Okouzlující klikaté uličky královského města nabízejí nevšední zážitky na každém rohu.
Přestože se nejedná o místo s rozlohou odpovídající Paříži, žije zde mnoho lidí, významných, nedoceněných i naprosto postradatelných, kteří Nevers udržují v chodu.
Ať už se jedná o rozlehlé vinice, které sahají dál než lidské oko, malé kamenné krámky s barevnými vývěsními štíty, nechvalně proslulý nevěstinec, nebo samotný zámeček, v němž sídlí královská rodina, Nevers je jednoduše okouzlující místo k životu.
Historie
Nevers, rok 1571
Dochované zmínky o založení města se táhnou k roku 1321, kdy hrabě François de Gobineau získal za letitou službu královskému dvoru malé území u soutoku řek Loiry a Nièvre. Hrabě ve zdejším místě neviděl velký potenciál na rozdíl od své dcery, Louise, která díky nasbíraným zkušenostem po boku svého manžela, markýze de Marillac, vypozorovala, jak produktivní toto místo může být, ať už v oblasti pěstování vinné révy a následně její přeměny do tekuté podoby, stejně jako pro obchod. Přestože dlouholeté rozepře mezi otcem a dcerou vedly spíše k rozvrácení rodinných vztahů než k jejich utužování, Louise si nakonec prosadila svou a zhostila se úkonu s grácií, kterou jí kde kdo mohl závidět. Z malé osady, která převážně byla postavená na vinicích, se během prvních padesáti let stalo malé, celkem prosperující město. V roce 1478 zde došlo k boji o moc mezi rodem de Marillac a de Brézé, kteří se ve svém katolickém fanatismu nebáli uchýlit k násilí, při kterém málem došlo ke zdehonestování významného rodu. Naštěstí je zachránilo právě založení Nevers, i tak přišli o titul markýzů a zůstali pouhými barony, jimiž jsou do této chvíle, o což se jejich konkurenti postarali. Naneštěstí díky konexím a významným sňatkům do rozsáhlé královské rodiny, se nakonec dostala do čela města rodina de Rieux a to na jaře roku 1571 a od té chvíle drží moc nad městem ve vlastních rukách, přestože nejaktivnější členka konkurenčního rodu, Françoise de Brézé, blízká přítelkyně Jejího veličenstva, se snaží vydobýt moc pro sebe, což jí kazí její vlastní krev, Fréderic de Brézé, vévoda Maulévrierský, jehož názory do značné míry podkopávají autoritu této ženy a tím i jeho rodiny, což vedlo k distancování se od něj.
Město bylo zpopularizováno především díky Jeanne d'Albret, taktéž známé pod jménem Jana III. Navarrská, která zde trávila většinu svého života. Život u dvora tvrdohlavé Jeanne přinášel bolesti hlavy, proto často pobývala mimo Navarru. Ke svým jednadvacátým narozeninám dne 7. ledna roku 1549 obdržela jako svatební dar od svého druhého manžela, Antonína Bourbonského, vévody z Vendôme a v současnosti král Navarry, zámeček, který byl po jeho milované ženě pojmenován Château d'Albret. Později se mu přezdívalo zámek zamilovaných. Často zde pobývala v doprovodu svých dvorních dam, později se svými potomky. Po smrti své prvorozené dcery Magdaleny v roce 1556 nechala vybudovat v centru města malou skrytou zahradu, která od té chvíle nese její jméno. Jeanne byla mezi místními nezvykle populární, často chodívala do města a vedla dlouhé rozhovory s místními obyvateli. Právě na její popud byl rod de Rieux zvolen do čela města a stali se pod jejím ustanovením správci Nevers. Štědře dotovala nejrůznější slavnosti a stála u založení několika institucí, včetně nedokončeného lazaretu, jehož stavební kámen nechala položit. Jeho výstavba trvá už více než devadesát let. Tvrdí se, že tu dokonce podnikala lovy v přilehlých lesích, které se staly součástí královských pozemků. Po smrti svého manžela roku 1562 se vrátila do Navarry, bylo však na ní viditelné, že by ji nejraději nadobro opustila, jelikož se tam necítila šťastná. Až do roku 1571 se do Nevers nevrátila, o rok později, krátce po návratu z jejího milovaného města, dne 9. června roku 1572 zemřela v Paříži. Ačkoliv je oficiálně pohřbena v kostele svatého Jiří ve Vendôme, její syn Jindřich IV. nechal vytvořit pomník v Nevers, který je ukrytý v katakombách kláštera Milosrdných sester. Druhá, neoficiální památka, se nachází v královských zahradách Château d'Albret, kde dohlíží na milovanou zahradu se svou zesnulou dcerou, princeznou Magdalenou, v náručí. V den jejího úmrtí bývá zahrada zpřístupněna obyvatelům Nevers, kteří se chodí poklonit velké královně Navarry a jedné z nejmilovanějších žen, které Nevers kdy zažilo, a k pomníku jí pokládají květy z vlastních zahrad a truhlíků.
Umístění
Francouzské město je součástí hrabství Nièvre, spadající pod rod de Rieux, kteří v současnosti spravují město i jeho blízké okolí posledních přibližně padesát let. Samotné Nevers leží na řece Loiře, která město protíná, k soutoku řek Loiry a Nièvre, která protéká o kus dál, dochází přibližně pět kilometrů za městskými hranicemi. Nachází se v samotném srdci Burgundska a tím pádem i v samotném nitru Francie, proto se mu někdy přezdívá Srdce Francie. Na severu s ním sousedí vinice kraje Champagne, na jihu se otevírá široké údolí řeky Rhony. Střed Burgundska charakterizují vápencové plošiny, které klesají zvolna k severozápadu a prudce k jihovýchodu. Nachází se zde například kraj Auxerrois, skalnatá plošina osázená vinicemi (Chablis v nejsevernějším koutě burgundského vinařského regionu, známé bílým vínem), kraj Tonnerrois v nižších polohách, lesnatý kraj Chatillonnais, tzv. dijonská křižovatka a kuesta Côte-d'Or na západní straně údolí Saôny, jedna z nejslavnějších vinařských oblastí ve Francii. K méně známým patří starý lesnatý masiv vrchoviny Morvan, regionální přírodní park obklopený hlinitými plošinami s intenzivním zemědělstvím. Proto je samotné Nevers přímo rájem pro pěstování a výrobu vín z těch nejlepších odrůd a dováženo na královský stůl. Město se nachází asi 260 km jižně od Paříže, a bylo rozděleno na územní celky: Est, Nord, Ouest a Centre. Jedná se spíše o politické označení svrchovanosti, jelikož nejsou jmenováni žádní zástupci, kteří by na město dohlíželi v rámci jednotlivých čtvrtí z pohledu samosprávy. Město i okolní krajina se nachází v mírném pásu, proto se zde počasí příjemně mění, i když léta bývají nezvykle horká a zimy poměrně kruté a dlouhé.
Nevers před osídlením, rok 1321
Místa
Klášter Milorsdných sester
Jednoznačnou dominantou tyčící se nad městem jako bdělá stráž ve dne v noci, je klášter Saint Gildard neboli klášter Milosrdných sester. Původně se jednalo o malý kostel vystavěný na počest svatého Gildarda, který byl časem zničen rabováním a vypleněn stejně jako nedaleké opatství, jehož pozůstatky dokazují rozpadající se ruiny. Základní kámen byl položen na konci 14. století, kdy se Nevers začalo formovat do své současné podoby. Samotné zbudování kláštera trvalo více než sto let, dokončen byl až v roce 1497. O několik let později v něm nalezla azyl Bernadette Soubirous, řeholnice stíhaná za svá kacířská prohlášení. Podle jejích tvrzení se jí zjevila Panna Marie a dovedla ji z Lurd do Nevers, aby zde objevila zázračný léčivý pramen, který požehnal místní jezero. Je dochováno i několik potvrzení, že nevidomí, kteří se vykoupali v této vodě, se uzdravili a viděli. Nakonec po 133 dnech se sama odevzdala do rukou inkvizice a na náměstí pod klášterem byla veřejně popravena. Její ostatky leží hluboko v kryptě pod klášterní půdou a nikdy nebyly vystaveny veřejnosti. V roce 1555 byla prohlášena za svatou, protože se ukázalo, že její tvrzení bylo pravdivé.
Hostinec U tří selátek
Nejlepší víno, chlazené pivo a dobrá domácí jídla se podávají v hostinci U tří selátek, to každý dobře ví. Udržovaný dům stojí v komplexu bývalého lazaretu, z jehož nádvoří se dá vejít naproti do nevěstince a současně ho chrání před slídivýma očima zvenčí. V hostinci je možné si za slušný peníz pořídit i nocleh společně s koupelí a dokonce si tam přivést děvče odnaproti z Domu poupat. Jedná se o rodinný podnik, který se předává z generace na generaci - jak mezi muži, tak mezi ženami. Populární Dům poupat se pár let nazpět jmenoval Šarlatový závoj, než se ho ujala Beatris Delafosse. Poskytuje anonymitu a bezpečí pro muže i ženy, kteří lační po příjemné společnosti a milostném doteku. Jde rozhodně znát, že to není žádný laciný bordel v Paříži ale luxusní nevěstinec, který za vysokou cenu nabídne exkluzivitu a splnění jakéhokoliv přání, které se klientům honí hlavou. Obyvatelé Domu nesou jména květin, která ztělesňují.
Nevěstinec Dům poupat
Rozestavěný lazaret
Jedná se už o druhý lazaret v Nevers - zatímco základy prvního byly položeny Jacqueline de Marillac, která zasvětila svůj život pomoci chudým a nemocným, druhý byl založen navarrskou královnou Jeanne d'Albret a to konkrétně v roce 1561. Zpočátku byl štědře financován Navarrou a i královskou pokladnicí, po smrti Jeanne přestaly peníze daným směrem proudit a na několik let byla výstavba přerušena. Několikrát se pokoušeli ujmout finančního přispívání některé z velkých neverských rodů, aby si naklonili místní lid na svou stranu, což kolikrát skončilo fiaskem a po roce, nanejvýš dvou byla práce opět přerušena na dobu neurčitou. Jelikož původní lazaret již nefunguje a byl v roce 1562 odkoupen a přebudován na hostinec a nevěstinec, nemocní se musí odebrat k lékaři, katovi, kováři a nebo do kláštera, kde se o ně sesterský řád stará. V současné době má správu lazaretu na svědomí nikdo jiný než správce města, Jean IV. de Rieux. Po dlouhých rozmluvách s rodinou de Brézé bude možná uzavřena smlouva o financování z jejich strany, pokud se nenajde jiný štědrý dárce, který by se dokončení výstavby hospicu ujal a financoval ho z vlastní kapsy.
Pont du Mémorial
Nejstarším mostem spojujícím obě strany města, je Pont du Mémorial, postavený mezi lety 1356 až 1361 a nachází se na nejširším průtoku řeky Loiry. Je dlouhý necelých 264 metrů a současně slouží jako stanoviště pro městskou hlídku. Jedna z nejznámějších a současně nejsmutnějších pověstí, která se k němu váže, je o Geneviève du Broutet, která se vrhla z mostu do vod v zimě roku 1588 po smrti svého nastávajícího. Ve svatebních šatech skočila do ledové vody, její tělo se nenašlo. Druhým významným mostem je Pont des consacrées, který se nachází nedaleko vstupu do Pavučiny. V jeho základech se má nacházet starý oltář Věčných, který měl zajišťovat ochranu před povodněmi. V roce 1593 byla socha Zkázy svržena a zničena po rozhodnutí šlechty a na její místo byla dosazená socha svatého Nazaria. Město bylo do tří dnů potrestáno povodní. V základu podstavce lze spatřit tajná dvířka velká jako cihla.
Pont des consacrées
Pavučina
Nejnebezpečnější místo ve městě, pokud se ze soupisu vyjme vězení, je rozhodně chudinská čtvrť známá mezi místními pod jménem Pavučina, která v mnoha ohledech může konkurovat pařížskému Dvoru zázraků. Desítky spletitých uliček, drobných ukrytých nádvoří, zpola rozpadlých staveb, v jejich základech se nachází i ruiny starého Temple Énternelles, Chrámu Věčných, jejichž uctívání je mnohdy trestáno smrtí. K tomuto místu se váže mnoho legend a pověstí, neboť zde sídlí spodina společnosti - zloději, vrahové, levné prostitutky, žebráci a mnohdy i nemocní, co se snaží vyloudit jakýkoliv drobný peníz za svou téměř zázračnou léčbu. Uličky plné podvodníků, šarlatánů a těch, kteří se nebojí sáhnout druhému na život. Ve zkratce? Uzavřená to společnost pro oči ostatních, mluvící vlastním argotem. Každý by si měl dávat pozor na toto místo a hlavně na velkého Pavouka, který tu vládne, muže jménem Natanaël. Zkřížit mu cestu se nevyplácí, stejně jako se mu vloudit do podvědomí. Jakmile někoho chce, dostane ho, ať už šest stop pod zem, do vlastních spárů pro bolestivé chvíle zábavy a nebo ho předhodí inkvizici, které má vskutku nepříjemně blízko.
Jezero Všech svatých
Jezero, umístěné v údolí mezi skalisky, je velmi populární pro vlastnosti své vody. Tvrdí se, že je léčivá, dobrá pro bolavé klouby a také pro ženskou plodnost. Proto je také populárním místem pro šlechtičny, které se marně dlouho snaží o potomka. V okolí je klid a krásná příroda, co se vyznačuje tvrdou hornatou krajinou pokrytou listnatými lesy a křišťálově čistou horskou vodou. Večer tu lze zahlédnout světlušky. Na druhé straně jezera se nachází skalisko ve tvaru lví hlavy s otevřenou tlamou, po které dostal tento výjev svůj typický název. Ať už za jeho zpodobněním stála matka příroda nebo člověk, je to krásné místo vhodné pro odpočinek, i když není bezpečné slézat skálu po nebezpečných výběžcích. V mělkých vodách tu plavou drobné rybky, voda není nijak hluboká, aby se tu člověk utopil, maximálně stoupá ke kolenům. Čas od času tu lze zahlédnout divokou zvěř, hlavně jeleny, laně a sem tam lišku.
Lví skála
Ruiny opatství
Opatství bylo u Nevers založeno v osamění a prakticky zapomenuté místními i dějinami. Nacházelo se zde tajné společenství známé pod jménem l'Ordre du Sang Perdu, neboli Řád ztracené krve. Uskupení mnichů mělo za úkol chránit tajemství Fae včetně toho, že mezi lidmi chodí potomek z nejznámějších Daoine Sídhe, Ježíše Krista. Jeho jméno včetně rodové linie se nacházelo na útržku listu z Osudovy knihy. Mezi dvanáctým až třináctým stoletím probíhaly velké pátrací akce, které končily neúspěchem. Vše se změnilo roku 1363, kdy byl podniknut nájezd na kostel v Nevers a současně i v opatství, které bylo do základů vypleněno a zničeno žoldáky. Podle pověstí se místní mnich zamiloval do Lucienne de Bréze, která se nedaleko od opatství zranila a mniši se o ni starali, dokud se plně nezotavila. Zvědavá Lucienne okouzlila bratra Renauda natolik, že jí vyprávěl o legendárním potomkovi Daoine Sídhe, který v sobě nesl krev Ježíše. Lucienne nesnášela Fae a tak se rozhodla, že ho sprovodí ze světa za pomoci najatých žoldáků. Sama při rabování zabila svého milence, ten ji s posledním dechem stačil proklít. Na místě ze záhadných důvodů zemřela a její duch nemůže nalézt klid.
Vinice
Kam až oko dohlédne, tam se rozkládají majestátně vyhlížející vinice, pýcha Nevers, pýcha rodu de Marillac, pýcha královské rodiny. Víno ze zdejších vinic je oblíbené mezi šlechtici a tak není divu, že se nad nimi snaží získat moc takřka každý, kdo místní víno jednou ochutná. Staly se předmětem mnoha maleb a samotný zámeček oplývá několika krajinkami, kde jsou vinice znázorněny v celé své kráse. Jenom procházka mezi nimi zabere několik dnů, pokud je člověk chce projít skrz na skrz. Nad vinicemi se rozkládá sídlo rodiny de Marillac, kterým tamní vinice patří. Stačí sejít dolů pod ně a člověk se ocitne při vstupu do královského lesa, který obklopuje široké území kolem Nevers a domů. V tomto lese je zakázáno lovit, výjimku mají udělenou šlechtici a lovčí, kteří za lov hradí nemalé částky. V lesích se dá nalézt divoká zvěř a to nejen vysoká, ale i divoká prasata, vlci a v nejhorším případě majestátní medvědi.
Královský les
Château d'Albret
Na druhé straně Nevers stojí na kopcích nádherné letní sídlo, královský zámek zvaný Château d'Albret po jeho první majitelce, Jeanne d'Albret. Je vrcholnou ukázkou barokních prvků, které mu dodávají na okázalosti. V samotném srdci je vystaven Zrcadlový sál umístěný v prvním poschodí. V tomto patře se rovněž nachází královské komnaty. Zámek rovněž disponuje křídlem pro služebnictvo, rozsáhlou kuchyní, jídelnou a tanečním sálem, který dominuje přízemí. Čtenář zde nalezne útulnou knihovnu s tisíci svazky francouzské i cizojazyčné literatury včetně cestovatelských deníků a map. Na každém patře se nachází obrovská galerie s těmi nejkrásnějšími malbami od umělců, jejichž část se rovněž podílela na malířské výzdobě střešní klenby. Kdo je znaven, nalezne útočiště v nádherných zahradách sahajících dobrý kilometr od vstupu do zámku. Velkým lákadlem je fontána, ve které se dá brodit s vodou sahající až po kolena. K nalezení je zde i několik anticky laděných soch včetně jedné zobrazující Jeanne d'Albret s její dcerou Magdalenou, která zesnula jako novorozenec. Za hranicí zahrad se nachází královský les, ve kterém se pořádají hony na divokou.