Renesance začíná být na ústupu. Soustředění na člověka se odvrací zpět k Bohu, k jeho moci a k lidské touze spásy stejně jako uvědomění člověčí maličkosti v očích Boha. Moc církve opět narůstá.
A přesto, stále se ve Francii vydržuje jedna malá skupinka, která má své bohy, jiné bohy, staré bohy. Že jsi to i ty? Měj se však na pozoru.
Jiná víra než katolická je nebezpečnou záležitostí!
Církev
ŘÍMSKOKATOLICKÁ
Hlavním náboženstvím francouzské monarchie je bezpochyby stále římskokatolická víra. Vždyť i nejmocnější muž Francie, kardinál Richelieu, zastává důležitý církevní úřad a klevety praví, že Svatý otec v Římě by v něm jednou mohl vidět svého nástupce. To nemluvíme o královně Anně, která pochází ze silně katolického Španělka. I proto je velká část prostého obyvatelstva, ale i šlechty katolíky, i přes pomíjející renesanci, kdy se myšlení lidí značně uvolnilo. Symboly křesťanství stejně jako Bibli není nejspíš třeba představovat. Současnou hlavou církve je Svatý otec Urban VIII. Místo konání nejdůležitějších křesťanských obřadů je katedrála Notre Dame při řece Seině a na samém severním okraji Paříže bazilika Saint Denis, kde jsou pohřbeni francouzští králové.. Za zmínku stojí také jedna z černých kapitol katolictví, čarodějnické procesy. Ty jsou sice již na ústupu, ale pokud se objeví jedinec, který je církevně nevyhovující, který podkopává sílu a moc církve, stále je to dobrý způsob, jak se podobného jedince zbavit.
PRAVOSLAVNÁ
Pro pravoslavnou církev bývá mnohdy užíván i pojem církev východní díky jejímu rozšíření. Po velkém schizmatu roku 1054 se katolická církev rozdělila právě na římskokatolickou a řeckokatolickou, v těchto dnech pravoslavnou, jejíž věřící žijí na území Ruska, Řecka či jiných slovanských zemí. A jaké jsou tedy rozdíly od římskokatolické církve? Pro začátek uznávání autority. Pravoslavná církev neuznává papeže, ale je rozdělena na územní patriarchy, jejichž autoritou je tamní první biskup. Bývá mnohdy silně propojená se státem a v minulosti se často stávalo, že hlava církve byla zároveň hlava státu. Mezi řeckokatolickou a římskokatolickou církví však žádný zásadní rozdíl není - obě nakonec vyznávají stejného Boha. Můžeme zmínit třeba to, že pravoslavné mše jsou o poznání delší a bohatší na zpěv. Stejně tak se pravoslavní kněží mohou ženit a i jisté míře jsou dovolovány i rozvody.
PROTESTANTSKÁ
Protestantské církve vznikají po reformních hnutích v 16. století, které zahájil svou kritikou církve Martin Luther. Na rozdíl od pravoslavné a římskokatolické církve se ty protestantské nechápou jako spojení mezi lidmi a Bohem, ale pouze jako sdružení věřících. Odmítají také jakoukoliv autoritu nad církví, jedinou autoritou je písmo svaté, Bible a řada z nich neuznává Pannu Marii. Většina protestantských církví je řízena v rámci státu a jejich hlavou je buďto biskup nebo je církev samostatná a svého představitele se volí sama - třeba i panovníka. Mezi různé větve patří například metodisté, presbyteriáni, baptisté nebo kalvinisté (do kterých se řadí také francouzští hugenoti). Protestantství je rozšířeno například v Anglii, v severských zemích, ve Švýcarsku nebo v Holandsku.
Věční
Přesto se zde sem tam objeví i staré, velmi staré náboženství. Věční. Bozi - nebo snad pouze bytosti? - na které mnozí zapomněli. Ztrácí se v tratolišti dějin, aby se znova mohli vynořit a strhnout na svou stranu novou vlnu věřících. Starý Egypt, Keltové, Frankové, středověcí chudáci až se přes klenbu času dostali i do této doby. Víra ve Věčné není tolerována katolíky, kteří se jich snaží zbavit, ani jinou církví uznávající jednoho Boha, přesto tohle náboženství za posledních čtyřicet let znova zaselo do srdcí prostých lidí, ale i fae, semínka, co se zakořenila a nyní nechtějí pustit, ať už na ně inkvizice posílá své přisluhovače a burcuje lid hony na čarodějnice. Mezi chudou třídou je tohle náboženství nejrozšířenější, ač je stále v silné menšině oproti katolíkům. Může za to strach z církve stejně jako zažité tradice. Měšťané Věčnými prakticky opovrhují a ve většině případů je neberou na vědomí. Stejné je to se šlechtou, přesto i zde se naleznou výjimky, nejčastěji mezi starobylými, zapomenutými rody, které se modlí ke starým Věčným. A o co, nebo spíše o koho, se tedy vlastně jedná?
Sedm bohů, sedm bytostí, to jsou Věční. Přestože jsou mocnější než mnozí bozi, sami by se za ně neoznačili. Jsou jakýmsi ztělesněním základních prvků, ze kterých se skládá lidské vědomí, stejně jako někteří z nich provází člověka celým jeho životem od začátku do konce. Nikdo netuší, kde se vzali, kdy se vzali. Legendy však tvrdí, že ve chvíli, kdy vznikla první živá bytost, vznikl také první Věčný. Nejstarší bratr, Osud, krátce po něm Smrt, po ní Sen, bratr Zkáza, dvojčata Touha a Zoufalství a naposledy nejmladší Radost. Dále je psáno, že zprvu byl každý z nich dobrý, optimistický s pohledem na zem, ve kterém byla znát jen naděje. Postupně však zahořkli - viděli lidské chyby, sami je pocítili, neboť na rozdíl od jiných bohů, Věční mají city. Mohou milovat, mohou nenávidět.
V záznamech, legendách jsou uvedené zmínky o jejich zjevení na zemi v jejich pravých podobách, které jsou však vylíčené jen velmi neurčitě a málokdy je možné si díky nim vytvořit obrázek. Ale existují i jiné příběhy - povídačky o tajemném černovlasém muži, v jehož očích zářilo noční nebe samotné, který naučil špatného básníka psát výměnou za dvě básně napsané pro něj. O mohutném muži, po jehož odchodu zbyl z onoho místa jen prach. O dívce s kočičíma očima, pro kterou zahořel neukojitelnou touhou nejeden muž. Povídá se, že Věční někdy sestoupí na zem. Inkognito, nepoznaní, aby byli mezi lidmi, těšili se z jejich přítomnosti.
Nikdy nefungovaly společné modlitby a nikdy nebyly ani pevně dány - lidé jen v pokoře říkají svá přání či obavy. Osud prosí o štěstí, Smrt o delší život, Sen o klidné spaní, Touhu o zdravé sebevědomí, Zoufalství o shovívavost a Radost... nu, o existenci. Jsou vystavěny pouze sedmicípé chrámy, z nichž většina již leží v rozvalinách. Přesto se na venkově někdy sem tam nachází a jeden je i v samotné Paříži a v Nevers, v Pavučině, jako pozůstatek přežitého, starého. V každém rohu se nachází neurčitá socha s tváří ukrytou pod kápí, bez výrazu a tváře. Pouze jejich symboly prozrazují jejich totožnost.
Osud
Nejstarší ze všech sourozenců, který přišel tehdy, když se poprvé objevila živá bytost. Neutváří však jejich cestu, jak by mnozí čekali, pouze ji čte z velké knihy. Slovo po slovu, stránku po stránce. Až ji jednou přečte celou? Kdo ví, co bude. Možná konec, možná nový začátek, to neví ani on sám. Knihu s osudem všech bytostí nosí všude sebou a nemůže se jí jen tak vzdát, neboť je pevně připoutaná k jeho rukám silnými okovy, k nimž nemá klíč. Je jeho povinností, jeho životem, jeho vlastní osudem být k ní navždy připoutaný, dokud se nedočte poslední stránky a neuzavře osud poslední bytosti, která vydechne naposledy.
Osud je slepý, a proto se prakticky nikdy nezjevuje mezi lidmi. Přesto se říká, že vidí vše. Jeho domovem jsou rozsáhlé, vždy rozkvetlé zahrady tvořené nekonečným bludištěm a jeho symbolem je kniha s řetězy omotanými kolem sebe. Tvrdí se o něm, že je první Fae, otcem všech - Fae i lidí, nad nimiž drží stráž. Přesto se o něm tvrdí, že nikoho nemá radši a misky vah jsou na obou stranách vyrovnané. Není zcela jasné, jaké schopnosti ovládá a jakým druhem Fae ho nazvat.
Smrt
Druhý v pořadí zrození a současně nejstarší sestra, je Smrt. Neboť vše, co se narodí, musí také zemřít. Pouhým dotekem je tedy schopna vzít život stejně jako přeškrtnutím jména v bratrově knize, kde jsou napsané všechny živoucí bytosti. Nemůže však dělat výjimky - pokud někomu život vzít má, musí tak udělat v onu chvíli, na sekundu přesně. Milosti vydat nesmí, stejně jako proces samotný nesmí být urychlen. V sázce je nakonec rovnováha světa, ba dokonce celého vesmíru. Jeden den během století si musí prožít jako smrtelník, je to její prokletí, které si sama zvolila před mnoha eóny, aby poznala život a zažila svou vlastní smrt, u které vždy figuruje některý z jejích sourozenců, aby i ona poznala, jaké to je, když někdo zaujme její místo u umírajícího.
Jejím znakem je havran a jejím domovem je palác z černého mramoru s 333 věžemi a věžičkami. Její moc je největší v zimě, proto je také o to těžší ji přežít a říká se, že má na svědomí dlouhé, mrazivé zimy. Někteří se jí snaží zavděčit různými dárky, aby se jejich dveřím vyhnula. Naopak její moc ustupuje v létě, kdy je čas Radosti. Coby Fae představuje Valkýru, již vyhynulé průvodce padlých.
Sen
Také známý pod jmény Oneiros nebo Morpheus, chcete-li si potrpět na formality. Sen ovládá a věnuje všechny sny - myšleny ty ve spánku. Stejně tak je však může vzít, což jeho přičiněním vede k postupnému zešílení, nebo ho uvěznit ve spánku bez snů, z něhož se nikdy neprobudí jako trest za opovážlivost. Dříve existovaly sny pouze krásné, barevné, dobré, ale postupem času Sen zahořkl a tím také vznikly noční můry. Je velmi založený na rodinu a obvykle například doprovází svou sestru Smrt při její povinnosti stát se smrtelnou. K té má také nejblíže a Sen je tak jediná bytost na světě, ke které cítí Smrt jakousi náklonnost.
Žije v paláci spleteném ze snů a jeho symbolem je zářivá hvězda. Je jediným Fae svého druhu, je Snem, Marchand de sable nebo také Fear Gainimh. Přináší sny fouknutím snového prachu do očí dětí všech druhů, hlavně lidským. Je ústřední postavou mnoha dětských příběhů a vystupuje v ní jako hrdina než padouch, přestože má svou temnou stránku, kterou nelze ignorovat. Poslední dobou víc a víc opouští svůj snový palác, aby se vydal mezi lidi, pozoroval je a snažil se je pochopit, což končívá dalším zahořknutím.
Zkáza
Robustní a mohutný muž s vlasy zrzavé barvy, který se mezi lidi vydává velmi často - nebo alespoň tak, jak mu to jeho schopnosti, které jsou více než problematické, dovolí. Jeho základní vlastností totiž je, že místo, na které přijde, po jeho odchodu zákonitě zmizí z povrchu zemského. Je zničeno a nezáleží na tom, jaký způsob byl užit. I proto si ho toužilo mnoho panovníků podmanit a během starých dob se objevilo několik pokusů ho svázat, spoutat ho do klece a okovů, a donutit ho poslouchat. Každý z nich se ukázal jako nápad špatný - dotyční si tak akorát udělali silného pomstychtivého nepřítele, který rozvrátil jejich vlastní říše a přivedl je ke konci v prachu a zanikajících vzpomínkách naplněných hrůzou, zatímco odcházel s východem slunce na své cestě.
Velmi tíhne k mladší sestře Radosti. Jeho domovem je pláň pokrytá rozvalinami a symbolem je kladivo. Není jasné, jakým druhem Fae je, tvrdí se, že měl obrovskou moc nad zemí a dokázal pohnout zemskými deskami. Někdo tvrdí, že je ztělesněním Války. Podle pověstí se rozhodl odejít a ve své říši netráví žádný čas. Dokonce se ztratilo jeho kladivo a tvrdí se, že se nachází někde v Nevers.
Touha
Každý po něčem touží, otázkou je, kdy však touha přeroste v posedlost. Přesně tuhle schopnost, donutit někoho chtít tak moc, že je pro dosažení cíle schopen udělat naprosto vše, má Touha. Ve vědomí má také uložené veškeré tužby myslících bytostí, které může dle svého přetvářet, mazat nebo také plnit. Ale to se stává málokdy. Touha je však také sama o sobě velmi chamtivá. Zprvu na svět přišla jako někdo, kdo chtěl štěstí, život, lásku a vše krásné, hluboké, reálné, ale časem zpychla a nevystačila si jen s tím málem, co jí bylo nabízeno. Potřebovala vše. Od každého něco. I proto není nyní sestra ani bratr, ale sestro-bratr. Potřebovala brát a ničit, bavila se tím, že svým sourozencům házela klacky pod nohy a škodila jim při jejich úkolem. Jedinou výjimkou je její dvojče, Zoufalství, které svým typickým způsobem miluje - současně ji využívá jako svého pěšáka.
Žije v samém srdci paláce, co je její obrovskou sochou, a jejím symbolem je rudé pulzující srdce. Jako Fae je známá coby Musai, která rozdává inspiraci ale za trest si bere talent. Patří k nebezpečným intrikářům s přelétavou pověstí vůči těm, kteří se do nich zamilují.
Zoufalství
Dvojče Touhy, ač se stěží dá hovořit o tom, že získalo něco z její elegance, krásy, půvabu nebo charisma, které rozhodně není její silnou stránkou. Zoufalství je robustní, s vlasy věčně umaštěnými, nepoddajnými, nezdravě našedlou, takřka bezbarvou pletí a zkaženými, částečně vypadanými zuby. Základní vlastností je, že rozsévá do srdcí zoufalství a zahořklost. Od maličkostí po důležité věci. Sama je nepříjemná, zlá a krutá. Závidí ostatním jejich krásu a mládí, co ona pozbyla, ač byla v raném věku, kdy se Věční objevili na světě, krásnou holčičkou. Sama sobě má tendenci ubližovat a drásá si kůži ostrými nehty a malým prstýnkem ve formě jejího sigilia, háku. Ke svému dvojčeti má velmi blízko a často spolu kují pikle kvůli lidem, kterými obě opovrhují.
Jejím domovem je rozpadlý dům uprostřed nekonečných černých lesů a symbolem je hák. Je Albaster a v lidech i Fae dokáže probudit zahanbení a stud, čiré zoufalství z jejich sexuality nebo samotné podstaty existence. Děvka nebo panna, proutník nebo panic, živí se bez výjimky na všech a nutí je k pochybnostem, které mnohdy vedou k ukončení života.
Radost
Nejmladší sestra, milovaná všemi svými bratry, což jí naopak všechny sestry závidí. Ač je tomu už mnoho let, co se objevila na zemi, stále je to z velké míry malá hravá holčička, jejíž smích nápadně připomíná cinkot zvonků, letní déšť nebo švitoření ptáků. Lidé se k ní modlí nejčastěji, v letních měsících její socha drží vždy čerstvou žlutou růži nebo vrabčáka, kteří jsou jejím symbolem. Když však v zimě vládne Smrt, moc Radosti upadá, a to se projevuje i v tom, že růže jsou najednou sušené a obvykle vydrží po celou dobu bez toho, aby je někdo měnil - není důvod, Radost spí hlubokým spánkem, ze kterého se probouzí až s příchodem jara. Pravdou však je, že po té, co vídá lidské utrpení, začíná být Radost lehce šílená a do jisté míry nevyzpytatelná, což zavání nebezpečím.
Zemi navštěvuje ráda a často, jinak obývá zámeček v barevné zahradě plné zpěvných ptáků. Je Leanan Sidhe, společně s Touhou vytvořila první Musai, za které si nikdy nepřipsala kredit. Místo toho si vytvořila svou vlastní verzi sebe sama - Sirény, jejichž hlas je stejně zpěvavý jako její. Miluje nebezpečná pokušení a mívá neuvěřitelnou zálibu v romancích, které končí neštěstím než radostí.