Svátky jsou nedílnou součástí života katolíka či toho, který věří ve Věčné. Poskytují rozptýlení od každodenní činnosti i rutiny.
Skrze celý rok tu existují svátky a slavnosti, které budou zpestřovat život obyvatel Francie. Některé jednodenní, některé několikadenní.
Známé i neznámé, proslavené i utajené. Plné radosti, plné smutku, plné zábavy a veselí, plné pokání.
JARO
Den trvá stejně dlouho jako noc. Začne jaro a spolu s ním i oslavy všech Věčných, kteří věřící ušetřili další krušné zimě a dovolili jim okusit nový rok od začátku. Toto období se nazývá jako "červený svátek" a je při něm vynášena Smrt. Její figurka se rituálně zapaluje nebo se naopak nechává utopit ve vodě. Tento symbol "vynesení Smrti" nepředstavoval nic jiného, než zimu, jejíhož konce už se lidé nemohli dočkat. Proto se jí symbolicky zbavovali. Aby se Smrt nevrátila, přinášeli se domů věnečky upletené ze svěžích větviček. Církvi se tento starý rituál samozřejmě nelíbil a tak se ho aspoň snažila za všech okolností zbavit - proto se nyní slaví potají.
V chudých čtvrtích předchází malým, nenápadným slavnostem taktéž velká očista, kdy se každý snaží pečlivě omýt v potoce, jezeře nebo nějaké čisté vodě. Věřilo se, že tato velká očista na jaře má předcházet nemocem v příštím roce.
Jarní rovnodennost
Velikonoce se slaví již od pohanských dob jako svátek rovnodennosti, později se staly vrcholem liturgického církevního roku. Koncil nicejský roku 325 určil po delším sporu datum Velikonoc na neděli po prvním jarním úplňku, který nastane po průchodu slunce jarním bodem. Slavnost vzkříšení začíná velikonoční vigilií večer nebo v noci na Bílou sobotu. O velikonoční vigilii se světí křestní voda a věřící obnovují křestní slib nebo se dávají pokřtít. V neděli pokračuje a vrcholí slavnost Zmrtvýchvstání Páně druhou slavnou mší. Velikonocům předchází čtyřicetidenní přípravná doba - tzv. Postní doba.
O Velikonocích se jí potraviny, které už svojí podstatou byly a jsou součástí nového života v přírodě. Jedná se o vejce, mladé bylinky nebo mláďata domácích zvířat. Mladý beránek byl v rámci velikonočních oslav obětován při bohoslužbách jako symbol čistoty.
Velikonoce
Letnice - nebo také Svatodušní svátky - jsou svátky pohyblivé. Slaví se 50 dní po Velikonocích, a to vždy dva dny, neděle a pondělí. Jsou vlastně vyvrcholením Velikonoc a především oslavují probuzenou přírodu a její první sklizeň. O svatodušní neděli (rozálii) byl oltář bohatě zdoben květy, především růžemi. Lidé zdobili své domy čerstvou zelení, dávali březové a bukové větvičky do váz, aby se na nich mohl usadit duch svatý. Čerstvé ratolesti měly domu přinést štěstí. Také se věřilo, že posvěcené větvičky ochrání dům a dobytek před pohromou. Pokud větvičky ve vodě uvadly či uschly do svátku Božího těla, měl v tomto roce někdo z rodiny zemřít.
Kromě církevních oslav doprovázely Letnice od středověku bujaré oslavy, hostiny, tanec a zpěv, proti kterým marně brojili mravokárci. Se svatodušními svátky se také spojovaly nejrůznější pověry, především zápas proti nečistým silám - čarodějnicím.
Letnice
LÉTO
Oslava plodnosti, den, kdy je zapotřebí ukončovat všechno staré a neužitečné a naopak vítat nové věci v životě. Lidé si na něm potají nechávají věštit z bylin a provádějí rituální očistu ohněm a vodou. Ženy splétají věnce, kterými obdarovávají sebe a své partnery a ti zase na náměstí přikládají do velkého ohně. Přestože se původem jedná o pohanský svátek, církev nad ním přivírá oči, dokud nedojde na věštění. Svým způsobem je to jenom hra, které věří snad jen malé děti a naivní děvčata s vírou, že si najdou milého a do roka se za něj provdají. Zpívají se veselé, mnohdy pobuřující písně, které končí poslední hodinu před půlnocí.
Popíjí se, hoduje se, lidé si užívají vlastní společnosti než se děvčata na poslední hodinu před obitím půlnoci odeberou na noční koupání a muži? Ti je většinou ne zrovna moc tajně pozorují při jejich nahé koupeli v jezeře za doprovodu měsíčního svitu.
Letní slunovrat
Slavnost na ukončení žní. Jak již název napovídá, nebylo těžké si pro takovou událost najít místo v kalendáři pro oslavu. Z náboženského hlediska byly nedílnou součástí nového roku, který dožínkami počínal. Obrovská hostina, hlasitá hudba, hrdlem prolévané víno, jedny z hlavních artefaktů těchto veselic, které dokázaly rozproudit život nejen na vesnicích nebo v malých městečkách, ale i v samotném centru Paříže. Zatímco pro katolíky se jednalo o ukončení nouze a hladu, pro věřící ve Věčné se celé dožínky nesly v rámci oběti pro Radost za její přízeň v letních dnech a oslav na její počest.
Oslavy to bývají dlouho a trvají několik dní, zpravidla týden. Většinou se odehrávají na náměstí a typickými pro ně jsou věnečky spletené z pšeničných nebo žitných klasů, kterými se dívky ověnčí. Na konci dne je předávají chlapcům jako svůj dar.
Dožínky
Další z mnoha oslav, které rozveselí nejen pařížské ulice ale hlavně celý Nevers, neboť právě zde si na tento svátek potrpí více než kde jinde. Sklizeň vinné révy, která se stala tradicí nejen ve všech větších městech s vinařskou tradicí, je v plném proudu. A je to také důvod ke slavení pro prakticky pro kohokoliv. Sváteční trhy, ochutnávky vín, tanec, smích, veselí na každém rohu. Jedna z posledních oslav než celou zemi zahalí zima a s ní i Smrt. Avšak na tu katolíci nevěří a vinobraní? To je jejich svátek, jen a jen jejich. Pro Věčné? Pro ty zde je místo na splynutí a samozřejmě tu a tam dochází k menším potyčkám a drobnějším krádežím.
Ovínění šlechtici bývají po čas vinobraní přístupnější k měšťanům, což kolikrát končí nechtěným těhotenstvím nebo uzavřenými manželskými svazky pod vlivem dobrého moku na obou stranách.
Vinobraní
PODZIM
Den, kdy světlo a tma je rozdělena a nikdo nemá převahu. Trhy chudnou, lid zkupuje vše na blížící se zimní období, aby měli co jíst a jak přežít. Přese všechny tyto starosti si lid věřící ve Věčné našel čas a důvod k oslavám. Zvláště ukrytým centrem Nevers, kde leží Dvůr zázraků, se nese libá hudba místních muzikantů a umělců, dívky splétají věnce z posledních zelených větviček, co jim šikovní chlapci přitáhli z blízkého okolí. Drobné věnečky do vlasů jako menší paráda k tanci, ty širší, protkanější mnohými podzimními kvítky? Na dveře. Dar pro Zoufalství, aby se vyhnulo jejich dveřím a nerozsévalo neštěstí na jejich prahu.
V tento den se hlavně pije a tančí, ale je též základním pravidlem, aby se všichni, kteří k sobě chovají nevraživost, po tento čas usmířili a podali si ruku bez toho, aby se pokoušeli zabít.
Podzimní rovnodennost
Vzpomínka na všechny zesnulé, památka na věrné mrtvé, svátek všech mučedníků. V tento den si každý, ať už katolík, protestant či věřící ve Věčné připomíná své padlé a mrtvé přátele, rodinu, známé. Pořádají se mše ve všech kostelech, kam je povinnost přijít v černém odění s květinou chryzantémy jakožto dušičkové květiny. Tradice nosit tuto květinu se ujala i u ostatních a tak staré rozpadlé chrámy Věčných jsou naplněny malými i velkými květy chryzantém v různých barevných odstínech. Je pravidlem, že v tento den nesmějí přijít žádné hádky ani výzvy k soubojům a rvačky, jinak by se mohli zesnulí zlobit a do roka by dotyčný zemřel.
Pro některé pouhé povídačky, pro jiné skutečnost. K večeru, když chrám odbije pozdní hodinu, se lid vydává do ulic se svíčkami v nočním průvodu s dary pro rodiny, kterým tohoto roku zemřeli jejich nejbližší.
Všichni svatí
Tento den je posvátný pouze pro Fae. Připomíná krvavou oběť, kterou učinili jejich předchůdci několik staletí zpět, kdy se hlavy rodů sami odevzdali do rukou církve a lidí, aby je veřejně popravili. Je to den míru a neutrality, kdy Fae nesmějí používat své síly, živit se na lidech nebo páchat násilí na dalších Fae. Přestože nesmí používat svou magii, je pro ně mnohem jednodušší určit, kdo je Fae a kdo obyčejný člověk, jako by se jednalo o náhradu za dočasně odebrané síly. Je to jediný den, kdy se mohou stýkat, navazují nové vztahy a dokonce si mohou začít i milostné eskapády, na které by za jiných dnů mohli zapomenout.
Časem se už zapomnělo, co tento den přinesl a pamatují si ho pouze ti, kteří si vyprávění předávají z generace na generaci. I tak je to podvědomě táhne k oslavám. Přestože by se mělo jednat o spirituální den, většina Fae ho vnímá jako důvod k pití a smilnění.
La Shoshain
ZIMA
Báje a pověsti, které si obyvatelé věřící ve Věčné předávají z generace na generaci, říkají, že v tento den, kdy zima zasype krajinu bílou závějí a vše ulehne ke spánku, se Smrt právě v tento den stává smrtelnou a zažívá všechny lidské radosti a strasti, které jí jsou odepřeny. S údivem vchází mezi lidstvo a pozoruje jej, aby na konci dne plakala a zoufale si přála dál žít. Leč to jí nikdy nebude umožněno a po boku svého bratra a ochránce Sna nakonec umírá. V zoufalství, že jí je odepřeno žít po svém bývá její období jedno z nejkrutějších v roce. Bere si vše, i to, co jí není nabídnuto. Lidé proto nabízejí havranům drobnost na usmíření kdykoliv je potkají.
V tento den ti, kdo věří ve Věčné, tráví většinu času v rodinném kruhu. Jídlo na stole bývá skromné a část z něj se hází do ohně v krbu jako obětina. Na toto období rovněž připadá nejvyšší počet zemřelých novorozenců. Jsou to duše, které si Smrt bere s sebou.
Zimní slunovrat
Vánoce se postupně staly jak náboženskými, tak světskými oslavami, které se až do konce středověku zaměňovaly s oslavou nového roku. První strom představený jako vánoční stromeček se objevil ve francouzském Štrasburku v roce 1605. Byl zdoben umělými barevnými růžemi, jablky, cukrátky a malovanými hostiemi a symbolizoval strom v Ráji. Jeho popularita se drží do dnes. Součástí Vánoc je taktéž předvedení liturgického dramatu v kostele během denní bohoslužby. Být vybraný pro odehrání představení je pro všechny zúčastněné velká čest. O půlnoci se všichni účastní vánoční mše, kdy se zpívají koledy a dává se příspěvek na chod kláštera.
Předávání dárků se začalo hojně praktikovat mezi chudinou, hlavně dětmi, které si dávají před krb boty a ráno v nich nacházejí malé dárky, obvykle ručně vyrobené, sem tam nějaká cukrátka, ořechy nebo jablka. Bohatí si místo dárků užívají dlouhé masové večeře.
Vánoce
Fête des Fous, neboli Svátek bláznů, se vryl do paměti coby maškarní zábava, na které se církev aktivně podílí. Je to den plný oslav, popíjení, tanců, dobré hudby a zpěvu obscénních písní, divadla a především satiry. Slavnost bláznů je skutečně slavností obráceného pořádku, ne-řádu, svatokrádeže a v tento den duchovenstvo pořádalo v některých menších kostelech skutečné orgie. Takovýchto slavností se mohl účastnit každý - nejchudší člověk v celé Florencii, ale i její pán a vládce. Povolené je hýření, dokonce i svátost manželská v tento den není přísně střežena, avšak po uplynutí půlnoci se vše vrací do původního cyklu.
Součástí je recitování veršů, hraní komedií, parodie a satira na duchovní představenstvo, hlasitá hudba, která vyhrává dlouho do noci a tanec, neodmyslitelná součást každého průvodu, karnevalu nebo kterékoliv slavnosti pořádané v ulicích.
Svátek bláznů