny. V případě, že ale nezabere ani jedno ze zmíněného se neštítí nevítané pocity nechat přetavit do hněvu, který si vybije menším i větším záškodnictvím na tom, kdo jí zrovna přijde pod ruku. Uvědomuje si, že nikdo v tomhle světě není skutečně volný, nicméně ukradené dospívání jí ve vzpomínkách vymazalo negativní a zanechalo jen růžový opar pocitu, že kdyby nikdy neopustila Dánsko volná by byla. A tak občas někomu do čaje přilije jednu ze svých drog, jen proto aby dotyčný způsobil trochu poprasku nebo někomu pozvracel boty, jindy na nos dámy v honosných časech iluzí doplní ošklivý vřídek. Kdyby si toho někdy někdo všiml a neposlal ji na hranici, rozhodně by ji označil za škodolibou, možná dokonce dětinskou. Je to ale její způsob, jak narušovat svazující společenské konvence bez toho, aby příliš riskovala a najít trochu zábavy i uvolnění. Ostatně, to důležité neporušuje nikdy. Neztrácí svou pověrčivost, nevyzrazuje cizí tajemství a nikdy nepřijala pozvání do vévodovy postele.

Solveig toho má s Francií společného asi tolik, jako současná královna regentka. Přišla do ní, stejně jako ona, redukovaná na obchodní zboží sloužící k udržení spokojenosti protistrany. Na rozdíl od Marie de' Medici však Sol neměla dost štěstí na to, aby byl jejím manželem král. Dokonce nešlo ani o vévodu, hraběte nebo barona. Její cena byla vyměřena na pět sudů francouzského vína, za které ji otec v dánském přístavu Aarhus vyměnil, když mu došly peníze na odkoupení objednaného nákladu.  Bylo jí tenkrát třináct, už začínala vypadat trochu k světu a rok na obličeji nosila posvátná tetování; dohromady to stačilo k tomu, aby Pierre Flauver, její nový “maître”, souhlasil s tím že ji přijme jako protihodnotu. 

​

Přitom ještě den před tím nic nenasvědčovalo tomu, že by se Sol měla se svou rodinou rozloučit způsobem, který změní její pohled na ně navždy. Jytte oslavila svoje jedenácté narozeniny, ke kterým jí Solveig upekla koláč se šípkovou marmeládou, protože Hanne se starala o tři dny starého Osvalda: nejmladší a nejméně očekávaný přírůstek do jejich rodiny, který měl dorazit až o celý měsíc později. Jen co dojedli slavnostní snídani, vyhnala je i s patnáctiletým Nilsem na pomoc otci do obchodu, aby měla doma s nemluvnětem klid. 

​

Místo toho, aby se trojice sourozenců ujala svých povinností v docích, ale všichni svorně souhlasili s tím, že pracovat o narozeninách rozhodně není dobrý nápad a zmizeli do nedalekého lesa. Den strávili hloupostmi, smíchem, hledáním čarodějčiných kamenů v potoce a večer opékáním několika veverek, které pro ně Nils chytil. ,,Pověz mi o tom, kdy dostanu svoje značky,” Jytte mezi sousty suchého masa dotírala na Solveig. Když ji Nils odehnal s tím, že už nejméně stokrát slyšela, že patří ke chvíli kdy se doopravdy stane ženou, Sol se sestry zastala: ,,Vždycky nám místo toho můžeš říct o tom, jak ti jde nadbíhání Almě.” 

​

Když se po dohasnutí ohně vrátili domů, byli zmrzlí, pořád ještě hladoví a dostali vynadáno. Ale byli zcela šťastní. Už tenkrát si Sol měla všimnout toho, že otec je zachmuřenější než jindy, když si na stole přepočítával částku zlaťáků na zítřejší obchod. Nevšimla si toho, protože je matka hnala do kádě plné horké vody a zároveň, s malým Osvaldem přivázaným šátkem k tělu, poslala kuchařku ohřát pro ně vychladlou večeři. 

​

Každou noc, kterou strávila v kajutě maîtra, se tou vzpomínkou utěšovala. Smíchem sourozenců, svobodou hluboce zelených lesů, pocitem ledové vody na konečcích prstů a vůní pečených veverek. Když přesvědčila bolavé tělo ke spánku, přicházeli za ní do snů, ve kterých Nils sliboval, že ji najde. Když spát nemohla, protože moře bylo moc divoké nebo ji vyhnal z postele, aby mu nezakrvácela povlečení, vídala je v blouznění vyvolaném únavou, podobné duchům. Nosili jí čarodějničiny kameny. Aby nezapomněla odkud je. Kdo je. A že i to nejobyčejnější v sobě může mít sílu. 

​

Pouhé dva roky stačily na to, aby Pierra Flauvera omrzela. Naučila se francouzsky dost na to, aby si mohla povídat s jeho personálem i hosty, začala v novém jazyce číst a psát. Nejprve ji učil, protože mu tan akt samotný přinášel pocit nadřazenosti a potěšení. ,,Civilizuji divocha,” rád říkal svým přátelům, ,,po všech stránkách, duševních i fyzických.” Postupně ale, i přes to, že před ním poměrně dlouho záměrně hrála hloupou, přišel na to, že by pro něj mohla být nebezpečná, i když nevěděl nic o jejích schopnostech. Viděla a slyšela až moc věcí, v době kdy netušil že již umí francouzštinu číst ji nechával potulovat se kolem svých dokumentů a v celé pracovně. A když mu při jedné z jeho obchodních cest padla do oka bohatá vdova z Ivry sur Seine, bylo rozhodnuto. Sol, stejně jako Iman, další děvče které získal svým obchodováním, byly vypuštěny do ulic. Iman k přežití pomohlo, že se dokázala pohybovat po lodích jako by byly jejím skutečným domovem; pravděpodobně proto, že byly. Brzy našla kormidelníka, který ji byl ochoten přijmout - pokud bude před kapitánem vystupovat jako chlapec. 

​

Solveig si vedla o poznání hůře. Několik týdnů se pokoušela najít pomoc u Flauverových přátel, než ji i ten poslední z nich na ulici předstíral, že ji nezná. Nevidí. Povalil ji do hromádky odpadu, jako by přesně tam patřila. Byla hladová, i přes svůj věk vystrašená a sama. Nebýt jasného znamení - a dodnes věří, že to znamení bylo - dost možná by svůj osud mezi odpadky přijala. Jenže ve chvíli, kdy se ze všeho nejvíc litovala si všimla tmavovlasého mladíka, který procházel ulicí, jako by mu patřila, i když nevypadal o nic zajištěnější než ona v tu chvíli. A kolem krku se mu, na černé šňůrce, houpal kamínek s vyřezanou runou slibující ochranu bohů. Ještě ten večer jí dal najíst. Nebylo to zadarmo. Od druhé věty, kterou jí řekl, si byla jistá, že u něj nic není zadarmo. Ale všechny laskavosti, všechny malé podvody a padělání dopisů, které pro něj dělala, byly… ne přímo fér, ale seznámil ji s jejich podmínkami. Nástrahami i zisky. Navíc po tom, co ji jednoho melancholického večera přistihl vyvolávat pro sebe podobu Jytte, se stala něčím víc než řadovou, postradatelnou, členkou krysí rodiny. 

​

S novým postavením získala vlastní hlas i ztracenou sebedůvěru. S počáteční nechutí ji nechal mluvit do svých plánů a spolupodílet se na těch, které zahrnovaly ji. Ten největší přitom přišel poměrně brzy, chvíli po jejích dvacátých narozeninách. Do Paříže mířila řada učenců, divadelníků i komediantů na jednu z královských oslav, jejíž důvod si už nepamatuje. A ona, po letech poprvé se zcela odhalenou tváří a oblečená ve výrazných šatech zdobených peřím, na hranici města přijala místo mezi nimi: ,,Musíš jim dokázat, že jsi lepší než všichni ostatní.” Na to, aby o sobě pochybovala nebyl prostor, když spolu s dalšími vystupujícími vstoupila do královských zahrad. 

​

Během několika dní, které celá událost trvala, nejen vydělala poměrně slušnou sumu peněz, ale získala i přízeň paranoiou sžíraného vévody Henriho de Montmorency. Jediné, co k tomu potřebovala byla bystrost, pozorovací talent a pár drobných lží podpořených svými iluzemi. Když ji po skončení slavnosti nabídl trvalé místo ve svých službách, definitivně se tím chytil do připravené pasti, která ani nebyla mířena konkrétně na něj. Solveig však díky Vévodovi začala pomalu, obezřetně a s grácií cizokrajné astroložky, stoupat po společenském žebříčku, ze kterého má v současnosti dost dobrý rozhled na to, aby Runovi a ostatním mohla pomáhat bez velkých obav o své odhalení. 

Tylwyth Teg

Inklinace k alchymii (automatická schopnost)

• Své nadání k alchymii doposud rozvíjela především směrem k opiátům a jiným narkotikům, které v malých dávkách nejsou toxické, ale dokáží lidem krátkodobě změnit stav mysli. V léčivých přípravcích se orientuje pouze intuitivně, mimo těch nejzákladnějších je nikdy nestudovala. 

​

Iluze 

• V řádu několika desítek vteřin dokáže udržet i grandiozní iluze ohromující každého, kdo je jejich svědkem.Ty ji však výrazně vyčerpávají. Dle délky trvání dané iluze přichází na 24-48 hodin o svou citlivost na alchymii a iluzi nevyvolá ani zcela triviální. S častějším přetěžováním jejího organismu se navíc nežádoucí účinky iluzí na ni zvyšují. Malé iluze, přibližně do velikosti kočky, na ni negativně téměř nepůsobí a dokáže je udržet relativně dlouho.