Absolvent studia filozofie a medicíny byl po mnoha letech nákladného studia přijat do nejprestižnější kategorie osob. Mnozí působili na panovnických dvorech, při biskupských stolcích a také ve službách bohatých měšťanů. Univerzitně vzdělaní lékaři zaujímali nejvyšší posty, následováni zkušenými chirurgy a konečně po nich byli barbíři a ostatní různí praktici, mezi nimi bylináři a lékárníci.  Vztahy mezi nimi nebyly často jednoduché, šlo většinou o kompetenční spory ve smyslu kdy, kdo, koho a za kolik by měl léčit. Samozřejmě hranice mezi lékaři graduovanými a lékaři s nedokončeným univerzitním vzděláním nebo dokonce samouky byla tehdy neurčitá.  Je přirozené, že univerzitně vzdělaní lékaři si osobovali právo nejvyšší autority, alespoň v otázkách teoretických. 

 

Obecné označení physicus nebo medicus nemuselo nutně označovat graduovaného lékaře a pro výkon této funkce nebyl ani takový stupeň vzdělání vyžadován. Titul doctor odkazoval na osobu s univerzitním gradem, avšak nikoli nutně v oboru lékařském. Titul magister zase odkazoval na univerzitně vzdělanou osobu či učitele. Graduovaný lékař se pak označoval titulem magistr, doctor nebo profesor a zpravidla s přívlastkem medicine. Dnes platí, že elitní lékař je specialista erudovaný v konkrétní oblasti lékařské vědy, dříve naopak platilo, že čím více elitní lékař byl, tím více byla jeho praxe všeobecná.

 

Jaké byly hlavní povinnosti dvorního lékaře, demonstruje příklad popisu práce královského lékaře na dvoře anglického krále Eduarda III.: „Jest jeho úkolem rozprávět s jídlonoši, komořími i dalšími sloužícími, jakož i s mistrem kuchařem, a podílet se na rozhodnutích o tom, která jídla a nápoje jsou pro krále nejlepší…Stejně tak klade se mu za úkol zkoumati, zda by kdokoli u dvora onemocněl leprou nebo morem, aby mohl vládce ochránit před stykem s ním, dokud nebude opět zdráv, nebo aby ho včas od dvora izoloval.“ 

 

Většina lékařů byla i v 16. a 17. století přesvědčena o správnosti aristotelské teorie čtvera tělesných šťáv spojených se čtveřicí živlů – ohněm, zemí, vzduchem a vodou. Nemoc podle nich vznikala z důvodu vážné nerovnováhy těchto šťáv. Církev jako strážkyně středověkých dogmat trvala na tom, že nemoc je nadpřirozeným Božím trestem

 

Lékaři spolupracovali s různými prověřenými a proškolenými pomocníky, mnohdy odborníky, kteří jim například připravovali léčiva či pomáhali při výkonech a také spolupracovali s lékaři negraduovanými či dokonce s léčiteli. Nedílnou součástí dobové léčby byly konzultace lékařů s astrology či alchymisty. Tato úzká spolupráce zejména s chirurgy, lazebníky a ranhojiči byla nutná. Osoby vzdělané v léčení jiným způsobem, neuniverzitním, byly také účastny léčebného procesu, ale hlavní slovo měli zpravidla lékaři. Co chybělo negraduovaným lékařům či léčitelům ve smyslu vzdělání a dokladu o něm často nahrazovali vysvědčeními od úspěšně vyléčených pacientů nebo dekretem z měst, kde úspěšně působili.